neděle 30. září 2018

Život je nádherný - někdy

Chtěla jsem napsat nějaký pádný úvod, ale žádný mě nenapadl. Tak prostě jen řeknu, co jsem vám tady chtěla sdělit.

Hlavní popud k napsání tohoto článku mi dala kniha, kterou právě čtu. Kniha s názvem Život je nádherný. Což může na první pohled klamat. Protože nejde o žádné optimistické sluníčkové čtení o tom, jak je život super. Naopak. Je to o vyrovnávání se s různými peripetiemi. O tom, jak to zvládat, když je těžko.

Autorka, mimochodem Tereza Boučková, což je pro ty, kdo to neví, dcera vynikajícího samizdatového spisovatele Pavla Kohouta, v ní popisuje život obyčejné ženské, sebe sama, a starosti, které jsou ne nepodobné těm našim.

Na rozdíl od Roku kohouta, což je kniha na kterou Život je nádherný více či méně navazuje, se v téhle knize věnuje vztahu se svou matkou, která trpí postupně progredujícím Alzheimerem, a tomu, jak vlastně s takovým člověkem jednat. Jak se postarat o tu, která byla vždycky ta starající se.

Boj vnitřního ostychu, sebelítosti, povinnosti a zároveň touhy po volnosti, konci a následných výčitkách. Téma vztahu se svými nezvedenými adoptivními syny, ústředního motivu v Roce kohouta, se tady objevuje spíš už jen okrajově.





Proč se mě ale tahle kniha tak dotkla? Protože tohle téma je mi blízké. Protože myslím, že je blízké v podstatě komukoli. A nejde konkrétně o boj s Alzheimerem, ale o boj mezi tím, co od nás okolí očekává, co my sami od sebe očekáváme a tím, co jsme schopní vydržet a zachovat si při tom zdravý rozum.

Občas se v knize Tereza krátce zmíní, že by možná byla ráda, kdyby její maminka radši zemřela, než aby se dostala do takového stavu. Že už má všeho dost, nezvládá to, nejradši by se na všechno vykašlala. Ale nejde to. Tohle téma se knihou prolíná jako těžká černá linie, která vás chtě nechtě místy přidusí.

Očekávání (vnitřní/vnější) x povinnost x realita.

Myslím, že každý se asi někdy dostal do takové situace. A pokud ne, tak se do ní určitě někdy dostane. Když jste pak z obou stran drceni těmi mlýnskými koly, co udělat? Jak se zachovat tak, aby to bylo správně? Udržet si svoje duševní zdraví na úkor neplnění povinností? Zklamat očekávání, ať už vlastní nebo z vnějšku. Nebo sveřepě trvat na vykonání všech povinností, štvát se do sedření a nakonec v tom všem ztratit sám sebe?

A může jít v podstatě o cokoli ve vašem životě. O práci, o školu, o vaše vlastní cíle, ať už jakékoli.

Vždycky říkám, že člověk by si měl jít za svými sny. Za tím, co si vytyčí. A vždycky zapomenu dodat, že ne bezhlavě.

Jsou prostě věci, na které sami nikdy stačit nebudeme.

A taky jsou věci, které jsou prostě nad naše síly. A se kterými nejde udělat nic. Jen se smířit s tím, že se zvládnout nedají.

A je to těžké. Hodně těžké. Těžké nepřejít do povšechné rezignace na cokoli, tak, jak postupně přechází Boučková ve své knížce.

Někdy je potřeba být trochu sobec a myslet tak trochu na sebe. Tím není myšleno, že byste se neměli starat o druhé, ale to, že abyste se mohli starat o druhé, je nejdřív potřeba, abyste vy sami byli v pořádku.

Duševní hygiena.

Odpočinek.

Vypnutí.

Pojmy. Pojmy. Pojmy.

Ale strašně důležité.

Tři věci, které Tereza neumí a které v jejím životě schází na první pohled.

Na chvíli se úplně odpojit od bolesti, starostí a trápení. A dopřát sám sobě volno.

Tři věci, které málokdo z nás umí.

V jedné negativní recenzi na Život je nádherný, jsem se dočetla, že to čtenáři nic nedalo, že mu celá kniha přijde jako stoj na místě, zabřednutí v bažině všedního dne. A musela jsem se usmát, jak skvěle tenhle člověk všechno vystihl.

O tom přesně ta kniha totiž je.

O zabřednutí.


Žádné komentáře:

Okomentovat