sobota 29. prosince 2018

Moje cesta k "dokonalosti," aneb když pro duši neslyšíš

Tenhle článek mám rozepsanej více méně od začátku mé blogovací kariéry. V různých časech jsem se k němu vracela a váhala s prstem nad "publikovat." Vždycky to ale dopadlo tak, že jsem ho jen znovu zavřela a odložila to na později.

Minulý týden jsem se ale definitivně rozhodla, že tentokrát už to neodložím. Že přišel ten pravý čas. Kdy jsem si sama v sobě dost věcí srovnala, a tudíž jsem připravená vypustit do světa i tohle lanko. Které snad pár podobně se topících duší zachrání. A když ne zachrání, dá jim aspoň naději, že může být líp.

Abych si trochu připravila půdu, publikovala jsem včera na facebooku záměrně takové malé zamyšlení nad hodnotou člověka. Protože o hodnotě člověka bude především i tento článek. O hodnotě, boji, pádech a nevzdávání se.


Většina z vás, co mé texty čte pravidelně, mě už asi tak trochu "zná," alespoň co se týče toho, kde pracuji, co mě baví, jakým stylem se vyjadřuju. Jak už jsem ale mnohokrát psala, ukazuju jen to, co chci. A jen tak hluboko, jak chci. O tom je celý svět sociálních sítí a internetu obecně.

Dneska bych tu ale chtěla psát o něčem, o čem jsem nikdy napřímo ještě nemluvila. A co trápí spoustu lidí kolem mě. I když to nikdy nepřiznají.

Dávno před tím, než jsem začala psát tenhle blog, dokonce dávno předtím, než jsem vůbec věděla, co to je instagram, facebook a jiné podobné platformy, jsem byla jednou malou holkou z davu spousty jiných malých holek. Dělala jsem závodně sport, každý den tvrdě trénovala, ráno i večer, četla spoustu knížek v noci pod peřinou s baterkou, protože jsem už dávno dle rodičů měla spát. A snila o věcech, o kterých malé holky z davu sní.

Jako každá jiná jsem se chtěla líbit klukům, vodit se s nimi za ruku a podobné drobné věci, co dělají život životem. Bylo mi dvanáct let.

Dvanáct let mi bylo v době, kdy jsem si začala všímat toho, že asi nejsem úplně taková, jaká bych být chtěla. Jak už jsem říkala, v té době nebyl instagram, ani facebook, takže jsem se neporovnávala s nikým, kdo se fotí před zrcadlem v různých nepřirozených pózách, tak, aby vypadal co nejlíp. Porovnávala jsem se s reálnýma holkama kolem sebe. Holkama, které se mi smály, že jsem oplácaná a že mám záda jako chlap. Záda, která byla vydřená všemi těmi každodenními tréninky. Za kterými stálo x měsíců a let odříkání všeho ostatního. Nicméně v tu chvíli mě vůbec nenapadlo něco takového, napadlo mě, že mají pravdu a že bych se sebou měla začít něco dělat.

Jenže co, když už tehdy jsem byla vrcholový sportovec, tudíž na sportu příliš přidat nešlo. A ubrat taky ne, pokud jsem stále chtěla mít ty stejné výsledky. Nebyla bych to ale já, kdybych nevymyslela nějaký "geniální" plán.

Bylo mi dvanáct, když jsem se rozhodla,že přestanu jíst. Abych konečně byla jako všichni ostatní.

Mám jednu neskutečně otravnou vlastnost - neskutečnou vytrvalost. Co si zamanu, to dokážu, i kdybych se u toho měla zničit. Což je někdy fakt super, třeba co se sportu týče, vydržíte dřít hodiny, dny, týdny, roky, jít přes práh bolesti a ještě dál. A někdy je to noční můra.

Třeba, když si zamanete, že chcete být tak hubení, že nebudete skoro ani vidět.

Jak už jsem řekla, dala jsem si ve dvanácti letech tajnou misi. Kterou jsem započla na začátku letních prázdnin. A šlo to skvěle. Jak jinak, když jsem se do toho vrhla po hlavě. A nebylo nic krásnějšího a motivujícího, než když vám lidi okolo říkali, jak vám to sluší. A ty jsi zhubla co?

