středa 7. března 2018

Když se...

Poslední dny nějak nejsem ve své kůži. A to nejen té fyzické, která se už snad třetí týden nemůže zbavit jakéhosi moribundu, co si libovolně přechází od chřipky přes zánět nosohltanu, až do zánětu průdušek, ale i v té psychické. Té správné náladě a rozpoložení.

Nevím, čím přesně to je, ale nějak se nedokážu pořádně na nic koncentrovat, jsem roztržitá a sem tam z té roztržitosti dělám i chyby.

Přiznávám, tohle byl vždycky můj problém, koncentrace a soustředění myšlenek pouze na jednu věc. Vždycky se mi rozbíhaly na všechny strany. Ale teď jako by to nabralo jakýsi nezadržitelný spád a já se najednou nedovedu soustředit vůbec.

A tak se mi třeba i stává, že se čas od času přepíšu v dekurzu, napíšu tam nesmysl, který bych normálně nenapsala, nebo sama sebe přistihnu při myšlenkách na věci, na které bych v té dané chvíli rozhodně myslet neměla.

Díky bohu zatím nikdy nešlo o nic, co by někoho nějak ovlivnilo, byly to vesměs hlouposti, ale i tak mě to dokáže pěkně rozhodit, když se to pak zpětně dozvídám.



Mám taky rozečtených spoustu knih a spoustu knih a filmů na seznamu věcí, co chci přečíst a vidět. Ale opět narážím na ten stejný problém. U ničeho nevydržím. Pět minut se dívám, pět minut čtu a už cítím uvnitř takový zvláštní neklid, který mě pudí k tomu, abych šla dělat zase něco jiného.

Když tak nad tím přemýšlím, myslím, že jsem opravdu unavená. Za posledních pár let a hlavně měsíců se stalo strašně moc věcí a já je všechny asi nedokázala pořádně vstřebat. A tak jsem je potlačila někam, schovala je do sebe jako do šuplíčku bez dna a doufala, že jednou třeba bude čas na to, abych se tím vším probrala a utřídila si to na ta správná místa.

Ale ten čas pořád nebyl a šuplíček se plnil a plnil. A teď nejspíš už přetéká.

Odtud ta nesoustředěnost a neschopnost dostatečně koncentrovat pozornost na to, na co bych ji koncentrovat měla. A začínám na to doplácet. Ať už těmi chybami nebo spíš tím následným pocitem vlastní neschopnosti.

Nejde o velké věci, ani o něco, co by bylo nějak určující. Ale tíží mě to. A vzbuzuje to ve mně pocit, že nejsem taková, jaká bych chtěla být.

Rovnováha je úžasná věc. Ale ne vždycky se daří ji úplně stoprocentně dodržovat. Někdy ani na padesát procent. A když si myslíte, že jestliže dostatečně usilovně zametáte věci, co se vám v tu chvíli zrovna nehodí někam hluboko do sebe, nakonec ten balanc stejně udržíte, po čase vás to všechno dožene.

Holt ne vždycky se daří.

A ne vždycky je všechno tak, jak má být.

To je život.

Žádné komentáře:

Okomentovat