čtvrtek 21. června 2018

Závislosti a co si o nich myslím

Pomalu ale jistě končím svůj pátý měsíc na závislostech. Nedokážu říct, jestli to uteklo rychle, nebo pomalu. Sem tam se mi zdá, že jsem tam teprve chvilku, občas zas mám pocit, že už jsem tam celou věčnost a už si ani pomalu neumím vybavit, kde jsem byla předtím.

Když jsem přemýšlela nad tím, o čem by měl být další článek, protože ano, jsem ostuda a docela to tu zanedbávám, napadlo mě, že bych vám mohla napsat právě něco o téhle části psychiatrie. Třeba proto, že se často setkávám z nejrůznějšími názory ohledně závislostí. Nebo taky proto, že já sama jsem si prošla několika fázemi toho, jak se k nim stavět. A v neposlední řadě proto, že se o tom málo mluví. A asi by mělo víc. Protože některé ty názory, co jsem si vyslechla, jsou opravdu předpotopní. Ale není se čemu divit, když chybí základní proinformovanost.

Já a závislosti?

Ač to tak možná vypadá, tak se vám tu skutečně nechystám psát žádný svůj dojemný příběh o tom, jak jsem byla závislá a jak mi nakonec pobyt na našem pavilonu otevřel oči. To doopravdy ne. Bude to spíš o tom, jak to vnímám já, svýma vlastníma očima a na svoji vlastní kůži.

Na závislosti jsem přešla ze všeobecné psychiatrie. Což v podstatě znamená, že jsem tam sem tam někoho závislého potkala, ale nebylo to nijak časté. Spíš jsem byla zvyklá na takové ty chronické, toho času zdekompenzované, schizofreniky, sem tam nějaké deprese, mánie apod.

Hned na začátek musím říct, že spektrum pacientů na závislostech je poměrně hodně široké. Od lidí, kteří žijí na ulici, až po lidi na vysokých společenských pozicích. Co mi přišlo hned od začátku jiné, oproti té všeobecné psychiatrii, na které jsem byla předtím, bylo to, že jsem s těmi pacienty byla v daleko lepším kontaktu. Měla jsem to štěstí, že jsem začínala na pavilonu následné péče, což znamenalo, že tam ti pacienti byli už v relativně dobrém psychickém i fyzickém stavu a věnovali se víceméně pouze té režimové léčbě. Když jsem pak přešla na detox, kde jsem doposud a kde jsem strávila většinu času mého pobytu na závislostech, bylo to zas trošku jiné. Ale globálně si s těmi pacienty prostě víc pokecáte tak nějak normálně.




Já sama jsem si prošla a stále procházím několika fázemi postojů k pacientům. Někdy jsem do nich úplně strašně zažraná a fascinují mě jejich životní příběhy. Někdy je to totiž opravdu hodně zajímavé. Pak se zas dostanu do fáze, kdy mě začnou strašně rozčilovat. Se závislými lidmi je totiž jedna velká potíž, a sice, že ta závislost je, alespoň v začátku léčby, prostě většinou silnější, než oni. A tak vám pak dělají různé věci. Které vypadají jako naschvály. Ale naschvály to vlastně nejsou. Jen se nemůžou přemoct. Třeba vám leccos zatají. Nebo hned poté, co se dostanou z nejhoršího, podepíšou reverz a jdou pryč bez dalšího doléčení. A všechny síly, co jste do nich investovali, prostě letí oknem, protože je úplně jasný, že jen co překročí práh, zas do toho spadnou. Nebo vám nadávají a říkají o vás různé zvláštní věci, které si většinou za rámeček fakt nedáte. Ať uděláte, co uděláte.

No a v takových chvílích, když se toho sejde moc, jsem někdy fakt naštvaná a otrávená. A sem tam bych je ráda profackovala. Občas stačí se z toho vykecat, nebo aspoň někomu říct, jak je to hrozný. A pak je zas všechno okej. Nebo si prostě připomenout, že je to jen nemoc a že na mě nemluví ten člověk, ale jeho choroba.

Tyhle fáze jdou ve vlnách, sem tam se vystřídají i několikrát během dne. Ale když všechno sečtu, odečtu a vynásobím, mám závislosti docela ráda. Hlavně kvůli tomu, jak rozmanité spektrum pacientů potkáte. A že se s nimi sem tam dá povídat. To mě fakt baví. A je to i jeden z důvodů, proč mám opravdu hodně ráda psychiatrii.



Závislosti a okolí?

