pondělí 9. dubna 2018

Všem, kteří potřebují....

Původně jsem si chtěla napsat jen tak něco pro sebe. Na podporu a tak. A pak jsem si řekla, proč to vlastně nedat k dispozici i vám. Vám, kteří mi píšete zprávy a maily s žádostí o pomoc. Proč to nedat sem, kde se k tomu může kdokoli kdykoli vrátit. Když bude potřebovat a chtít.

Takže ahoj,

ahoj kdokoli, kdo tenhle text zrovna teď čteš. Není toho moc, co chci říct. A ani to nejsou žádné objevné věci. Ale stojí za to si je zopakovat a připomenout. Někdy totiž není nejhorší to, co se nám v životě děje, ale to, že jsme na to sami. Že nám nikdo nerozumí a není nikdo, kdo by nás pochopil.

Nemusí to tak být.

Zjistila jsem, že jsem to často byla já, kdo vlastně nikoho k sobě nepustil. Že jsem si radši říkala, že mi nikdo nerozumí a ani porozumět nemůže. A tím jsem obhajovala i to, že jsem nikoho nenechala, aby mi v těžkých chvílích pomohl.

Chtěla bych ti říct, ať už jsi kdokoli a máš jakékoli problémy, že na to nemusíš být sám. Že jsou chvíle, kdy není slabost nechat si pomoct. Naopak.

Taky jsem ti chtěla říct, že nikomu nic nedlužíš. To, co děláš, to jak vypadáš, co si přeješ. Nikomu. A je strašně úlevné si to uvědomit. A hlavně podle toho začít žít. Ve chvíli, kdy to skutečně uděláš, spadne z tebe obrovskej balvan a bude se ti dýchat minimálně o dvě stě procent líp. Tohle je tvůj život a lidi kolem tebe do něj samozřejmě patří. Ale nikdo, nikdo ti nemůže diktovat, jak by měl ten život vypadat. Nikdo ho za tebe nebude žít. Budeš to ty, kdo se každej den ráno na sebe podívá do zrcadla, budeš to ty, kdo každej den půjde v noci spát s myšlenkama na to, co prožil. Budeš to ty, kdo se sebou bude muset vydržet až do konce.

Ne, nikomu nic nedlužíš.


Proto se nechtěj nikdy vejít do žádných měřítek a rámečků. Nakonec stejně vždycky zjistíš, jak je to všechno pomíjivý a že to stejně nikdy nebude dost. Jediný, co má skutečnej smysl, je být sám sebou. Neporovnávat se. Být tím, kým jseš doopravdy.

Je ještě jedna věc, kterou bych ti tu chtěla říct. A je strašně moc důležitá Stejně jako ty předchozí. Nemusíš být pořád v pohodě. Nikdo není. A je v pohodě, když některý dny v pohodě nebudeš. A když to řekneš.

Protože to je opravdovej život.

Život, kde se nedějou jen dobrý věci. A sem tam se ani nemusí nic dít a stejně v pohodě nebudeš. A není to nic špatnýho. Nic, co bys měl skrývat a potlačovat. Nic, za co by ses měl stydět.

A víš co, když budeš mít pocit, že to nezvládáš, řekni to někomu. Když se trápení sdílí, rozdělí se napůl. A kousek ti ho ubude. Už jen tím, že se podělíš a dostaneš to ze sebe.

Je normální, že ti někdy není dobře. Že se ti někdy něco nepovede. Že se cítíš neschopně, hloupě a že máš sem tam pocit, že tvůj život nikam nevede.

Je to normální.

A nejsi v tom sám.

6 komentářů:

  1. Palec nahoru. :-)

    OdpovědětVymazat
  2. Děkuji, ani nevíte jak jste mi moc pomohla, TOHLE přesně jsem potřebovala číst, pochopit a hlavně si to musím pamatovat !!! Děkuju !!!! Lucka.

    OdpovědětVymazat