čtvrtek 18. ledna 2018

Jak probíhá vstupní psychiatrické vyšetření na akutním lůžkovém oddělení - na co se vás lékař může zeptat a proč

Už párkrát jsem dostala vzkaz nebo mail, ve kterém se mě někdo ptal, co může čekat, když půjde k psychiatrovi, nebo když se nechá hospitalizovat. Zatím jsem odpovídala vždy jen individuálně, ale vzhledem k tomu, že se ty dotazy množí, rozhodla jsem se na toto téma sepsat i článek. Aby se na něj dalo v případě potřeby odkázat. A myslím, že je to docela zajímavé téma i pro lidi, kteří se k hospitalizaci ani k psychiatrovi nechystají.

Pracuji na lůžkovém oddělení, takže celou dobu budu mluvit o vyšetření, které se dělá tam. Ale myslím, že i v ambulantní sféře bude ten postup dosti podobný. Takže můžeme začít.

Když ke mně pacient přichází, všímám si především toho, jak celkově vypadá, jak chodí, drží tělo apod. Je to důležité, protože některé diagnózy se dají odlišit už jen "by voko," jak jsme říkávali na medicíně. Mám to v pracovně zařízené tak, aby mezi mnou a pacientem nebyla žádná překážka, ale nesedíme naproti sobě, sedí ke mně jakoby bokem, u okraje stolu. Je to tak proto, aby nevznikala zbytečná bariéra a zároveň, aby mi třeba při psaní nekoukal do počítače. Protože pro některé lidi by to mohlo být zbytečně stresující.

Po nějakém základním představení, kdy mu řeknu, kdo jsem a co teď bude následovat, se většinou zeptám na to, co ho k nám přivedlo. A nechám ho povídat. Většinou se snažím do toho příliš nezasahovat. Pouze pokud vidím, že se "zasekl na nějakém bodě," ke kterému se stále vrací, nebo naopak toho povídá tolik, že to nejsem schopná pojmout, snažím se ho nějak usměrnit. Potom následují doplňující otázky. Ty většinou modifikuju podle toho, co mi říká, ale jsou některé věci na které se ptám vždycky. A to:

Jak v noci spíte? Na tohle se vás zeptají pravděpodobně všude. Je to důležitý ukazatel u některých onemocnění. Třeba pro depresi je typické časné ranní probouzení, pro mánii úplná nespavost, klidně i několik dní. Pro úzkostné poruchy problémy s usínáním, časté probouzení apod.

Máte chuť k jídlu? Zhubnul jste za poslední dobu něco? Další důležitý ukazatel, opět například pro depresi, kde je typický úbytek hmotnosti, nechutenství. Stejně tak u některých psychotických poruch se může vyskytnout snížená chuť k jídlu.

Kolik máte energie? To je asi taková trochu zvláštní otázka pro některé lidi. Ale ptám se na to hlavně u lidí, u kterých mám podezření na mánii, kde většinou řeknou, že té energie mají spoustu, že by mohli dělat x věcí najednou. A u deprese naopak člověk typicky energii postrádá.

Stává se vám, že byste někdy slyšel nějaké hlasy/ že by na vás někdo mluvil, když jste sám? Tuhle otázku u nás taky obyčejně pokládám každému. Pro lidi, kteří tímto nikdy netrpěli, je to až bizarní, ale v průběhu psychiatrického vyšetření by dle mého tohle padnout mělo. Někdy je až překvapivé, že člověk, do kterého byste to na první pohled neřekli, vám na ni odpoví kladně. A jindy je zas potřeba ji různě modifikovat, abyste od člověka, který s tímto problém má, tu kladnou odpověď dostali. A to buďto z důvodu, že už má nějaké zkušenosti a nechce to přiznat, vzhledem k tomu, že ví, že mu to prodlouží hospitalizaci většinou a nebo proto, že si ty hlasy v podstatě neuvědomuje jako hlasy a bere je jako součást sebe. A proč se na to vlastně ptáme?  Proto že je to specifický projev některých onemocnění, které se na základě tohoto dají i diagnostikovat a léčit. Takže se neděste, pokud by se vás na to váš doktor zeptal. Je to běžná součást vyšetření. Pokud je odpověď kladná, tak se potom doptáváme dál. Co hlasy říkají, jestli něco přikazují, jestli jsou to mužské, ženské hlasy, jeden, nebo víc, jestli jsou to hlasy někoho, koho ten dotyčný zná atd. Je toho poměrně hodně.

