neděle 11. února 2018

Díky za pozvání, radši zůstanu doma....aneb introvertem ve světě extrovertů

Znáte takovou tu situaci, kdy vidíte někoho, koho znáte, někde na ulici a místo toho, abyste k němu běželi a pozdravili ho, radši jdete oklikou? Nebo takové to, když jste u stolu s více lidmi a většinu času jen posloucháte, co si povídají, nanejvýš místy přikývnete. Nebo ta úzkost, když máte poznat někoho nového, třeba z toho, co si s ním budete povídat.

Pokud tohle všechno znáte, nebo alespoň něco, možná jste, podobně jako já, introverti.

Asi nedokážu říct, kdy přesně všechno tohle začalo. Jako dítě jsem asi byla docela komunikativní, ale čím jsem byla starší a měla "víc rozumu," tím víc jsem se uzavírala do sebe. Vždycky jsem hrozně záviděla lidem, kteří sociální dovednosti měli. A strašně si přála mít to tak taky.

Dlouhá léta mi trvalo, než jsem byla v tomhle sama sebe schopná vůbec nějak přijmout. A říct si, že to vlastně není vůbec nic špatného a už vůbec ne něco, za co bych se neměla mít ráda, nebo co bych se nějak usilovně měla snažit změnit. I proto píšu tenhle text. Třeba pro lidi, kteří jsou jako já a stejně jako já kdysi, mají pocit, že je to špatně.



Abych to nějak přiblížila těm, kteří takový problém nemají, být introvertem je pro mě v podstatě permanentně ambivalentní stav. Cítím se dobře, když jsem sama, když nemusím s nikým komunikovat a složitě vymýšlet témata, o kterých se bavit, zároveň si ale někdy uvědomuju, jak moc bych chtěla mít spoustu přátel, nebo aspoň umět někam přijít a automaticky se zapojit do hovoru. A pak si vyberte, co vlastně chcete, když sami nevíte.


Možná někoho zarazilo to "složité vymýšelní témat hovorů". Přece, když přijdu za někým, koho znám, tak ten hovor plyne tak nějak sám, aniž bych musela něco vymýšlet. U mě ne. Když někde jsem s někým méně známým, kdo ještě neví, jaká jsem, jsem v permanentním stresu. Že přece pořád musím něco říkat, aby to nevypadalo divně. A pak to dopadá tak, že melu pátý přes devátý a ve výsledku to vlastně asi vypadá ještě hůř. Ale jinak to neumím. Mám v té chvíli takovej vnitřní tlak, něco, co mě uvnitř úplně svírá a brání mi chovat se přirozeně. Je to jedna z věcí, se kterou se snažím průběžně už spoustu let bojovat. Soustředit se na to, abych se při hovoru především zklidnila, zpomalila, uvědomila si, že když je chvíli ticho, není to divné, naopak, že to k hovoru úplně běžně patří. Ale upřímně, jde to pomalu. A na to, jak dlouho to trénuju, jsou ty změny opravdu minimální. I proto jsem za poslední rok změnila strategii.

Na to, že se snažím přijmout sama sebe. A to jaká jsem.

Což samozřejmě není o nic jednodušší. Překvapivě.

Dalším věčným problémem, se kterým se neustále potýkám, jsou nejrůznější společenské akce. Tím, že jsem se po škole přestěhovala za prací do úplně nového města, přišla jsem o prakticky všechny stálé přátele. Takové ty, kteří mě byli schopní "vystát," měli mě rádi takovou jaká jsem, a se kterými jsem se cítila po těch letech přátelství už pohodlně. Samozřejmě jsem o ně nepřišla v tom pravém slova smyslu. Ale nevídáme se téměř vůbec, vzhledem k tomu, že žijí na opačném konci republiky. Takže jsem se, chtě nechtě, musela odhodlat poznávat lidi nové. Což je peklo.

