úterý 19. prosince 2017

"Schizofrenik, alkoholik, workoholik...to máte jedno. Člověk jako člověk, nebo ne?"

Tuhle větu na mě včera vybafl jeden můj pacient.

Jako vždy seděl ve svém klasickém posedu, lehce nakloněný dopředu, nastražený, s žoviálním úsměvem na tváři. Téhle jeho postuře jsem si už dávno dala sama pro sebe pracovní název "kdo je připraven, není překvapen," což bývala oblíbená větička jedné naší hyperaktivní profesorky na střední.

A k tomuhle muži a jeho chování naprosto dokonale seděla. Vždy připraven k akci, vyskočit a rozšafně gestikulovat nebo se pro změnu ke mně familiárně naklánět. To aby mi mohl povědět jedno ze svých mnoha životních tajemství.

Což byla mimochodem i ona v nadpisu zmiňovaná větička, kterou pronesl jako reakci na moji otázku, jak se dívá na to, co má napsané v papírech jako diagnózu. A jestli si myslí, že nějakou diagnózu vůbec má.

Pro některé lidi asi docela hloupá otázka. Představte si, že bych přišla na nějaké interní oddělení a ptala se pacienta, jestli si myslí, že je nemocný, nebo proč v té nemocnici vlastně leží. Asi by si o mně myslel svoje.

Což dělají samozřejmě i naši pacienti, ale tady je tahle otázka přeci jen oprávněnější, vzhledem k tomu, že často si lidé, kteří jsou na psychiatrii hospitalizovaní, neuvědomují, že nějakou nemoc vůbec mají. Což je vlastně taky jeden z projevů té nemoci, kterou trpí. Trochu taková Hlava XXII. Máš nějakou nemoc, ale myslíš si, že ji nemáš. Což vlastně potvrzuje, že ji máš.

Ale zpátky k našemu pacientovi. Tuhle otázku jsem mu položila i proto, že v té době u nás byl už pár dní, nastavila jsem mu už nějaké léky, a chtěla jsem tímto zjistit, do jaké míry zabírají. Protože při správné léčbě se někdy stane to, že pacient začne mít na svou nemoc tzv.náhled, to znamená, že si ji začne, aspoň třeba částečně, uvědomovat.

No a jakou jsem dostala odpověď jste si už mohli přečíst. Samozřejmě ji pronesl náležitě slavnostním tónem, asi jako by mi říkal, kde má ukryté všechny své rodinné poklady.

Musela jsem uznat, že mě, jako obvykle, jeho odpověď dostala. A přiznám se bez mučení, ano, je to můj oblíbený pacient.

Ne, že bych byla příznivcem nějakého rozdělování na hodné a zlé, oblíbené a neoblíbené. Ale vždycky to nějak vyplyne. Prostě máte některé pacienty, které vidíte radši. A pak ty, které byste raději neviděli. Ti se pak paradoxně píšou na pohovory mnohem častěji, než ti z první skupiny. Samozřejmě se vždycky snažím chovat ke všem stejně, ale vnitřně to tak prostě mám.

No a s tímhle jsem si povídala ráda i proto, že v záplavě různých irelevantních informací, které na mě vždycky vychrlil, se sem tam vyskytla i opravdová perla, která si dokonce často získala i čestné místo v mém deníčku zajímavých věcí, který si už nějaký ten pátek vedu, a kam si zapisuju různé maličkosti, které bych nerada zapomněla, a ke kterým se jednou budu ráda vracet.

Ale proč tenhle článek vlastně celý píšu?

Abych pravdu řekla, tak ani nevím. Asi jsem se s vámi chtěla o tuhle drobnost podělit. Protože je to i takový můj pohled na věc.

Člověk jako člověk.

Už dávno jsem si všimla, že pacienti na psychiatrii jsou tak nějak tolerantnější. Neříkám samozřejmě, že všichni. Ale tím, že se tu setkají s lecčím a i oni mají často ledacos za sebou, jsou asi schopní víc věcí pochopit. A tolerovat daleko víc, než běžný člověk.

No uznejte, když vám vyjmenuju: schizofrenik, alkoholik, workoholik..., co prvního vás napadne?

Tipuju, že člověk jako člověk, nebo něco v podobném duchu to nebude.