Jenže potom se tyhle pochvaly začaly měnit. Lidi se na mě najednou dívali jinak. Obdiv přešel plynule v zlověstné mlčení a poznámky typu, že bych měla přibrat, že takhle už to není hezký.

Já to ale neslyšela. Měla jsem pocit, že dokážu všechno. Byla jsem na sebe pyšná. A nechápala, proč se nikomu nelíbím, když jsem přece konečně taková, jakou mě chtěli. Zlobila jsem se na ty lidi, co to opět nedokázali ocenit.

A sama jsem uvnitř pořád chtěla víc. Pořád to nestačilo. Ze tří rohlíků denně se stal jeden rohlík a jedno jablko. I to pro mě bylo moc.

 Měla jsem výčitky. Po každém soustu. Opouštěla mě síla. Přestože jsem dřela na trénincích stejně jako předtím, neměla jsem tak dobré výsledky. Byla jsem slabá, pořád mi byla zima. Začala jsem se stranit lidí. A když už jsem někam šla, nosila jsem volné oblečení, abych předešla poznámkám, které mě strašně bolely. Protože jsem uvnitř, někde hluboko uvnitř, tušila, že jsou pravdivé.

To tělo pod oblečením jsem nenáviděla. Nenáviděla jsem každý milimetr kůže, každý záhyb,který se udělal, když jsem seděla, každé zakručení v břiše. Nenáviděla jsem, že nedokážu mít větší kontrolu.

Bylo mi dvanáct, když jsem začala. A dvacet jedna, když tahleta fáze skončila. Devět let. Devět let, které jsem protrpěla v sebenenávisti, výčitkách, vyhýbání se. Devět let, kdy jsem si měla užívat. Místo toho, jsem celé dny myslela na to, jestli jsem toho nesnědla moc, jestli jsem málo nesportovala, jestli jestli...

Samozřejmě to odnesla i spousta lidí kolem mě, hlavně rodina. Není nic horšího, než dívat se, jak se vaše dítě, vnouče, kamarádka, kontinuálně ničí před vašima očima a nedokázat s tím udělat nic. Vůbec nic.

Byla jsem hluchá. Neslyšela jsem nic. Jediný hlas, který jsem poslouchala, byl ten, který mi říkal, že nejsem dost dobrá. Že se musím snažit víc. Že nikdy nebudu taková, jakou mě ostatní chtějí.

V jednadvaceti letech jsem byla totálně vyčerpaná. Na dně. Přestože navenek jsem nedávala znát vůbec nic. Začala jsem studovat vejšku, poznala nové lidi, snažila se zapadnout do kolektivu, i když to moc dobře nešlo.

A pak se najednou něco zlomilo. Jako by se protrhla přehrada. Dneska, když už mám všechny potřebné znalosti, dokázala bych to přesně pojmenovat. Klasický průběh. Tehdy jsem to ale nevěděla a nedokázala tomu zamezit.

Začala jsem jíst. A přibírat. K velké radosti mých blízkých. Všichni mi najednou začali říkat, jak mi to sluší, jak jsem šikovná. Což mě paradoxně zraňovalo o to víc, protože jsem věděla, že ztrácím všechno, co jsem si ta léta budovala. Každá pochvala mým směrem mě o něco víc srazila.

A pak, nevím, jak se to stalo, ale vzdala jsem to. Nechala se jídlem pohltit. Přejídala se. Přibírala. A čím víc jsem přibírala, tím méně jsem měla síly s tím něco dělat.

Vzdala jsem to.

Navíc jsem si v té době našla kluka, kterej mi neustále dával najevo, jak jsem ošklivá, jak se mu vlastně nelíbím a že můžu být ráda, že se mnou vůbec je. Dneska nad tím nechápavě kroutím hlavou, ale myslím, že v té době jsem se tím trestala. Říkala jsem si, že mi to patří. Za to, že jsem to nezvládla.