Když mě někdo někam pozve, první, co mi bleskne hlavou je, nikam nepůjdeš, rychle vymysli nějakou výmluvu. Takže asi chápete. Mimochodem, ve vymýšlení výmluv, proč někam nejít, jsem fakt machr. Za ta léta jsem si vybudovala poměrně složitý a neprůstřelný systém, jak někoho odmítnout. V případě, kdy se ale potřebujete s někým seznámit, to příliš žádoucí není.

Abych to ale ještě uvedla na pravou míru a znovu ukázala tu strašlivou ambivalenci introverta, musím říct, že i když se mi povede nějaké to pozvání odmítnout a daný člověk skutečně uvěří, že ta výmluva, kterou jsem použila, je skutečným důvodem, proč tam nejdu, je mi to potom ve výsledku líto. Sedím doma a říkám si, že jsem to měla zkusit. Aspoň zkusit, když už nic jiného. Odejít přece můžu kdykoli.

No a tak je to pořád dokola.

A když už se na nějakou tu akci přeci jen dokopu, většinou se tam necítím moc dobře. Obzvlášť v kolektivu úplně neznámých lidí. To je asi jako když někoho, kdo se bojí pavouků, zavřete do krabice narvané chlupatými tlustými tarantulemi.

Takže většinou stejně odcházím dřív. A ve výsledku stejně nikoho nepoznám.

Stejně tak hrozně bojuju s jednou věcí, o které se mi nepíše moc snadno, ale říkám si, že to možná má někdo stejně a taky se tím trápí a když si přečte, že to tak má i někdo jiný, pomůže mu to. Ta věc je, že asi na lidi působím strašně nepřirozeně. Nebo respektive já mám pocit, že na ně působím nepřirozeně. Nikdo mi to nikdy ještě vyloženě neřekl, ale mě to svazuje ruce při jakékoli konverzaci nebo setkání.

Souvisí to v podstatě s tím, jak jsem psala o tom vnitřním napětí a strachu z toho, že bude ticho. Pořád se strašně snažím působit "normálně," čímž se dostávám do pro sebe "nenormální" polohy. A pak mám logicky pocit, že nepůsobím úplně přirozeně. Možná to tak není, možná to tak je. Ale myslím, že je to i jeden z hlavních důvodů, proč se pak ve výsledku vlastně jakékoli konverzaci radši vyhnu.

Zase, pro seznamování naprosto ideální stav.

Dalším věčným problém introvertů, je neprůbojnost. Což je v dnešním světě vlastnost skutečně nemilá. Jakmile totiž ve všech sporech a pranicích, vždycky radši ustoupíte a přenecháte místo ostatním, dravějším jedincům, musíte na všechno vynaložit dvojnásobné úsilí. Proč to dělat jednoduše, když to jde složitě, že ano. Nebo spíš, proč tu jednodušší cestu nepřenechat ostatním a nevzít si pokaždé radši tu složitější. Než abyste se hádali, nebo se zkusili jednou nějak prosadit, radši to uděláte pokaždé takhle.

Ano.

Tohle je věc, která mě na mně samotné skutečně irituje. Protože mi někdy opravdu neskutečně komplikuje život. Už jako malá jsem v každém sporu se svými vrstevníky radši vždycky ustoupila, nebo řekla, že je mi to vlastně jedno, i když mi to jedno vůbec nebylo. A bohužel se mě to drží doteď. A vím, že to velice úzce souvisí s tím, že mám problémy s komunikací s ostatními, tudíž se radši do žádných sporů nepouštím a ve výsledku se těmi ostatními nechám sežrat.

Možná, kdybych byla průbojnější, stala by se spousta věcí úplně jinak a já bych byla třeba úplně někde jinde.

A možná taky ne, kdo ví.

Každopádně, co jsem tím článkem chtěla vlastně říct. Je v pořádku být taková, jaká ve skutečnosti jsem. To je ta cesta, po které se teď snažím jít. I když na rovinu vám tu přiznám, že mi to nejde. A pořád mám nutkání tlačit se do něčeho, co nejsem, jen proto, aby mě ostatní brali. Nejspíš nikdy nebudu extrovert, nikdy nebudu bavič, který vejde do místnosti a všechny rozesměje. Nikdy nebudu přirozeně sama zapřádat hovory s cizími lidmi.