A přitom to tak v podstatě je. Ať už děláme cokoli, ať už nás v životě postihlo cokoli, v jádru jsme pořád jen lidi. Směs vody a nejrůznějších prvků, důmyslně sestavená na základě genetického kódu.

Kdybych ty tři (schizofrenika, alkoholika a workoholika) postavila za sklo do řady, podobně jako to bývá v kriminálkách, když má oběť identifikovat pachatele, možná byste si řekli, tři obyčejní chlápci.

Tři lidi.

A kdyby si pak každý z nich vzal, místo cedulky s číslem, do ruky cedulku se svoji diagnózou, co byste řekli pak?

Nálepky. Nálepky. Nálepky.

Jo, asi proto to píšu.

8 komentářů:

  1. schizofrenik, alkoholik, workoholik

    -se kterým z nich bys chtěla kamarádit?
    -kterého bys chtěla mít za manžela?
    -kterého bys zaměstnala?

    OdpovědětVymazat
  2. Mezi mými přáteli jsou zastoupeny všechny tyhle diagnózy, takže odpověď na první bod: klidně všechny. Odpověď na bod druhý) pokud by u mého manžela něco takového propuklo, stála bych při něm neopustila ho kvůli tomu, stejne jako kvůli jakekoli jiné diagnóze. A odpověď na bod třetí: klidně všechny, pokud by byli schopní práci normalne zvládat.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já se v mladí řídila podobným názorem a neopustila muže alkoholika.Vysledkem po 10 letech je bolest,prazdno a zmařené životy.možná byste měla přehodnotit svůj názor na alkoholiky

      Vymazat
    2. Ano, tak to bohužel je. Já je ale pořád beru jako nemocné lidi a udělala bych to samé, co vy. Přestože bych věděla, kam to povede.

      Vymazat
  3. Včera v noci se mi stala nepříjemná věc. Chodím necelých 14 dní s novým přítelem, a trávíme spolu noci (známe se už dlouho). A právě tu minulou na dnešek jsem si v noci, konkrétně k ránu, tak hlasitě (doslova) u*rala, že mně to samotnou vzbudilo. Přítel byl vzhůru, protože neoddychoval, a prostě na pohybech bylo znát, že zrovna nespí, takže to tedy určitě slyšel....Ještě jsem (blbec) na "zamaskování" udělala zvuk při protáhnutí (Mmmmmmmmm....), takže to znělo doslova, jako když si labužním nad svým prdem, tudíž efekt poněkud nevyšel...
    Problém je, že mě to neskutečně potupilo, zvláště při začátku vztahu, a strašně se teď stydím s ním mluvit, nebo se s ním setkat.. Je to pro mě prostě strašně trapné a potupné, a celý den nemyslím na nic jiného. Suprový trapásek do sbírky....
    Možná je to blbost, ale mně to fakt strašně tíží. Jak by jste se tomu postavila?

    OdpovědětVymazat
  4. Ahoj, rozumím tomu, že máš z tohohle zážitku dost nepříjemný pocity, na tvým místě by je měl asi každej. Ale myslím, že to není důvod, proč by ses měla příteli vyhýbat. Přece jen všichni jsme jen lidi a naše těla fungujou určitým způsobem. A tohle k tomu prostě patří. Myslím, že pokud je přítel normální, což nejspíš je, když s ním jsi, tak to rozhodně pochopí a nebude z toho nic dělat. Ono se dokonce říká, že takové věci i posouvají vztah na další úroveň. Tím, že se mu budeš vyhýbat, ničeho nedosáhneš. Akorát bude třeba zmatenej, protože nebude vědět, co se děje. Je možný, že už na to dávno zapomněl, a teď třeba bude mít pocit, že něco provedl a proto s ním nemluvíš. Na tvém místě bych prostě normálně fungovala dál, jako před tím. Takových věcí se ti ještě v životě stane spousta a kdybys měla kvůli každé končit vztah, tak ti nikdy nic dlouho nevydrží.

    OdpovědětVymazat
  5. Ahoj, kde najít holku která by mě měla ráda i přes moje postižení (1.stupeň)?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ahoj, moc nevím, o jakém postižení mluvíš. Ale nejlepší je, když chodíš někam mezi lidi, třeba i podobně postižené, se kterými si budete navzájem rozumět. Tam ta šance bude asi největší :)

      Vymazat