pátek 7. září 2018

Ještě existuju....ještě žiju

I po skoro dvouměsíční blogovací pauze. Bylo to potřeba. Potřebovala jsem vydechnout, nabrat sílu, sesbírat se. Jsou období, kdy váháte, bloudíte a nevíte přesně, kterým směrem se vydat. A jestli ten směr, kterým jdete, je vlastně správný. Já to období měla teď. Ne, že bych váhala nad psychiatrií, tenhle obor je mojí součástí, stejně jako srdce, ledviny nebo plíce. Patří ke mně, je se mnou srostlej a spojenej natolik, že bych se ho nikdy nedokázala vzdát. Ani nechtěla.

Ale jiné životní okolnosti mě dovedly na rozcestí. A já najednou začala zmatkovat, dělat překotná rozhodnutí, o kterých jsem pochybovala pár hodin poté, co jsem je udělala. Někdy i za pár minut.

Občas se mi stává, že bloudím. Je mi smutno. Nebo si prostě nejsem sama sebou jistá. A říkám si, komu vlastně můžu dát vědět? Nedávno jsem se bavila s jedním člověkem o tom, kolik má přátel na facebooku, kolik lidí zná. A kolika z nim by zavolal, kdyby se něco dělo.

Skoro nikomu.






Žijeme ve strašně osamělé době. Vídám to na pacientech, na kamarádech, na známých. Hodně se na to teď zaměřuju při vyšetření. Na osamělost. Na to, jak jí prožívají různé typy lidí. A za čím vším stojí.

Spousta z nich se to snaží přebít. Alkoholem, drogami, hazardem. Jen nebýt sám se sebou a svými myšlenkami. Jen nebýt sám.

Jsem strašně vděčná za nová setkání. Za lidi, se kterými se dá mluvit. Vést dlouhé rozhovory o věcech, které mě zajímají. A zjišťovat s překvapením, že zajímají i je. Tenhle pocit jsem v životě moc často nezažívala. Vždycky jsem byla spíš takový ten člověk, kterého zajímají věci, co jiné lidi moc nezajímají. Pak už jsem o nich ani nezačínala. Proč taky?

A teď jsem najednou zjistila, že o nich můžu volně mluvit. A dostanu nějakou odpověď. Je to strašně hezký pocit. Hřejivý. Souznící. Jsem strašně ráda, že se dostávám mezi lidi, se kterými se dá takhle volně bavit.

Je to strašně důležitý. Strašně moc.

Vždycky jsem mívala pocit, že moc nezapadám. I to byl jeden z důvodů, proč jsem začínala psát blog. Abych přiblížila jinej svět. Ve kterém někteří lidé žijí. Ale neměla jsem odvahu, hned od začátku o tom psát. Ale cítím, že ten čas pomalu nastává.

A že snad další článek nebude zas za dva měsíce.

Ještě existuju...ještě žiju.

Jsem tu s vámi.


2 komentáře:

  1. Jsme moc rádi, že žiješ! Kdybys se ti zase chtělo začít psát, budeme dál rádi číst :)

    OdpovědětVymazat