Protože taková prostě nejsem.

Ale neznamená to, že jsem špatná. Nebo že bych měla menší hodnotu, než ti ostatní. Znamená to, že mám sem tam víc práce, že jsem sem tam smutná, že jsem se zase chytře z něčeho vyvlíkla, místo, abych to zkusila, že si o mně třeba někdo někdy něco myslí.

Ale aspoň jsem to já, kdy mluví mými ústy. A ne někdo jiný, do koho jsem se spoustu let snažila stylizovat a nacpat.

Být introvertem v dnešní době není jednoduché. A nebudu vám lhát, kdybych si to mohla vyměnit, hned bych brala tu druhou možnost. Ale je to věc, se kterou se dá naučit žít. A možná i vybudovat takovou nějakou rovnováhu, ve které se budete cítit dobře.

Nebo aspoň já na tom teď pracuju. A budu pracovat i dál.

14 komentářů:

  1. Jako bych ten článek psala já :-). Musím říct, že jsem si taky až během poslední roku dokázala připustit, že jsem prostě taková a dost se mi díky tomu ulevilo. Když jsem byla mladší, chtěla jsem mít hodně kamarádů, být všemi oblíbená a trávit radostně dny se spoustou lidí. Nikdy mi to nešlo, vždycky to snižovalo moje sebehodnocení a až v posledních několika měsících si uvědomuju, že taková prostě nejsem a nikdy nebudu. Když je někde moc lidí, nakonec mě to vždycky jen totálně vyčerpá a po takových akcích se pokaždé potřebuju nejlíp na pár dní zavřít doma a nikoho nevidět :D. Než se zbytečně stylizovat do něčeho, co člověku nesedí, je vážně lepší cestou přiznat si jací jsme a naučit se mít sami sebe takové rádi :-).

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Přesně, mám to tak taky, kéž by to bylo tak jednoduchý udělat, jak se to řekne :)

      Vymazat
  2. Byť extrovertom je rozhodne jednoduchšie, to priznám prvá ako jeden z nich. :D " Pořád se strašně snažím působit "normálně," čímž se dostávám do pro sebe "nenormální" polohy." - Ale toto ma mega chytilo, pretože ja si zasa pripadám príliš hlučná, príliš otravná, príliš ukecaná... A potom sa pri rozhovore snažím tváriť ako niekto kto nie som, a vyzniem kŕčovito. Každopádne, v poslednej dobe som sa sama so sebou zmierila, ale trvalo to roky a roky. Krásny článok, aspoň viem, aké je to "na druhom brehu". :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Na druhém břehu :D No, koukám, že to taky nemáte lehký :))

      Vymazat
  3. Joo, jako bych to psala já, přesně! Hlavně ten propracovaný systém vymlouvání a následné oplakávání ubohého sociálního života, no a ten strach z ticha a toho, že jsem tydýt!.. :D No, nejlepší terapie byla spadnout mimo komfortní zónu díky focení - prostě muset umět ty lidi na tři hoďky zabavit, uvolnit, říct si jim o peníze, dojet na cizí místo.. :) Takže cizí lidé už nejsou tak hrozní, spíš mi nejdou ti, které už znám nebo o nich vím, že jsou nepříjemně urejpaní.. Správný stěr mi dochází zásadně deset minut poté. Takže no stress, opravdu je nás víc a dost možná se nás tu i sleze dost a vzájemně si pobrečíme na rameni, přece jen bych řekla, že introverti jsou víc zahloubaní do sebe (a budou si ve tři ráno číst blog :D)
    https://www.businessleaders.cz/2018/02/7-duvodu-proc-byt-hrdy-na-to-ze-jsi-introvert/ :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Heh, pěkný čas, taky jsem zásadně blogy četla v tuhle dobu :) Já to tak taky mám třeba s pacienty, to mi nevadí. Ale jiní lidi, to je děs.

