středa 29. listopadu 2017

Co se u mě změnilo po nástupu na psychiatrii

Už je to nějaký ten pátek, co jsem poprvé vstoupila na pavilon, na kterém momentálně pracuju. A říkala jsem si, že by možná bylo zajímavé napsat takové krátké shrnutí o tom, co mi vlastně doteď psychiatrie dala a vzala a jestli ten fakt, že pracuju na psychiatrii nějak ovlivňuje i moje fungování mimo areál nemocnice. Rozhodla jsem se k tomu i proto, že jsem často slýchala, jak se doktoři na psychiatrii časem stanou sami pacienty. Je sice pravda, že pracuji zatím asi docela krátkou dobu na to, abych ten časový horizont naplnila, ale i tak bych se ráda ozvala s tím, jestli už se ze mě ten pacient teda stává nebo zatím ještě ne. A jak to vůbec všechno teď je.

Začla bych asi těmi pozitivy, která mi práce na akutním psychiatrickém oddělení dala a stále dává. Je to asi větší trpělivost. Nikdy jsem nebyla nějak zvlášť netrpělivý člověk, ale tady jsem se naučila být naprosto klidná i v situacích, které by mě jindy asi vytáčely. Někteří pacienti to na nás zkouší.Hledají si takové ty hranice a taky to, jak daleko jsme schopni jim je posunout. Takže opakovaně porušují to, na čem jsme se dohodli, něco slíbí a pak to nespln, vytrvale nám lžou do očí. Dřív bych asi reagovala jinak, kdyby mi někdo po sto padesáté něco slíbil a nesplnil to. Dneska jsem naprosto v klidu. A všimla jsem si, že se to přeneslo i do mého osobního života. Dokážu překousnout věci, se kterými jsem jindy měla problém.Což se už párkrát ukázalo jako velice pozitivní věc.

Mám taky mnohem větší toleranci a pochopení. Naučila jsem se dívat na lidi bez předsudků. Nedávat na první dojem a snažit se poslouchat i to, co mi přímo neříkají. To, co je schované někde za slovy.

Přenést se přes chyby, které mi dřív vadily mnohem víc.

Vyrovnat se s tím, s čím nic moc nesvedu.

Poslouchat a skutečně slyšet.

Mluvit.

Udržovat vztahy, na kterých mi záleží. A být vděčná za to, že je mám. Že se mám vždycky kam vrátit.

Někdy, když vidím ty zoufalé poměry, ze kterých naši pacienti pocházejí, říkám si, jak strašné štěstí vlastně v životě mám. I když často nadávám a stěžuju si.

Práce na psychiatrii vám vůbec dává jedinečný náhled do života obrovského množství lidí. Skrz celé spektrum sociálního postavení, věku a inteligence. Víme věci, které o nich nikdo jiný neví. Svěřují se nám s intimnostmi, které se nikomu jinému říct neopovažují. Někdy si připadám jako houba, která do sebe všehcny ty životy absorbuje. A říkám si, kolik se jich tam ještě vejde. Ale jsem za to ráda. Dává mi to naprosto unikátní pohled na lidi, ze strany, ze které bych je jindy nikdy neměla šanci poznat.

Je pravda, že jsem v tomhle směru už trošku i deformovaná. A že někdy, když mi někdo venku připomíná nějakého mého pacienta, mám tendenci říkat si, jestli třeba taky netrpí něčím podobným. Víc přemýšlím nad tím, co lidi kolem mě skrývají.


Samozřejmě tahle práce nepřináší jen samá pozitiva. Není to vždycky sluníčkové a krásné. Chodím domů hodně unavená. Hlavně psychicky. A je pravda, že jsou dny, kdy nemám chuť mluvit s nikým. Jen přijít, uvařit si čaj, lehnout si do postele a nekomunikovat. Mít chvilku prostě jen pro sebe. Kdy nemusím řešit problémy nikoho jiného.

S tím souvisí i to, že se na mě spousta lidí, známých i neznámých, najednou začala obracet se svými problémy. Jsem jim vděčná za důvěru, kterou do mě vkládají. Ale někdy je to prostě moc. Už kdysi mi jedna moje kamarádka, psychiatrička, řekla, že tohle nikdy nesmím dopustit. Nechat se pohlcovat problémy jiných i mimo práci. A snažím se to dodržovat. Co vím, v tom poradím, ale nikdy si toho na sebe neberu víc, než jsem schopná zvládnout. Vím, že to lidem nedochází, ale když celý den s lidmi pracujete, chcete mít skutečně aspoň po práci čas pro sebe. Je to strašně náročné dávat neustále pozornost někomu jinému, když ji nikdy nedáte sami sobě.

To mi asi psychiatrie vzala. Normální konverzace. I když jdu ven s přáteli, vždycky se nakonec pak hovor stočí k tomu, jaké mají problémy a co bych jim radila. Ať se snažím sebevíc. Někdy mi chybí takové ty hloupé hovory o ničem. Nechat chvilku všechny starosti za námi. A tuším, že už to tak asi bude celý život. Že vždycky, když někde řeknu, co dělám, budou lidi víc nastražení. A jakmile tahle první fáze opadne, zavalí mě problémy a přílišnou důvěrou. Která taky někdy není úplně pozitivní.

Zatím ale díkybohu ta pozitiva stále převládají. A myslím, že vždycky převládat budou. Učím se každý den, bez učebnic, kontaktem se vším okolo. A baví mě to. I přes ty náročnější a slabší chvilky.

