čtvrtek 9. listopadu 2017

Život už není jinakej...

Zbývá chvilka do čtvrté odpoledne. Konce mé pracovní doby. Sedím na sesterně s pacientem, který se před pár desítkami minut dozvěděl od návštěvy něco, co mu úplně převrátí život. Na nějakou dobu, možná na pořád.

Už nějakou chvíli tu takhle jsme vedle sebe na starém nemocničním lehátku. Já, pacient - teprve kluk, sotva dospělý a sestra, která by mohla být nám oběma maminkou, možná dokonce babičkou.

Venku za okny už padá tma a zpoza dveří se z oddělení ozývají klasické odpolední zvuky. Televize, šoupání nohou, vrzání křesel po podlaze a sem tam i odrazy míčku na ping-pongovém stole. Kluk vedle mě se klepe, chvíli pláče, chvíli se vzteká a chvíli jen tak sedí, zdánlivě nehybně.

Měla bych už jít domů, ale dneska cítím, že mám zůstat dýl. Zatímco čekáme, až zabere Rivotril, lék na uklidnění, který jsem mu nechala dát poté, co ani po dvacetiminutovém pohovoru jeho úzkost, zoufalství a stísněnost nepovolila, sem tam se sestřičkou prohodíme pár uklidňujících slov. Povídáme o šťastných koncích, o tom, co se stalo a nestalo. A jak to nakonec všechno vypadá jinak. S čistou hlavou.

Tohle jsou přesně ty chvíle, kdy cítím, jak je někdy těžké přiblížit se ke člověku. Naučila jsem se, že občas je nejlepším řešením všechno to na chvíli odložit. Utišit, co pálí nejvíc - úzkost, stísněnost, strach - a to ostatní nechat na později.





A tak jsme tady, uprostřed rušného oddělení, v malé místnosti, momentálně relativně odřízlé od veškerého zbytku světa. A čekáme.

Vzduch je těžký, plný emocí a všeho, co tu bylo za posledních pár minut řečeno. A v tenhle moment, v tenhle okamžik jsme všichni tak nějak zvláštně propojení. Vím, že to zmizí. V momentě, kdy se zvednu a půjdu domů, kdy sestřička bude pokračovat ve svojí rozdělané práci a kluk půjde do postele nebo do křesla, kde za nějakou chvíli, pod vlivem léku, pravděpodobně usne.

Ale teď to ještě vnímám. Intenzivně a bolavě.

Je to jedna z těch hořkosladkých věcí, kterou na téhle práci miluju. Emoce až na dřeň. Příběhy, s otevřeným i zavřeným koncem.

Lidi.

A život.

Co se nemazlí.

4 komentáře:

  1. Asi proto to děláme. Protože takhle blízko se dostaneš málokde jinde.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ano, různá motivace, ale tohle máme asi společné všichni :)

      Vymazat
  2. Ráda bych sdílela dilema nebo vícelema a slyšela Váš názor. S partnerem se známe rok a půl, je o 7 let mladší a doma se vyskytuje převážně o víkendu kvůli pracovním cestám. Máme 2 měsíční mimi. Nesnáší moji kočku, kterou jsem si pořídila před tím, než se ke mně partner přistěhoval. Kočka, její cesty na kuchyňskou linku, když se nikdo nedívá, a její chlupy všude jsou častÿm důvodem k ostrým hádkám. Partner ji prostě nesnáší..jako všechny kočky..nicméně tu moji nejvíc. Je žárlivý a já mám pocit, že je to tím, že žárlí i na kočku. Což samozřejmě popírá. Já kvůli němu zrušila FB, nepotkávám své přátele muže a přestala jsem chodit na některé kulturní akce. Kočku už kvůli němu obětovat nechci. Včera pronesl, že už tu v tom bordelu (myslel chlupy) nemůže žít, že se radši odstěhuje. Uvažuju jestli mám vzít kočce domov nebo nechat odstěhovat partnera. Kočka mě nabíjí a když si představím žít bez partnera mám pocit větší volnosti. Mám ale špatný pocit z toho vzít miminku jeho tatínka. Partner naše mimi zbožňuje.
    Co byste dělala? Budu ráda za nějaký nestranný názor. Jsem v tom ponořená a chybí mi nadhled..

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Dobrý den, na tohle se strašně těžko odpovídá, když mám informace v podstatě jen z vaší strany a je jich víceméně dost málo. Podle toho, jak to popisujete, mám pocit, že v tom vztahu nejste ani trochu spokojená. Je znepokojivé, že vás takhle uzavírá - bez přátel, facebooku, bez jakékoli vnější zábavy, to asi úplně k dobrému vztahu, postavenému na pevných základech a důvěře, nepatří. Váš partner si možná ve skutečnosti příliš nevěří, proto se tolik bojí a žárlí. Pokud je to takhle, že vás chce vzít i nějakou takovou poslední útěchu, kterou máte, není to od něj ani trochu fér a asi už je tu skutečně na místě a na pováženou, zda si s takovým člověkem dovedete představit budoucnost. Protože lidi se většinou nemění, spíš se ty negativní rysy akcentují. Byla by tu určitě možnost nějaké párové terapie, ale ta základní rozvaha by skutečně měla pocházet od vás. Jestli vám stojí za to o ten vztah bojovat, když se nad tím skutečně zamyslíte, jestli o to vnitřně pořád stojíte. Protože kdybych měla posuzovat jen z toho, co jste mi tu napsala, řekla bych ať si najdete radši jiného muže, se kterým bude cítit právě tu volnost, kterou cítíte teď při pomyšlení na odstěhování partnera současného. Po světě běhá spousta mužů, takže najít dítěti nového tatínka by asi takový problém nebyl. Jen jde o to, jestli to vy skutečně chcete a jestli byste dokázala najít na takový velký krok odvahu.

      Vymazat