Stalo se vám, že byste někdy viděl něco, co ostatní lidé ne? Že by se kolem vás dělo něco zvláštního? Na tohle se ptáme z podobných důvodů jako na předchozí bod. Občas je taky docela těžké na tohle dostat pravdivou odpověď a leckdy se tu ukáže až časem.

Máte někdy pocit, že vás někdo sleduje? Na tohle se ptám vždycky. Vzhledem k tomu, že pracuju na akutním lůžkovém oddělení, máme tam velkou část psychotických pacientů, kteří právě na tuhle otázku odpovídají kladně. Ale může to být třeba i u deprese, kdy má daný člověk pocit, že si ho všichni prohlížejí, smějí se mu, nebo ho pomlouvají. Takže opět, oprávněná otázka, ač třeba pro někoho může vypadat bizarně.

Máte nějaké zvláštní schopnosti? Touhle otázkou jsem už pár lidí rozesmála, když jsem jim ji položila. Ale ptám se na to taky vždycky, zejména u některých pacientů. Je docela užitečná a někdy díky ní můžete zjistit spoustu věcí, které ještě nebyly řečeny. Třeba že pacient umí číst myšlenky, léčit dotekem apod. Samozřejmě v ambulantní sféře, pokud tam přijdete s úzkostí nebo něčím podobným, tak se vás na to nejspíš ptát nebudou. Ale já to píšu z mého pohledu, tak proto.

Máte z něčeho strach Míváte úzkosti? Pokud ano, jak se projevují? Tohle asi netřeba nějak více komentovat. Opět jedna z důležitých otázek, která by měla padnout.

Jaké máte plány do budoucna? Co rád děláte? Co vám pomáhá, když vám není dobře? Na tohle se neptám úplně všech, depresivních pacientů ale vždycky. Je důležité vědět, jestli nějaký plán do budoucna mají, vzhledem k tomu, abychom mohli posoudit, jak moc vážný ten stav je.

Napadají vás někdy nějaké špatné myšlenky? Třeba že byste si chtěl nějak ublížit? Hodně důležitá otázka, na kterou se opět ptám všech. Někdy je potřeba zeptat se na to opatrněji, přeci jen mě ti lidi v tu chvíli vidí poprvé v životě a tohle zrovna není věc, o které byste mluvili na potkání. Ale opět, jedna z velmi důležitých otázek, která by v určitých případech měla padnout.

Jakou máte náladu? Jak byste ji popsal? Asi nepotřebuje komentář, neptám se na to vždy, jen u některých pacientů, kdy je potřeba dostat nějakou vazbu i od nich.

Tohle by byly asi takové základní otázky ohledně psychiatrického vyšetření. Samozřejmě to vždycky neprobíhá takto, reaguju pokaždé na to, co mi pacient v tu konkrétní chvíli říká. Ale snažila jsem se tu popsat věci, se kterými se pravděpodobně setkáte, pokud někdy psychiatrické vyšetření podstoupíte.

Druhou částí je potom klasický odběr anamnézy. Kdy se pacienta ptám na to, jestli se někdo v rodině psychiatricky léčil. Což je důležité, vzhledem k tomu, že řada psychiatrických onemocnění má nějakou hereditu. Dál se ptáme na osobní anamnézu, tedy, jestli pacient někdy s něčím stonal, tím je myšleno s něčím jiným, než s psychiatrickou diagnózou, standartně je dobrý zeptat se na běžné dětské nemoci, cukrovku, vysoký tlak, štítnou žlázu, úrazy, hlavně hlavy. Potom se ptáme na alergie, na to, jaké léky dlouhodobě užívá. Na to, kde, s čím a u koho se už psychiatricky léčil. Na to, jestli kouří, pije, užívá drogy, hraje automaty atd. Na to, kde bydlí, s kým bydlí, jaké spolu mají vztahy. Jestli pracuje, popřípadě kde, jestli práci zvládá. Ptáme se taky na to, jestli má pacient řidičák, zbraň, zbrojní průkaz, jestli byl na vojně a jestli je za něco trestán.

Všechny tyhle informace nám slouží k tomu, abychom si udělali obrázek o celkovém životě pacienta, o tom, jak vychází s blízkými lidmi, jestli se má kam vrátit. Jak zvládá běžný život. A taky si udělat trochu představu o tom, jaký byl předtím, než u něj vypuklo dané onemocnění. Jsou to věci, na které se vás často ptají i na jiných odděleních, než psychiatrických, my se akorát ptáme více do hloubky.