Nechci to protahovat, nicméně za pár dalších let mého studia na medicíně, jsem přibrala asi třicet kilo. Byla vnitřně nešťastná, deprimovaná, neměla nic, čeho bych se mohla chytit. Měla jsem pocit, že takhle už to musí zůstat celej život. Že to nikdy nebude jiný.

Někdy v té době jsem si našla novýho kluka. A začla psát původní blog. Hlavně proto, abych ze sebe dostala aspoň něco. Abych dokázala předat, co uvnitř cítím. Ale nenašla jsem odvahu. Nedokázala jsem se natolik odhalit před všemi, co mě znali a věděla jsem, že už v té době blog četli.

Zhruba další rok jsem se v tom nějak plácala, s pomocí mého tehdejšího přítele, který byl úžasný a hrozně moc mi pomohl, jsem se postupně ale začínala měnit. Začínala jsem měnit pohled na sebe. Vidět se jeho očima. Viděl mě úplně jinak, tak, jak jsem se já sama nikdy v životě neviděla. A říkal mi to. Říkal mi to téměř každý den. A světe div se, i když jsem tomu ze začátku moc nevěřila, pomáhalo to.

Postupně jsem se snažila opět učit jíst, bez výčitek, opatrně, po troškách.

Pak ale přítel onemocněl, velmi vážně. I tak jsem se ale rozhodla, že to nevzdáme a zvládneme všechno společně. Čím víc se ale jeho stav horšil, tím víc jsem šla dolů i já. Jediné, co mě v té době drželo, abych se ze všeho nezbláznila -  ze studia, státnic, nemoci, sebenenávisti - byl blog. Vaše reakce, to, že jsem měla pocit, že pomáhám, že to k něčemu je.

Ke konci, než jsem o přítele definitivně přišla, to už jsem tehdy pracovala, jsem byla zhruba o čtyřicet kilo hubenější. Na své historicky nejnižší váze - 44 kilo. Jak ale asi tušíte, nebylo to vůbec zdravým životním stylem.

Když jsem pak zůstala sama, zhroutil se mi svět. Nadále jsem pracovala, nedávala na sobě samozřejmě nic znát, snažila se dělat to, co jsem v té době dělala i tak nejlíp, jak jsem dokázala.

Ale opět mi chyběla perspektiva. Jakýkoli výhled do budoucna, kde by se rýsovalo něco jiného, než trápení.

Vzdala jsem to podruhé. Jela jsem jako automat. Psala blog, pracovala, odepisovala na vaše příběhy, plácala se sama v sobě.

Nedokázala si říct o pomoc.

A pak, před několika měsíci přišel další zlom. Zlom, kdy jsem si řekla, že takhle to prostě dál nejde. Že musí být cesta. Že chci jít příkladem, že to jde. Že jestli chci opravdu pomoct, musím to nejdřív dokázat sama. Aby to nebyla jen prázdná slova.

A tak jsem se zaměřila na sebe. Začala jsem chodit na dlouhé procházky, poslouchat spoustu hudby. Začala jsem chodit mezi lidi. I když to nebylo vůbec příjemný a musela jsem se do toho nutit. Začala jsem jíst. Normálně.

A postupem času jsem začínala zjišťovat, že to jde. Že je mi trochu líp. Ano, nemám padesát kilo. Ale začala jsem zjišťovat, že mi to až tak nevadí. Našla jsem si přátele, začala mít radost z věcí, ze kterých jsem nikdy radost neměla, zlepšila vztahy s blízkýma lidma. Omluvila se za některé věci.

Takhle to samozřejmě asi vypadá mnohem jednodušeji, než jak to ve skutečnosti bylo. Nebylo to lehký a mnohokrát jsem se sama sebe ptala, proč to vlastně dělám. Proč se vůbec snažím. Ale vždycky jsem to překousla a šla dál. Psala si s některými z vás a snažila se je podporovat na jejich cestě.

Pomohlo mi to i v práci. I když, a to je potřeba říct, nic z toho, co mě trápilo, jsem nikdy nepromítala do pracovního světa. Byla jsem od dětství vycvičená nedávat cokoli najevo. Ale teď, když je líp, cítím, že jsem se posunula i ve vztahu k pacientům. Nedokážu přesně definovat jak, ale cítím to. Uvnitř.

