neděle 27. ledna 2019

Jen tak...kolísání

Leden se pomalu přehoupává do února, Vánoce a Silvestr už jsou minulostí. Dokonce se mi zdá, jako by už uplynula od té doby spousta času.

Jsem rozkolísaná. Nějak proplouvám, ale sem tam si nevím rady. Práce, kterou už několik měsíců dělám, není úplně má vysněná.

Už jsem se párkrát zmínila, že v rámci kolečka, jsem zakotvila na gerontopsychiatrii, což je část psychiatrie a obecně medicíny, o které jsem toho do té doby vcelku moc nevěděla.

Stáří pro mě bylo vždycky tak trochu děsivé. Ale ne proto, že bych se toho sama bála. Nemám žádnou existenciální úzkost z budoucnosti. Spíš proto, že jsem měla strach, že nebudu vědět, jak s těmi lidmi jednat. Mám velmi silně zakódované, že ke starým lidem musím být uctivá. Ale to je tak možná všechno.

Když jsem se dozvěděla, že ze závislostí budu muset přejít na gerontopsychiatrii, měla jsem strach. A nebyla jsem ráda. Ani trochu.

sobota 29. prosince 2018

Moje cesta k "dokonalosti," aneb když pro duši neslyšíš

Tenhle článek mám rozepsanej více méně od začátku mé blogovací kariéry. V různých časech jsem se k němu vracela a váhala s prstem nad "publikovat." Vždycky to ale dopadlo tak, že jsem ho jen znovu zavřela a odložila to na později.

Minulý týden jsem se ale definitivně rozhodla, že tentokrát už to neodložím. Že přišel ten pravý čas. Kdy jsem si sama v sobě dost věcí srovnala, a tudíž jsem připravená vypustit do světa i tohle lanko. Které snad pár podobně se topících duší zachrání. A když ne zachrání, dá jim aspoň naději, že může být líp.

Abych si trochu připravila půdu, publikovala jsem včera na facebooku záměrně takové malé zamyšlení nad hodnotou člověka. Protože o hodnotě člověka bude především i tento článek. O hodnotě, boji, pádech a nevzdávání se.

čtvrtek 13. prosince 2018

Proudy

Z pootevřeného okna se do pokoje pozvolná vkrádá chladný vzduch. Je skoro půlka prosince, necelé dva týdny před Vánoci. Když se vracívám v noci domů liduprázdnými ulicemi, poblikávají na mě hvězdičky a kometky z vánoční výzdoby města.

Utekl další rok, aniž bych si toho vlastně pořádně všimla. A událo se toho v něm spoustu. Vystřídala jsem tři oddělení v práci, udělala spoustu chyb, prožila několik drobných úspěchů a radostí. Našla si užší cestičku, aspoň tu pracovní, po které chci i nadále kráčet.

Taky jsem si pořídila bezdrátová sluchátka, přesně ta, která mám teď na uších. Poslouchám Briana Molka z Placeba, tóny písničky se mísí s nočním vzduchem a přinášejí s sebou nostalgii na časy prožité tak dávno, že už jsou skoro zapomenuty. Život se tiše vlní svou vlastní cestou jako obláčky sraženého dechu, co mě doprovází každodenní ranní procházkou.

Oblíbila jsem si focení. Zdědila jsem po babičce foťák, zrcadlovku. Ne žádný supermoderní model. Ale mám ji ráda. Vlastně moc ráda. Těším se na ty chvíle, kdy ji vezmu, vyjdu ven a všechno kolem získá nový rozměr. Rozměr daný hledáčkem. Rozsypané sklo, proutěný košík převrácený u popelnice na kraji lesa, slunce, prosvítající mezi promrzlými stromy.



pondělí 19. listopadu 2018

Prostě se snaž!

No...prostě se snaž.

Odpověď, kterou jsem většinou dostala, když jsem byla zahnaná do úzkých.

Musíš se snažit.

Dívej se na to pozitivně.

To přejde.

No jo...ale ale jak se to dělá to "prostý snažení se"? To už mi nikdo neřekne.

neděle 30. září 2018

Život je nádherný - někdy

Chtěla jsem napsat nějaký pádný úvod, ale žádný mě nenapadl. Tak prostě jen řeknu, co jsem vám tady chtěla sdělit.