To by bylo z toho základního výčtu asi vše. Doufám, že to pro vás bylo aspoň v něčem přínosné a že se budete třeba zase o něco méně bát, v případě potřeby, psychiatra navštívit. Ráda bych tu ještě řekla, že rozhodně není ostuda, když se rozhodnete k psychiatrovi jít. Vím, že to opakuju často, ale mám pocit, že si to spousta lidí i tak myslí, tak proto. Stejně tak se nebojte, že by vás psychiatr nějak soudil, zlehčoval vaše problémy nebo si myslel, že si jen tak vymýšlíte a nic vám vlastně není. Každý jsme jiný a pro každého jsou zátěžové jiné situace. A tak k tomu přistupujeme i my. Jsme tu od toho, abychom se vám snažili pomoct. Zkuste to tak brát a nebát se.

Jinak na závěr děkuju všem za vzkazy a komentáře k mému poslednímu postu na facebooku. Vážím si toho, ale ráda bych vás požádala, abyste, pokud mi k tomu chcete něco ještě sdělit, psali na mail, popřípadě do vzkazů na facebooku. Tady na blogu to zveřejňovat nebudu a upřímně bych byla radši, kdybyste mi v tomhle dali trošku prostor. Vážím si vaší podpory, ale přeci jen je to věc, o které se mi nemluví snadno a ani o ní moc mluvit nechci. Takže děkuju, že se to pokusíte nějak akceptovat. Ask zatím zůstane deaktivovaný, vzhledem k tomu, co se tam poslední dobu dělo, nemám moc chuť zrovna teď číst některé reakce lidí, kteří se absolutně neumějí chovat.

Mějte se krásně a dejte klidně vědět, jestli vás něco ohledně psychiatrického vyšetření překvapilo nebo vám to naopak přišlo všechno jasné nebo jak to vlastně vidíte vy.

18 komentářů:

  1. Stává se někdy, že přijde nový pacient (asi teda spíš na ambulanci, než na lůžkové) a po rozhovoru s psychiatrem společně dojdou k tomu, že je vlastně v pořádku, případně jeho problémy nejsou tak vážného charakteru, aby potřeboval péči psychiatra? Nebo to kvůli té stigmatizaci celé psychiatrie je spíš tak, že přijdou až když jim doslova "hoří koudel u zadele"?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. U nás na lůžkovém se to nestane, to ho odmítnou už na centrálním příjmu. Ale v ambulanci se to stát samozřejmě může, třeba s tím,že je tomu danému člověku nabídnuta spíš péče psychologa, než psychiatra.

      Vymazat
  2. Kéž bych tohle zažila. Mám zkušenost se dvěma ambulantními psychiatry, kteří se zeptali sotva na polovinu, předepsali AD a to bylo vše. Další návštěva byla už tak na pět minut. Jednou jsem na tom byla tak špatně, že jsem pozdě večer navštívila nonstop krizové centrum (jsem extrémní sociofob, takže tohle pro mě bylo snad největší překonání se v životě), kde mi sestřička řekla doslova "a proč jste přišla tak pozdě? Odpoledne je to lepší, teď už jsou doktoři unavení...", následně pan doktor se choval taky tak, naprosto bez zájmu, jako by mě ani nebral vážně - potenciální sebevražedkyně ho vyrušila při kafi.
    Je mi samozřejmě jasné, že je spousta lékařů skvělých, ale já mám hroznej problém i když bych věděla, že je strašně fajn, natož po takových zkušenostech, takže se teď zase přemáhám, abych někoho hledala a nevykašlala se na to zase. Snad bude příští volba už šťastnější. Ideálně bych potřebovala někoho,komu bych mohla před schůzkou napsat email, protože oproti mému bohatému písemnému vyjadřování osobně řeknu sotva polovinu co bych chtěla a ještě to mám skoro naučené ze samého stresu :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ahoj, tak ono u některých diagnóz není potřeba ptát se na všechno, přesně jak jsem psala. A u tohle se týká jen vstupního vyšetření, když už pak jdeš na kontrolu, tak není potřeba se na to doptávat znovu. Mrzí mě, že máš takové špatné zkušenosti, snad budeš příště spokojená.