Už víckrát jsem na blogu psala, že "někdy je život na nic." A skutečně to tak je. Někdy dokonce strašlivě dlouho. Život nikdy nebude spravedlivej, nedá vám to, co byste si přesně v tu chvíli přáli. Někdy vám víc sebere, než dá. Ale je jedna strašně důležitá věc.

Nevzdávat to. Nikdy. Vždycky to zkusit znovu.

Třeba vám to bude trvat dlouho, tak jako mě. A třeba taky ne.

Po těch letech, můžu teď, asi nejvíc, říct, že jsem našla svoji hodnotu. A že ta hodnota není v tom, jak vypadám. A že vlastně nikdy nebyla. Že i když nebudu mít padesát, nebo třeba šedesát kilo, nebudou mi vystupovat kosti, můžu toho lidem kolem dát ze sebe spoustu. Můžu pomáhat.

Můžu mluvit za všechny ty, co na tom někdy byli stejně a mluvit nedokážou. Za  všechny ty, co na tom stejně jsou teď a nevidí budoucnost. Tak jako já dřív.

Život je někdy dost na nic.

Ale když to nevzdáte, nakonec umí být i fajn.







16 komentářů:

  1. Ahoj, díky za článek a gratuluji Ti k osobnostnímu růstu, co jsi dokázala. Určitě víš, že jsi na samém začátku. Já se takhle před nikým otevřít nedokážu, a v mých letech je už stejně pozdě, ale Tobě moc držím pěsti.

    Nebyl tvou motivací ke specializaci právě ten důvod, o kterém píšeš?Tedy o pomoci sobě i druhým, když Tě de facto nikdo "neslyšel"? Hodně štěstí Tobě i tvým pacientům přeji. M.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ahoj M, překvapivě nebyl. Vím, že to tak bude asi vypadat, ale já se o psychiku člověka zajímala už předtím, v podstatě od mala mě fascinovaly různé způsoby přemýšlení a hlavně různé patologie. Takže s tímhle to až tak nesouvisí. Navíc bych zrovna tohle odvětví psychiatrie upřímně ani moc dělat nechtěla, zajímá mě trochu něco jiného :)

      Vymazat
  2. Myslím, že je důležité umět si říct o pomoc. A v tomhle se máme pořád jako lidé ještě co učit. Názornou ukázku toho mám (bohužel) v rodině. Sestřence umřel manžel cca 7 měsíců po svatbě. Předtím byl nějakou dobu v nemocnici ve stavu střídavě oblačno. Sestřenka ho našla v noci doma v obýváku, musela ho oživovat atd. Do toho byla těhotná. Bylo toho na ni moc a tak chtěla jít k odborníkovi. Nikdo s tím neměl problém ale babička dělala hrozný problémy, že co by tomu řekli lidi atd...
    Obecně mě fascinuje, jak lidi umí být k sobě zlí. Na lidi okolo se člověk kolikrát usmívá, zdraví je a podobně. Ale na sebe jsou lidi většinou úplně odporní - trestají se a ponižují se. Přitom člověk sám se sebou bude celý život, na něm závisí jaký ten život bude mít. A i přesto k sobě někteří přistupují jako k odpadu.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Přesně tak, je to moc důležitý, už jsem o tom párkrát i psala. Ale jak píšeš, v praxi je to překvapivě těžký. A nejen kvůli tomu, co by řekli lidi, což je bohužel jeden z velkých problémů psychiatrie, ale i kvůli tomu, že je občas těžký někomu natolik důvěřovat, aby ses mu svěřila. Nicméně důležitý je to strašně moc, přeci jen, když jsou na trápení dva, rozpůlí se a je hned menší :)

      Vymazat
  3. Ďakujem. Ďakujem za tvoju úprimnosť, za tento povzbudivý článok. Všetci, každý jeden človek si nesie svoje vlastné zranenia, možno pocity viny, hanby,... Ale to neznamená, že nás to definuje. Alebo že to už od dnes nemôže byť inak. A že najväčšími sudcami sme si najčastejšie aj tak my samy. Aj napriek tomu, že som sa trápila s úplne inými vecami ako ty, viem sa s tvojím článkom stotožniť. Som šťastná, že tvoj príbeh má šťastný koniec! :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já moc děkuju za takový hezký komentář, ať se ti daří! :)

      Vymazat
  4. Všechno bude fajn...

