pondělí 1. ledna 2018

Bilanční a maličko o předsevzetích

A je to tu. Další rok za námi. Pamatuju si, jak jsem minulý rok, ještě na starém blogu, psala článek o předsevzetí. A že jsem měla pouze jedno jediné: Být na promoci. Jako její aktivní účastník.

Měla jsem tehdy nějak měsíc před státnicí z interny, jednou z vůbec nejnáročnějších státnic, co se rozsahu i průběhu samotné zkoušky týče. A když jsem psala tohle předsevzetí, nebyla jsem si ani trochu jistá, jestli budu schopná ho splnit.

Minulý rok byl rokem, který byl asi vůbec nejzlomovější v celém mém životě. Úspěšně jsem dokončila školu, složením všech pěti státnic, získala práci, o které jsem snila už od puberty, přestěhovala se do dalšího úplně cizího města, které se za velmi krátkou dobu stalo mým domovem, potkala spoustu nových lidí, zrušila blog a znovu založila nový.

Byl to rok, který byl na jednu stranu nabitý úspěchy a na stranu druhou i spoustou tvrdé práce, zoufalstvím a dny, kdy jsem sama o sobě pochybovala tolik, jako nikdy.

Vždycky jsem byla člověk, který když se do něčeho už pustí, tak to pak neumí dělat jinak, než na dvě stě procent. Což by se mohlo zdát jako velmi pozitivní vlastnost. A taky že ano. V určitých ohledech. Ale pak se vám taky velice snadno stane, že se do věcí ponoříte natolik, že si nakonec nedáte vůbec žádný oddech. Což se stalo v mém případě. Celý státnicový rok jsem jela naplno a potom, když jsem měla mít poslední prázdniny, našla jsem si brigádu a jela dál. A pak hurá rovnou do práce. Kde jsem až do dnešního dne měla jen dva dny dovolené. Dva dny za celých pět měsíců, co pracuju.

A teprve teď, když jsem byla v práci mezi svátky, kdy to bylo opravdu náročné, mi došlo, jak strašně jsem už unavená. A že opravdu potřebuju oddech. Že když se každý den zajímáte o životy jiných lidí, často zapomenete na ten vlastní. Nebo už ani nemáte chuť ho řešit.


Je spousta věcí, za které jsem vděčná. Za moji rodinu a to, že mi dali tu možnost studovat medicínu a dostat se tam, kde teď jsem. I když s mojí specializací nikdy vlastně pořádně nesouhlasili. Za přátele, nové i ty celoživotní, kteří neodchází, přestože se už vídáme málokdy a často se stane, že naši schůzku zruším, protože zrovna nemám čas. Za práci, která mě baví a naplňuje. A za blog, tenhle i ten facebookový, který se mi za minulý rok obrovsky rozrostl. Za vás, lidi, kteří mě sledují a čtou a sem tam nechají i pěkný komentář. Jste jako motor, který mě žene dál, tím víc, čím víc cítím, že tahle moje činnost má nějaký smysl a zanechává skutečnou stopu.

Je taky spousta věcí, které se mi nepovedly, které jsem zpackala a měla jsem je udělat líp. A spousta věcí, které mě trápí. Na blogu i na facebooku většinou ventiluju pouze ty pozitvní nebo zábavné události. Všimla jsem si, že dost lidí má potom tendenci brát můj život jen jako sérii postů a článků, které vám nabízím. Často jsem pak za to napadaná, hlavně na asku, kde se za poslední rok bohužel vynořili lidé, kteří překroutí každé slovo a napadnou, co se napadnout dá. Píšete mi, že si hraju na dokonalou a že posléze nesnesu jakoukoli kritiku téhle domnělé dokonalosti. Chodí mi spousta urážlivých reakcí na to, jak vypadám, v čem chodím, dokonce i na lidi mně blízké. To je ta odvrácená strana blogování a sdílení čehokoli z vlastního života. A myslím, že z velké části je to způsobené právě tím, že vám neukazuju ty negativní věci, které v mém životě jsou. Mám pocit, že velká spousta lidí, která mě sleduje, tohle nepotřebuje. Potřebuje si hlavně odpočinout, potřebuje motivaci, podporu, když neví, jak dál. Nepotřebuje si číst o tom, co je špatně. A navíc já sama nejsem příliš člověk, který by se o takové věci dělil. A to ani s blízkými lidmi.