      Vymazat
  4. Hezký článek. Jsem na tom podobně, ale postupně se to zlepšuje...už umím přirozeněji komunikovat i v cizím prostředí. Pořád to ale musí být komunikace s jednou osobou, přiřítit se, jak to někdo umí, ke skupině neznámých osob a vést přirozeně komunikaci, to je meta nejvyšší, které asi nikdy nedosáhnu. V rámci kurzů jsem absolvovala Balintovskou skupinu, jako ukázku toho, "jak to probíhá". Sedět ve skupině cizích lidí a něco říkat- měla jsem skoro panickou ataku a modlila jsem se, aby na mě "nedošlo". (Naštěstí jsem se fakt z důvodu časové tísně nezapojila). Fakt to obdivuju, někdo umí bavit celou společnost, kterou třeba z větší části nezná a je u toho přirozený a i zábavný. Souvisí s tím pak i tebou zmiňovaná "průbojnost"- jak bych si někdy ráda asertivně vymezila své hranice a vydobila tak své místo na slunci. Neumím to. Uklidňuju se tím, že od dob základní a střední školy jsem se posunula o velký kus, takže by progres mohl dále pokračovat. Držím nám oběma palce:-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já myslím, že je super vidět aspoň to, že ses někam posunula a že na tom pracuješ. Ono se s tím fakt dá do jisté míry něco dělat. A taky závidím těm bavičům, nejlepší je, že když se jich zeptáš, jak to dělají, tak ti řeknou, že to prostě tak nějak samo. A nedokážou pochopit, že ty to tak třeba vůbec nemáš :)

      Vymazat
  5. Líp bych to popsat nedokázala! Nevim, jestli to s tím taky souvisí, ale já zase nedokážu někoho konfrontovat bez toho, aby se mi chtělo brečet nebo se rovnou nerozbrečela. Když mi něco vadí, nebo mě to naštve a chci to dát najevo, při prvních slovech se mi vlejí slzy do očí a už to jede. Proto se radši jakékoli konfrontaci vyhýbám, i v partnerském životě, což je mi často na škodu. A s tím souvisí další věc, a to, že když mi teda už něco vadí, tak se s tím radši smířím nebo si to nějak odůvodním, jen abych to nemusela řešit. Ale jsem neschopná i v normálních situacích. Jednou mi prodavačka špatně vrátila v obchodě a když jsem to zjistila, nešla jsem jí to normálně říct, ale odešla jsem a po cestě se rozbrečela nad svou neschopností..

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jo, s tímhle vyhnutím se konfliktním situacím to mám taky, na tom se snažím nějak pracovat a je pravda, že mě hodně otrkává práce, co dělám teď. I ta, kterou jsem dělala brigádně, kde jsem právě byla prodavačka a tam se člověk trochu naučí odsekávat a dupnout si, jinak to nejde. Ale úplně chápu, jak to myslíš :)

      Vymazat
  6. Jsem také introvert a po přestěhování do jiného města (17 let) jsem na tom s přáteli stále stejně/nijak. A mám pocit, že mne do pozice silného introverta dostává i problém s pamatováním si obličejů (kdysi jsem četla, že to snad také patří do nějaké poruchy dys-). Lidi si pamatuji spíše podle něčeho a pokud to něco se změní, tak jsem v průšvihu. Některé poznávám podle hlasu.
    Souhlasím s tím, že léty se člověk "naučí", v určitých situacích to již není tak těžké. Bavit se v cizím kolektivu, s tím mám dodneška problém.

    A na druhou stranu, nemám problém být několik dní sama bez komunikačních prostředků, TV, rozhlasu... S čím má třeba problém můj muž, pokud je doma pár hodin sám.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To s těmi obličeji je zajímavé, já s tím taky mívám problém, taky si pamatuju lidi spíš podle jiných věcí. I když možná to bude tím, že blbě vidím na dálku, takže pokud ten člověk není přímo u mě, tak stejně ten obličej moc nerozeznávám :)

      Vymazat
  7. Jsi si jistá, že jsi introvent a ne asociál?

    OdpovědětVymazat