    OdpovědětVymazat
  5. Ahoj, tvůj blog jsem si poprvé otevřel před několika měsíci. Po přečtení tohoto článku tě obdivuji. Jeho sepsání tě muselo hodně úsilí, zřejmě i slz. I přes bolest, kterou způsobil tobě, a to hned dvakrát - když jsi to prožívala a když jsi to retrospektivně psala, tě doufám posunul do tvého správného směru, který ti bude vyhovat.
    Osobně mám zkušenosti s vlastním coming outem, a musím říci, že si jsou (překvapivě?) v lecčem tyto příběhy podobné. Je důležité najít víru sama v sebe. Že člověk má právo na to být šťastný, bez ohledu na to, co na to okolí a jestli nám to okolí dovoluje! Umět se za svoje ideály postavit a držet se jich pak přináší ovoce. Já jsem se sám se sebou srovnával přesně jako ty - od 12 do 22 let (okolí nebylo homosexuálům nakloněno; sebezapření a odmítnutí). Nyní před 30tkou cítím štěstí. Nelituji ani těch let předtím. Myslím si, že pokud člověk začne na plno žít později,o nic nepříjde jen prožívá vše se zpožděním (v 25 je mu vlastně 17), věk pro něj není realtivní a život si užívám a nikdo vlastně neví, kolik mi skutečně je :)
    Přeji ti, aby jsi se i ty uvnitř usmívala. Určitě se v tomto tvém článku najde nejedna slečna a snad pomůže dalším lidem. Gratuluji ti a přeji, aby vše ve článku byla pravda a ty jsi se svými démony nadobro zvítězila! Hodně štěstí a radosti do dalších let!
    Honza

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ahoj Honzo, moc díky za takový komentář i přání do budoucna. Je strašná spousta lidských příběhů, které nikdy nikdo neuslyší a přitom by tolik stály za to být slyšeny. Jsem moc ráda, že ten tvůj má šťastný konec a přeju, ať už to tak i zůstane :)

      Vymazat
  6. Moc mě to mrzí ♥ I když jsem kousíčky z tvého příběhu znala, nikdy bych neřekla, že to došlo až tak hluboko a až tak daleko a občas se bojím(e) zeptat, nebo se občas zeptám(e) příliš přímo a nevhodně bez nejmenšího předpokladu příběhu či negativní odpovědi, ale o tom to taky je.
    Velice tě obdivuju, žes s tímto vším zvládla vystudovat medicínu, fungovat jako lékařka a dát se nakonec přeci jen dohromady, vybalancovat to. Když mám já nějaké těžší období a může to být jen zdánlivá pitomost, hodně se z toho sypu a nejsem moc schopná být v pohodě. Držím palce do dalších let, půjde to k lepšímu :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Moc díky, tobě taky hodně štěstí do dalšího studia, věřím, že to zvládneš v pohodě :) Ono někdy člověku nezbyde nic jinýho, než prostě zatnout zuby a vydržet, sesypat se v tý chvíli ničemu nepomůže, je uškodí. Myslím si, že se to dá naučit, ale zároveň bych nikomu nepřála, aby se to učit musel.
      Máš pravdu v tom, že se často člověk bojí zeptat, nebo neví jak. Já si tak říkám, že možná v určitý chvíli v některých situacích je i lepší se neptat, protože člověk může někdy tomu druhýmu i uškodit, pokud není úplně připravenej na to, o tom mluvit. Každopádně je to takovej dost tenkej led a těžko odhadnout, kdy podat pomocnou ruku, tak, aby to k něčemu bylo a kdy třeba ještě počkat :)