      Vymazat
  3. A co když nechci odhalit svůj fb ani mail? Chci prostě zůstat v anonymitě.. Jak tě mám kontaktovat, když nemáš ask a tady nechceš?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ahoj, rozumím tomu, že chceš zůstat anonymní. Blog bohužel ale neslouží a nechci aby kdy v budoucnu sloužil k vyřizování jakýchkoli osobních věcí. Pokud mě chceš kontaktovat a zůstat v anonymitě, stačí si zařídit nový email, což je otázka dvou minut.

      Vymazat
  4. Zdravím doktorku Iluzionistku, mimochodem zajímavá přezdívka, mám na Vás takovou nevšední otázku, když člověk trpí spánkovou paralýzou, ale u psychiatra nikdy nebyl, tak mu nejspíš psychiatr předepíše antidepresiva nebo se to řeší vyšetřením ve spánkové laboratoři, popřípadě se přistupuje k nějaké psychoterapii ve formě KBT? Dekuji za odpověď.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Taky zdravím a po pravdě musím říct, že s pacienty se spánkovou paralýzou nemám žádné zkušenosti, zatím jsem do péče žádného nedostala. Ale osobně si myslím, že se pravděpodobně začne vyšetřením ve spánkové laboratoři, to bych brala asi jako základ. Jako další věc bych se pokusila co nejlépe dodržovat spánkovou hygienu, spát dostatečně, nejíst těžká jídla na večer, nepít kafe atd. atd. A jako další volbu pak antidepresiva, popř. psychoterapii. Ale je to čistě jen můj názor, jak říkám, s pacientem se spánkovou paralýzou jsem se zatím bohužel nesetkala.

      Vymazat
  5. Ahoj, potřebuju znát názor někoho jinýho než svých kamarádek. Je mi 17 let, skoro 18, chodím na střední školu a jde o to, že se mi začíná líbit můj učitel, kterýmu je cca 40-45 let. Nejdřív bych chtěla poprosit o to, abyste mi nepsala, že jsem ještě děcko, který o životě neví skoro nic. Myslím si, že jsem možná o něco vyspělejší než mé spolužačky ze třídy, neříkám že než všechny, ale najdou se i takové, které nezvládají ani základní domácí práce a celkově se i oblíkají jako 13ti leté. No každopádně proč píšu. Je vidět, že se o mně ten učitel zajímá víc než je u učitele vhodné. Při hodinách na mě často kouká, má různé narážky, řekla bych, že i flirtuje. Když jsme spolu o samotě, všimla jsem si, že se snaží být mi co nejblíž a několikrát mi řekl, že jsem krásná. Česky řečeno-jede po mně. Vztah bych s ním nechtěla(zatím), ale intimnosti(sex, líbání) by mi nevadily, ba naopak. Co si myslíte o takovém vztahu mezi studentkou a učitelem? Znáte někoho, kdo to tak měl?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ahoj, můj názor je takový, že bys do toho jít neměla. Ať už jen proto, že by potom kvůli tomu ten učitel mohl přijít o místo, kdyby se to provalilo. Taky nevím, jestli třeba nemá nějakou rodinu, v tomhle věku už většinou jsou chlapi ženatí, třeba mají i děti. A zkus se sama zamyslet, jak by bylo tobě na místě té manželky třeba. Toliko k morálce. A teď ještě druhá stránka věci. Píšeš, že jsi vyspělejší, než ostatní spolužačky. Možná i proto tě ten učitel přitahuje, máš pocit, že bude zkušenější, že od něj dostaneš něco, co od svých vrstevníků ne. Což může a nemusí být pravda. Ale myslím, že bys i tak měla zkusit hledat, klidně mezi staršími muži, ale někde jinde, než ve škole. Ono je jasný,že zakázaný ovoce atd. atd., ale většinou jsou pak ty následky mnohem horší, než ten případnej benefit, kterej bys z toho měla. Ano, znám podobnou situaci a nedopadla dobře, ublížilo to oběma. Na tom, že tě přitahují starší muži určitě není nic špatného, ale i tak to chce udřžovat si pořád nějaký hranice, ať už ty morální, nebo třeba svoje interní. Aby ses pak za pár let na sebe mohla podívat do zrcadla. Snad to takhle stačí jako můj názor.

      Vymazat
  6. dobrý den, chtěla bych se zeptat, jestli je u depresivních pacientů vždy nutná hospitalizace. Pozoruju u sebe příznaky depresí, ale nedokážu odhadnout jak jsou vážné, hodně se střídají chvilky (v řádu dní) kdy jsem aktivní, zvládám vše, a dalších pár dnů bych si nejraději vzala život. Ale nemůžu si dovolit hospitalizaci (kvůli škole, studuju medicínu) a proto odkládám návštěvu doktora. Děkuju za odpověď a taky za vaši snahu destigmatizovat psychické poruchy :) K.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Dobrý den, u deprese není vždy potřeba hospitalizace, někdy se to dá zvládnout ambulantně, záleží právě na tíži. Určitě bych vám doporučovala navštívit ambulantního psychiatra, nebát se toho, společně něco stoprocentně vymyslíte.