Možná máte pocit, že mě znáte. Z mých článků a fotek na instagramu. Že víte, jaký vedu život a jaká jsem. Přitom o devadesáti devíti procentech mého času nevíte. Víte jen o tom, co se rozhodnu s vámi sdílet.

I tohle byla jedna z věcí, kterou mi minulý rok přinesl. Že se nikdy nezavděčíte všem. Přestože se snažíte vycházet s ostatními co nejlíp, snažíte se motivovat a dávat ze sebe lidem okolo jen to nejlepší, vždycky se najde někdo, kdo zaútočí. A čím víc lidí vás bude sledovat, tím víc bude přibývat i takových reakcí.

Když jsem ke konci tohoto roku přemýšlela o předsevzetích. A o tom, jestli má vůbec cenu si nějaké dávat, došlo mi, že si vlastně dávám předsevzetí tak nějak v průběhu celého roku. A že je to asi mnohem lepší, než nacpat si to všechno do jednoho dne na začátku a snažit se to pak s vyplazeným jazykem první dny až týdny plnit, aby pak nakonec člověk zjistil, že to stejně v takovém rozsahu a množství, není schopný dodržet. Že mnohem lepší je v průběhu roku přehodnocovat to, jaká jsem a jak si vedu a podle toho se zařídit. Klidně uprostřed léta, na podzim, v zimě, kdykoli.

Já si v průběhu toho minulého roku jedno takové předsevzetí našla. Dovedly mě k němu mimo jiné i věci, které jsem popisovala výše. A to předsevzetí, nebo možná spíš i životní styl, zní: Být sama sebou.

Takhle, když se to napíše nebo i řekne, to zní strašně klišoidně. Píše to kde kdo, objevuje se to ve spoustě reklamních kampaní a je to vůbec takový vděčný sběrač liků na sociálních sítích. Pro mě to ten skutečný význam ale má.

Někdy mám pocit, že jsem se až doteď celý život hledala. Zkoušela jsem být kde kým, snažila se napodobit různé vzory. Ale nikdy mi v tom nebylo dobře. Připadala jsem si jako někdo cizí. A když jsem se na svůj život dívala zpětně, přišlo mi, jako by to byla série události různých lidí tak nějak vratce poslepovaná dohromady.

Ale v minulém roce jsem se poprvé doopravdy odvážila být sama sebou, poodhalit i své nedostatky a učit se, že se za ně nemusím stydět. Že nemusím být v každé situaci skvělá a dokonalá. A že mám taky právo na to dělat chyby. Že jsem jaká jsem a nejlépe se budu stejně nakonec pokaždé cítit, když se nebudu snažit nasazovat si žádné masky.

Že když nemám chuť s nikým mluvit, je v pořádku, když to dělat nebudu. Že to, že jsem introvert a jsou pro mě těžké některé věci, které jiným přijdou jako samozřejmosti, není nic špatného. A že to není nic, co bych se měla věčně snažit nějak přebíjet a schovávat. Že i když můj život bude někdo kritizovat, neznamená to, že bych se měla snažit zařídit tak, abych se mu zalíbila.

Nakonec to budu vždycky já sama, kdo se sebou bude muset nějak vydržet. Ne nikdy z venku, ne nikdo, kdo mě zdá jen přes internet. Dokonce ani má rodina a přátelé. To sama před sebou musím mít vždycky čistý svědomí. A pocit, že jsem udělala to nejlepší, co jsem v danou chvíli  udělat mohla.