      Vymazat
  7. Děkuji ti, jsou tam věci, které bych mohla podepsat a vlastně bych mohla podepsat i celý článek, máte pravdu v tom, že bojovat s tím že jste "nehodnotná" pro ostatní a časem pro sebe sama je boj. Je to paradoxně těžké, že jste vy evidentně dodala energii svými slovy nejen na tomto blogu spoustu lidem( mně nevyjímaje ) a vlastně jste dokázala vybudovat něco skvělého a skutečně jedinečného a stejně s tím pořád bojujete, zní to zvláštně, ale mě z těchto pocitů nejvíce pomohlo jednak být kolem lidí co mně mají rádi, ale také vybojovat si v tom životě nějaký smysl, začít dělat věci které smysl mají a dokázat tak své "ty jsi jen odpad co má nárok jen na lůžko ve vězení" že to tak opravdu není. Jak jsem řekla, vybudovala jste zde něco úžasného na co můžete být hrdá, pamatujte na to.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Moc děkuju za takovou reakci. Přesně tyhle komentáře a zprávy jsou pro mě tím, co mi dává pocit, že to, co dělám, má opravdu cenu. Ať se daří a v novém roce je co nejlíp! :)

      Vymazat
  8. Ahoj. Už od zveřejnění tohoto článku přemýšlím, jestli mám i já odpovědět. Rozhodla jsem se napsat, protože se můj příběh v mnohém podobá.

    Moje problémy začaly s přestupem na VŠ, do té doby jsem byla premiant. Tam jsem však byla téměř za hloupou a musela tvrdě makat, abych aspoň prolezla. Člověk časem ztratí zdravou sebedůvěru a vidí sebe jako nic (nemám pro to slušnější výraz než lidská sračka).

    Během studií jsem prošla několika vztahy, které nikdy nedopadly dobře, prakticky mě to vždy stáhlo až na dno.
    A loni jsem konečně myslela, že se to všechno zlomilo a můj život nabral správný směr. Zamilovala jsem se do chlapa, který mě povzbuzoval a najednou šlo vše lépe. Nebyla bych to já, kdyby tam opět nebyl háček. Ten muž měl přítelkyni, smířila jsem se s danou situací a byla ráda, za to co jsem měla. Časem mi vyznal lásku a rozhodnutí rozejít se s přítelkyní, jen co splní všechny závazky, co k ní měl. Začali jsme plánovat společnou budoucnost. Byla jsem nejšťastnější člověk na světě.

    Mělo to však jen krátké trvání, ona si postavila hlavu a začala vydírat. On byl příliš hodný a naivní, chtěl to všechno vyřešit v tajnosti a "přivést ji k rozumu". Mě pořád udržoval v naději, nechtěl se mě vzdát. Po pár měsících, kdy jsem z jeho strany viděla postupnou rezignaci a já už také nemohla dál, jsem odešla, on mě nechal, nebojoval.

    Horší však je, že já se z toho po více než půl roce nezvládla vzpamatovat. Zase jsem kde jsem byla a nic pořádně nezvládám. Opět se cítím sama a jako totální sračka, která nemá nárok na štěstí. Rozhodla jsem se však zase bojovat a dojít k cíli, mimo jiné díky tomuto článku. Děkuji za všechno, inspiraci, rady a hlavně za ten pocit, že nejsem jediná s trápením. Snad moje zpověď také někomu pomůže.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ahoj, přesně proto jsem článek psala. V životě se holt někdy děje víc těch špatných věcí, než dobrých, možná to i jistým způsobem v určitém období k sobě přitahujeme. Rozhodně to ale neznamená, že tentokrát by to už nemohlo být lepší. Víme asi obě dvě moc dobře, že to vždycky budem mít trochu jinak, než lidi v tomhle ohledu zdraví. Ale myslím, že by byla strašná škoda to úplně vzdát. Ta naděje tam fakt je, já ji taky dlouho nebyla schopná vidět, ale i tak tam byla. Moc ti přeju, ať to tentokrát vyjde a je ti dobře. Zasloužíš si to.

      Vymazat