      Vymazat
  7. Zdravím Vás. Moje zkušenost je taková, že pro mě osobně by bylo lepší jít se zuby ke kováři, než s depresí k psychiatrovi. Máte pravdu, většina těch základních otázek zazněla. Přiznávám, že vzhledem k "závažnosti a uvědomění si situace" jsem neřekla absolutně vše... Následoval můj informativní SOUHLAS s hosp., při níž jsem viděla oš. lékaře max. na chodbě. Rovnou jsem byla na uzavřeném odd. bez možnosti podepsat reverz. Nijak jsem nemluvila (ono vlastně ani nebylo s kým), ale připadá Vám tento postup normální v 21. století? Do Bohnic už za mě nikdy! Snad budete z těch empatičtějších.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Dobrý den, mrzí mě, že jste ten pobyt vnímala takhle. Psychiatrie má, asi jako jediný obor medicíny, skutečně tu výsadu, že reverz pacienta může odmítnout. A má to z opodstatněného důvodu. Stejně, jako byste pravděpodobně chirurgům neříkala, co mají při operaci dělat, měla byste ten postup, v případě psychických obtíží, nechat na psychiatrech. Pokud vás nenechali podepsat reverz, pravděpodobně to bylo proto, že jste byla v situaci, kdy byste si mohla nějak ublížit. Někdy to člověk neposoudí úplně správně, třeba právě pod vlivem nějaké nemoci. A od toho jsme tam pak my, psychiatři, abychom to posoudili za vás. Věřte mi, že nás nijak netěší dohadovat se s lidmi o tom, jestli je pustíme nebo nepustíme domů. Takže tam určitě nikoho nedržíme pro naše potěšení nebo v případě, kdy by to nebylo indikované. Přeji vám, ať už je jen dobře.

      Vymazat
  8. Moc Vám děkuji za odpověď. Tam šlo bohužel o to, že ani snad nebyl lékař, který by objektivně posoudil můj stav. To i v ambulanci během těch 5 minut vnímám jako péči. Na lůžkovém v PNB to bohužel nebylo. Po, pro mě zcela nutné, disimulaci, jsem se obrátila na tehdejší PCP. A ejhle, ono to šlo. Zcela dobrovolně jsem podstoupila ECT (od té doby už 7 sérií) a dostala jsem i probatorní propustky. Ze začátku na pár hodin denně k vyřízení nutných záležitostí, potom na celý víkend. Už mě asi nikdo nepřesvědčí, že není důležitá vzájemná důvěra, tzn. i v opačném gardu - lékař+pacient, ne jen opačně. Přeji Vám hodně sil ve Vašem nelehkém povolání.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Vzájemná důvěra určitě důležitá je, je na ní v podstatě postavené všechno. Když ztratím důvěru pacienta, nedozvím se třeba důležité věci nebo se mnou nebude záměrně spolupracovat, čímž v konečném důsledku vlastně škodí sám sobě, ale i pro mě, jako doktora je to nepříjemné a komplikující situaci. Snad už to byla vaše poslední negativní zkušenost. Bohužel doktoři jsou taky jen lidi a sem tam je mezi nimi někdo, kdo se nechová úplně správně, stejně jako kdekoli jinde.

      Vymazat
  9. Zdravím, (jak) liší se vyšetření, pokud na psychiatrii či psycholog.vyšetření přijde pacient odeslaný jiným lékařem pro jinou dlouhodobou nemoc/ aby se vyloučil vliv třeba psychosomatiky? Je rozdíl mezi vyšetřením u psychologa a klinickým psychologem? Díky za odpověď.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ahoj, nejsem psycholog, takže na poslední otázku neodpovím, to se chce zeptat spíš nějakého psychologa. Jinak k vyloučení psychosomatiky odešle jiný lékař pacienta pravděpodobně do ambulance, tak tam to vyšetření bude asi v některých ohledech zkrácené a spíš se půjde dopodrobna po těch obtížích, co ten pacient má, v jakých situacích se to vyskytuje, po jeho životě a tak :)

      Vymazat