No a teď trochu k tomu druhému bodu. Aka postoje veřejnosti k lidem závislým. Co si budeme povídat, nic hvězdného to není. Většina lidí vám na otázku, co si o tom myslí, odpoví, že si za to ti lidi můžou sami. Že je přece každýho volba, jestli fetuje, pije, nebo hraje automaty, sází atd. A že je docela smutný, že stát platí léčbu takových lidí z peněz daňových poplatníků.

Z tohohle je mi po pravdě vždycky tak trochu smutno. Nejsem žádná Matka Tereza a rozhodně nedělám z každýho závislýho člověka chudáčka, na kterého je potřeba dělat ťuťu ňuňu, vodit ho za ručičku a dát mu první, poslední, nejlíp zadarmo. Takhle fakt ne. Ale čím jsem na závislostech dýl, tím víc mi dochází, jak složitý koloběh a propletenec to často je. Máme tam v podstatě několik různých skupin lidí.

Lidi, který pocházejí ze sociálně slabého prostředí. A v podstatě k tomu přišli jak slepej k houslím. Nebo respektive jako lidi, kteří ani od začátku moc jinou možnost neměli. Protože v jejich okolí je to tak normální, jako je třeba v jiných rodinách normální jet na výlet nebo koukat večer na televizi. U nich doma se prostě chlastá, fetuje a není to nic divnýho. A je strašně těžký se z toho stereotypu vymanit, člověk na to musí mít fakt hodně velkou motivaci a odhodlání. A ano, tihleti lidi třeba nikdy pořádně nepracovali, nedostudovali, žijí na ulici a neustále se nám vracejí jak bumerang. A ano, třeba kdyby měli větší odhodlání, tak by měli nějakou šanci se z toho dostat. Ale kde to odhodlání vzít, když celej život žijete v nějakým normálu, kterej je úplně mimo ten "běžnej normál."

Pak jsou tam lidi, kteří jsou normálně fungující a k závislostem přišli tak, že si léčili deprese. Aniž by to často věděli. Protože, jak je poměrně dobře známo i veřejnosti, alkohol funguje jako antidepresivum. Do určité míry. A všechny návykový látky vlastně fungují jako výplň prázdnýho života. Něco, co zabije čas, nebo vám ten čas natolik rozmlží, že je vám všechno ve výsledku vlastně jedno. A deprese je něco, za co člověk nemůže. To už jsou dokonce někteří lidi i ochotní vzít v potaz. Deprese je způsobená nedostatkem některých neurostransmiterů v mozku. A to si asi jen tak nepřivodíte sami. A to, že se to pak snažíte nějak léčit, byť třeba nevědomě, je přece logický. A kolo závislosti už se pomalu, ale jistě, roztáčí.

Další skupinou jsou lidi, kteří jsou prostě přepracovaní. Mají toho tolik, že to nezvládají normální cestou. A tak si sem tam něco zobnou. A je jim chvilku líp. Občas se člověk až diví, jaká všechna povolání se s tím dají vykonávat. Mimochodem doktoři jsou třetí nejčastější skupinou mezi alkoholiky. To je trochu k zamyšlení...

Pak jsou tam samozřejmě další skupiny, já tu halabala vypsala jen ty majoritní, které mě zrovna napadly. Chtěla jsem tím, možná zas trochu nešikovně, jak je mým dobrým zvykem, trochu demonstrovat to, že závislost není jednoduchá linka ve stylu dám si návykovou látku bum, černo před tím, černo za tím. Že je to spíš příběh, kterej má spoustu dějových linek, spoustu odboček, zákrutů a vůbec není černobílej.

A že když někdo, kdo o tom nic neví, řekne, že by se takoví lidi neměli léčit, protože nejsou nemocní, nemá vůbec pravdu.

Jo, někdy mě moji pacienti strašně štvou. A někdy mi dělají hroznou radost. Už jen tím, že se snaží. Protože závislost je sakra těžká nemoc. A poté, co jsem v tom prostředí už několik měsíců denodenně, musím říct, že smekám před všemi, co se z ní dokázali dostat. I když nikdy to není definitivní. A asi nikdy člověk, kterej jednou byl závislej, o sobě na sto procent nemůže prohlásit, že už nikdy závislej nebude.

Tak to prostě je.

Můžete mít samozřejmě názor, jakej chcete, to je vaše svrchovaný právo v dnešní době. Ale zkuste si pustit aspoň něco z toho, co jsem tu napsala, trošku blíž k sobě. Pokud jste to teda vůbec až sem dočetli.

Budu za to ráda.

Žádné komentáře:

Okomentovat