Hlavní popud k napsání tohoto článku mi dala kniha, kterou právě čtu. Kniha s názvem Život je nádherný. Což může na první pohled klamat. Protože nejde o žádné optimistické sluníčkové čtení o tom, jak je život super. Naopak. Je to o vyrovnávání se s různými peripetiemi. O tom, jak to zvládat, když je těžko.

Autorka, mimochodem Tereza Boučková, což je pro ty, kdo to neví, dcera vynikajícího samizdatového spisovatele Pavla Kohouta, v ní popisuje život obyčejné ženské, sebe sama, a starosti, které jsou ne nepodobné těm našim.

Na rozdíl od Roku kohouta, což je kniha na kterou Život je nádherný více či méně navazuje, se v téhle knize věnuje vztahu se svou matkou, která trpí postupně progredujícím Alzheimerem, a tomu, jak vlastně s takovým člověkem jednat. Jak se postarat o tu, která byla vždycky ta starající se.

Boj vnitřního ostychu, sebelítosti, povinnosti a zároveň touhy po volnosti, konci a následných výčitkách. Téma vztahu se svými nezvedenými adoptivními syny, ústředního motivu v Roce kohouta, se tady objevuje spíš už jen okrajově.




pátek 7. září 2018

Ještě existuju....ještě žiju

I po skoro dvouměsíční blogovací pauze. Bylo to potřeba. Potřebovala jsem vydechnout, nabrat sílu, sesbírat se. Jsou období, kdy váháte, bloudíte a nevíte přesně, kterým směrem se vydat. A jestli ten směr, kterým jdete, je vlastně správný. Já to období měla teď. Ne, že bych váhala nad psychiatrií, tenhle obor je mojí součástí, stejně jako srdce, ledviny nebo plíce. Patří ke mně, je se mnou srostlej a spojenej natolik, že bych se ho nikdy nedokázala vzdát. Ani nechtěla.

Ale jiné životní okolnosti mě dovedly na rozcestí. A já najednou začala zmatkovat, dělat překotná rozhodnutí, o kterých jsem pochybovala pár hodin poté, co jsem je udělala. Někdy i za pár minut.

Občas se mi stává, že bloudím. Je mi smutno. Nebo si prostě nejsem sama sebou jistá. A říkám si, komu vlastně můžu dát vědět? Nedávno jsem se bavila s jedním člověkem o tom, kolik má přátel na facebooku, kolik lidí zná. A kolika z nim by zavolal, kdyby se něco dělo.

Skoro nikomu.




čtvrtek 5. července 2018

Patrick Melrose - seriál, který se mě dotknul

Jak už asi někteří pravidelní čtenáři blogu pochopili, jsem seriálový maniak. Viděla jsem tolik seriálů, že bych je asi ani nedovedla dát všechny dohromady. Ale jak už to tak bývá, prakticky se vším, čím víc toho zkouknete, tím těžší je vás pak něčím nadchnout,zaujmout a vůbec udržet při sledování. Možná to je taky tím, že už jsem většinu těch lepších seriálů viděla a teď už sjíždím spíš ty "méně kvalitní."

Což ale není rozhodně případ Patricka Melrose.

Tenhle seriál jsem úspěšně nějakou dobu ignorovala. Téma mě sice na první pohled zaujalo, ale odradila mě délka. Celé to má totiž jen pět dílů. Pět dílů. To ani nestojí za to, aby si to člověk vůbec pustil. Můj oblíbený typ seriálů je ten, který má nejméně dvanáct sérií, každou o pětadvaceti dílech.

No, ale protože už jsem fakt nevěděla, na co koukat, a z víc stran jsem slyšela, že tenhle seriál za to fakt stojí, nakonec jsem si ho pár týdnů zpět pustila.

A už první díl mě totálně přibil k obrazovce. A vyvolal ve mně takové emoce, jak asi ještě žádný jiný seriál. Musím sice říct, že první díl pro mě byl obecně nejlepší z těch pěti, ale i tak, ten příval empatie a ztotožnění se s hlavní postavou, mě samotnou překvapil.