čtvrtek 13. prosince 2018

Proudy

Z pootevřeného okna se do pokoje pozvolná vkrádá chladný vzduch. Je skoro půlka prosince, necelé dva týdny před Vánoci. Když se vracívám v noci domů liduprázdnými ulicemi, poblikávají na mě hvězdičky a kometky z vánoční výzdoby města.

Utekl další rok, aniž bych si toho vlastně pořádně všimla. A událo se toho v něm spoustu. Vystřídala jsem tři oddělení v práci, udělala spoustu chyb, prožila několik drobných úspěchů a radostí. Našla si užší cestičku, aspoň tu pracovní, po které chci i nadále kráčet.

Taky jsem si pořídila bezdrátová sluchátka, přesně ta, která mám teď na uších. Poslouchám Briana Molka z Placeba, tóny písničky se mísí s nočním vzduchem a přinášejí s sebou nostalgii na časy prožité tak dávno, že už jsou skoro zapomenuty. Život se tiše vlní svou vlastní cestou jako obláčky sraženého dechu, co mě doprovází každodenní ranní procházkou.

Oblíbila jsem si focení. Zdědila jsem po babičce foťák, zrcadlovku. Ne žádný supermoderní model. Ale mám ji ráda. Vlastně moc ráda. Těším se na ty chvíle, kdy ji vezmu, vyjdu ven a všechno kolem získá nový rozměr. Rozměr daný hledáčkem. Rozsypané sklo, proutěný košík převrácený u popelnice na kraji lesa, slunce, prosvítající mezi promrzlými stromy.




Oblíbila jsem si pozorovat a zkusmo se na chvilku stávat někým jiným. Náhodným chodcem, pacientem nebo příbuzným na druhé straně telefonu. Jako měňavec přecházím z tvaru do tvaru a pokouším se vžít.

Moje práce je teď jiná, než byla ještě před dvěma měsíci. Více kontaktní, bližší smrti. Učím se dotyky. Tam, kde jsou potřeba. Nepatrný stisk ruky, pohlazení. Učím se tóny hlasu a melodii, co umí dát naději. Učím se překonáváni a smíření.

V pokoji mám jednu jedinou rostlinu. Dostala jsem jí od kolegy, co už je jinde. A pečlivě se o ní starám. Sleduju jak roste, jak se rozvíjí, jak sklápí listy, když někdy zapomenu. Už je tak velká, že bude brzo potřebovat nový květináč. Nový domov. A já jsem ta, co jí ho může dát. Myslím, že je to docela spokojená květina.



Noční vzduch mi pročísl vlasy a jemně projel až někam za oči.

Je 21:19, 13.12.2018 a když tohle píšu, je ten okamžik už navždy minulostí.

Život si plyne svou vlastní cestou.

Dál a dál.





Žádné komentáře:

Okomentovat