Takže si vlastně žádná nová předsevzetí nedávám. Ale táhnu s sebou tohle "staré". A ráda bych na něm i v tom následujícím roce pracovala. Protože je to ještě dlouhá cesta. A mám se toho spoustu co učit.

Vám, mým čtenářům, věrným, i těm, kteří sem zabloudili třeba poprvé, přeju, abyste následující rok prožili tak, jak si přejete. Aby vám přinesl spoustu pozitivních změn a ty negativní vám daly něco, co budete moci jednou využít. Děkuju za to, že čtete, co píšu, doprovázíte mě a sem tam se mnou i sdílíte něco z vašich životů.

Někdy je všechno pěkně na nic.

A někdy zase stačí málo k tomu, abyste se, byť třeba na chvilku, cítili líp.

Pokud vám k tomu někdy trošku dopomůže něco z toho, co dělám i v následujícím roce, budu šťastná.

Krásný a úspěšný rok 2018.

Vaše iluzionistka.


26 komentářů:

  1. Hešteg-bíjorself!Je to náhodou excelentné predsavzatie, tiež som si za posledný rok uvedomila, koľko energie som dávala do toho, aby som sa páčila tomu, onomu a hlavne aké vyčerpávajúce to kurva je. :D Krásny celý novučičký rok, nech sa ti darí, moja!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju, heh, hešteg jsem zapomněla, vidíš :D Tobě taky krásný nový rok a hodně štěstí ve škole i v životě :)

      Vymazat
  2. Krásně napsané. Těžko získané. Taky mi za poslední necelé dva roky přijde, že jsem konečně víc sama sebou. Učím se mít se víc ráda, být víc v pohodě sama se sebou, a tím spíš nedělat věci, které po mě chtějí druzí. Je to docela náročná cesta, ale neunavuje, přináší lehkost.
    Přeji Ti, ať je i tento rok plný krásných věcí a poznání.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. S tím souhlasím, je to velmi náročná cesta, ale stojí za to :) Moc děkuju a přeji taky krásný rok a hodně štěstí na té tvoji cestě :)

      Vymazat
  3. Jste arogantní. Psala jsem vám na ask o problémech s manželem a ani jste neodpověděla. Vidíte jen sebe.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Dobrý den, zaprvé, žádný takový dotaz jsem nedostala. Pokud můj ask sledujete, je tam jasně vidět, že všechny tyhle dotazy zveřejnuji a snažím se poradit, pokud vím. Nic takového, co píšete, jsem skutečně nedostala. A za druhé, vždycky upozorňuji, že nejsem psycholog a nemám žádný kurz vztahového poradenství, takže bych se být vámi s takovou věcí obrátila na někoho povolanějšího. Mrzí mě, že z chyby, která pravděpodobně vznikla na základě přenosu dat od vás ke mně, usoudíte, že jsem arogantní. Šťastný nový rok a ať se vaše problémy srovnají, ať už jsou jakékoli.

      Vymazat
    2. Psala jsem včera a bylo mi divné, že odpovídáte na kraviny a mně ne!

      Vymazat
    3. Tak tím spíš by mě asi napadlo, že ten dotaz nepřišel. Já odpovídám na všechno, pokud to nemá urážející nebo příliš osobní obsah.

      Vymazat
    4. Myslím, že člověk, který vidí jen sebe, by se takto nesnažil nad rámec svých pracovních povinností všem pomáhat..Pokud takto snadno, ještě k tomu anonymně, odsoudíte každého, že je arogantní a sobec na základě nějakého položeného dotazů někde na internetu, nedivím se, že máte problémy. Zvlášť, když odpovídání na jiné dotazy, než vaše, jsou "kraviny"? Kdo je tedy sobec? Omg.

      Vymazat
    5. Díky moc za podporu, takových různých reakcí mi chodí víc a někdy to člověka strašně demotivuje. Ono dost lidí si asi fakt neuvědomuje, že to dělám ve svém volném čase a zadarmo a že někdy odpovídat na všechny maily a dotazy fakt zabere dost času. Navíc tohle bylo opravdu nějaké nedorozumění. A je pak dost únavné se nějak obhajovat, já už jsem to po pravdě vzdala. Moc díky a přeju hezkej den.

      Vymazat
    6. Není vůbec zač. Jsem také "od fochu", pracuji ale v jiném oboru. O to více obdivuji, že máte energii a snahu i pro pracovní době takto pomáhat. Já se o to snažím také, ale bohužel na sobě čím dál více pozoruji znechucení, takové to "lidem se nazavděčíš". Nechci dopadnout, jako můj kolega, který "lidí nenáviděl". Proto také vím, že i pozitivní reakce, podpora umí udělat divy, sama si toho velmi vážím a proto i ráda nějakou tu podporu předám. Je dobře, že si nastavujete mantinely komunikace, (neukazovat fotky, příliš neodhalovat z osobního života, zrušit ask..) ale vytrvejte, moc Vám fandím!!

      Vymazat
    7. Ještě jednou, díky moc, přesně jak říkáte, lidem se nezavděčíte, obzvlášť tady na internetu, kde jde každej hrdina. Mě zatím drží to, že v tom reálu si na mě nikdo takhle nedovoluje. Ale úplně chápu, že kolega došel do té fáze nenávisti. Někdy je to fakt na palici. Mějte se fajn a ať se daří! :)

      Vymazat
  4. Jako kdybych to psala já! Objímám Tě na dálku ♥ Šťastný nový rok! Hlavně zdraví, spokojenost a hodně úspěchů :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju moc, tobě taky krásný nový rok a ať se ti ve všem daří <3

      Vymazat
  5. Prosim o radu. Mam 12denni miminko a dnes u nas fotografka fotila newborn fotky. Aby malicky spinkal na fotkach, chtela ho pred focenim unavit a to houpanim. Houpala ho polezeneho na predlokti ze strany na stranu a to vcelku rychle s prestavkama cca hodinu. Nelibilo se mi to a rekla jsem ji to, ale ujistovala me, ze vi co dela, ze miminko toho vydrzi vic nez si myslim, ze takhle uz nafotila spousty miminek. No a ja se ted bojim, jestli temi vcelku prudkymi a rychlymi pohyby ze strany na stranu mu nemohla ublizit, treba nervove soustave.. Netrasla s nim, delala pohyby celym telickem do stran. Malickej u ni vubec neplakal, jen tak koukal nebo mel ocicka zavrena, zdalo se, ze mu to nevadi, me ty pohyby prisly ale na tak male miminko rychle a neprimerene. Mozna jsem precitlivela, nebo malo, ze jsem ji ho nevzala z rukou. Mam ted vztek.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Dobrý den, rozumím tomu, že máte strach, ale myslím, že v tomhle případě se miminku opravdu nic nestalo. Když jsem v rámci stáže na škole byla na dětském, tak nám tam říkali přesně to samé, co vám řekla fotografka, že miminka vydrží opravdu hodně, ač se to nezdá. A houpání mu určitě neublíží. Časem si sama zjistíte, co všechno můžete a co ne, je jasné, že ze začátku je člověk ze všeho vyjukaný.

      Vymazat
  6. Ahoj, jak začít za tenhle rok jsem vystřídala 4 školy a ani u jedné jsem nevydržela.. z aranžerky na pozemní stavitelstvi, z toho na strojniho mechanika a když už mi to nešlo ani tam, navrhli mi éčkový obor ( strojnické práce) bohužel ani to mi nešlo, proto jsme byli navštívit mého psychiatra a ten navrhl přerušení studia( do září ) napsali mi papír, že to budu muset přerušit ze zdravotních důvodů a i přesto mi to škola nepotvrdila, proto budu muset ukončit studium a jít na pracák..
    Chtěla jsem se zeptat jak to chodí na pracáku, když jsem ukončila studium kvůli zdravotních problému, abych to přiblížila, je mi 16 let a v roce 2014 jsem měla náběh na schizofrenii a rozdvojenou osobnost. Bohužel mě to postihlo a mam zhoršenou činostní práci na druhý stupeň.. nejlepší na tom je, že jsem u babičky a dědy ( pěstounu ) a berou na mě nějaké peníze.. tak jestli socialka nám peníze sebere nebo ne, potom jsem se dočetla že je možnost invalidního důchodu, tak se tak chci na všechno zeptat..

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ahoj, hele v tomhle ti asi moc neporadím, to je spíš dotaz na nějakou sociální pracovnici. My právě na pavilonu na tohle sociální pracovníky máme, takže nemám moc přehled, co se v takovém případě na pracáku děje. Vím, že pokud chceš žádat o invalidní důchod, tak k tomu musíš mít psychologický vyšetření, který vlastně bude podkladem proto, aby ti ho přiznali. Ale jinak bohužel na ty ostatní otázky odpovědi neznám, zkus je opravdu směřovat na nějakého sociálního pracovníka. Jinak moc držím palce, ať ti to dopadne co nejlíp :)

      Vymazat
    2. To, zda je někdo invalidní, posuzuje PSYCHOLOG?

      Vymazat
    3. Myslela jsem to tak, že kromě vyjádření od psychiatra musíš mít i psychologický vyšetření. Aspoň co jsem zatím viděla :)

      Vymazat
  7. Nevieš prosím, kam by som mala v Prahe zájsť, keď mám dojem, že sa u mňa rozvíja bulímia? Či do nejakého špecializovaného centra, alebo sa objednať rovno k psychológovi? Googlila som, ale moc som si nepomohla.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ahoj, pro začátek bych ti doporučovala Anabell. Tam už tě určitě někam nasměrují, nebo ti přímo pomůžou. http://www.anabell.cz/cz/nabizime/terapeuticke-centrum/nasi-terapeuti

      Vymazat
  8. Zlato, až teď se dostávám k čtení článků, které mě zajímají a chci ti popřát co nejlepší rok 2018! Ať to jde už jen a jen k lepšímu (viděla jsem post na instagramu), ať si odpočineš a jsi spokojená sama se sebou i se vším, co děláš. Nemusíš se nikomu zavděčovat, většina z nás tě má ráda takovou, jaká jsi a nechceme, aby ses měnila (a naprosto se vším, včetně riflí, tetování, toho, že se nemaluješ - jsi jednorožec <3) a dokud budeš sama sebou, bude všechno v pořádku! :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju, ty jseš fakt zlatá <3 Tobě taky jen to nejhezčí do nového roku, ať se ti daří, jak ve škole, tak hlavně v osobním životě. Po pravdě mi teď všechny ty hovadiny, co se na mě sypaly od těch anonymních lidí, teď připadají dost jako malichernost, takže už to nijak neřeším. Snad bude ten rok teď už jen lepší :)

      Vymazat
  9. Ahoj Iluzionistko. Jak řešit, když sousedé zaprvé hrozně nahlas souloží a zadruhé v noci často pouštějí hudbu nebo dělají hluk (včera snad šoupali všechen nábytek v bytě a pak pár ran kladivem)?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ahoj, hele myslím, že asi jediný řešení bude, že si s nimi osobně promluvíš. Nějak kulantně bych nastínila situaci, třeba že chodíš unavená z práce a ráda by ses v noci vyspala a že bys je tedy chtěla požádat, jestli by nebyli tak hodní a nesnažili se v noci dodržovat noční klid. Pokud jsou to rozumní lidé, tak na to normálně přistoupí :)

      Vymazat