A nejspíš teď  některé zklamu, ale blázen zatím snad taky ještě nejsem a ani nepozoruju, že bych se jím postupně stávala. Tak třeba příště.

4 komentáře:

  1. Milá paní doktorko,

    jsem asi workoholik. Ráno vstanu, zkontroluju pracovní mail. Přijdu domů po práci, zkontroluju pracovní mail a co můžu vyřídit z domova, na to odpovídám. Až do večera. Je víkend/mám dovolenou - pořád kontroluju mail a odepisuju. Pokud na něm nejsem několik hodin, mám obavu, že se tam něco hrozného přihodilo. Nemám super mega důležitou práci, ale mám nutkání pořád kontrolovat mail a řeším věci, které by klidně počkaly do zítřka, no možná i týden by počkaly.

    K.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Dobrý den,
      podle toho, jak to popisujete, se mi to jeví tak, že se skutečně o workoholismus jedná. Není to žádná oficiální psychiatrická diagnóza, nicméně je to v podstatě závislost, jako každá jiná. A stejně jako jiné závislosti, i tato potřebuje léčbu. Možná si to zatím neuvědomujete, ale tato vaše nadměrná pracovitost může časem vést k závažným tělesným důsledkům, pokud už je tedy nepociťujete dokonce teď - únava, vyčerpání, úzkosti (píchání u srdce, tlaky na hrudi, bolesti břicha, průjmy, bolesti hlavy...) a v neposlední řadě k různým problémům v mezilidských vztazích. Doporučovala bych vám návštěvu psychologa, nejlépe takového, který má výcvik v kognitivně behaviorální terapii, což je v současné době nejlepší způsob, jak tento stav léčit, Pokud ale zároveň pociťujete úzkosti nebo deprese, bylo by vhodné obrátit se nejdříve obrátit na nějakého ambulantního psychiatra. Ale za mě byste se určitě léčit měl. Je dobře, že jste si to dokázal přiznat, to je určitě krok správným směrem. A není lehký. Teď ještě musíte pokračovat dál touhle cestou.

      Vymazat
  2. Dobrý den, chci se zeptat, co byste dělala na mém místě. Jsem bezradná a naprosto rozčarovaná. Omlouvám se za sloh.
    Nastíním situaci: Od září pracuji jako učitelka na nové velmi malé škole rod. typu. Předtím několik let jinde, naopak na škole velké. S ředitelkou osobní problém nemám, kolegyně neřeším, nejsme jedna krevní skupina, ale nemám problém. Nejsem konfliktní osoba. Ve škole panuje bohužel velmi liberární styl výuky a vůbec vztah k žákům (dle mě až příliš kamarádský, děti si mohou hodně dovolt a je jim to tolerováno), a to se také stalo kamenem úrazu. Dostala jsem na některé předměty 5. třídu. Je to asi 10 dětí, jedná se o malotřídku. Zapsala jsem se spíše jako přísná, zkrátka, děti si mne neoblíbily. (Jedná se o tuto třídu s ostatními nemám problém). Bohužel začaly z úst žáků kolovat zvláštní věci, které o mě vyprávěli před tř. uč. a před ředitelkou. První poslíček byl, že jsem dětem údajně řekla ať doslova “drží hu**bu”. Toto jsem nikdy nepoužila. Řešila jsem to, ale zametlo se to s tím, že je to slovo proti slovu, jejich třídní defacto věřila jim. Na mé straně vyloženě nikdo nebyl. Teď to vyeskalovalo, když měla ředitelka hovor s třídou. Řekli ji o mě následující věci: jsem prý nevychvovaná, používám hrubé vulgarismy(nebudu sem psát), dávám si nohy na stůl, nevšímám si jich a v hodině si hraju na mobilu. Nic z toho přirozeně není pravda, tel. v hodině používám jen jako časomíru. Nohy na stůl si nedávám ani doma, natož ve třídě. No, jednoduše, účelové výmysly. Řed. mi toto všechno vyjmenovala a řekla, ať si to s nimi vyřeším, promluvím. Že netvrdí, že lžu, ale, že jim v zásadě věří. V ten samý den opět jejich třídní triumfálním stylem řekla, že si na mě děti stěžovaly. Když jsem se jí ptala, jestli jim věři, pokrčila jen rameny. Myslím, že mě od začátku nemusí, ale je to jen subjektivní pocit. Byla jsem v šoku. No, řekla jsem, že rozhodně chci, aby u té diskuze byla ředitelka a že jde o moji pověst, že chci, aby chodila do hodin na hospitace a že se tam teď pomalu bojím jít, protože si mohou vymyslet cokoliv a někdo, konkrétně vedení školy, jim bude naslouchat. Končí zde legrace, když řekly, že si dávám nohy na stůl, taky mohou příště říct, že je obtěžuji. Ona souhlasila, v podstatě smířlivá. Mně se toto za celou moji kariéru (10 let) nestalo. Nechápu to a jsem jako omámena. Pokud toto vyprávějí i rodičům doma? Co to je za děti? Bohužel se jedná o vesnici, kde se všichni - děti, učitelé, znají, já nejsem místní. Já teď ale sedím doma a kladu si otázku, zda mám toto za potřebí. Za poslední měsíc-dva pociťuji hrozné psych. vypětí, zvažovala jsem už i psychiatrickou pomoc, protože ty děti na té škole jsou opravdu hodně nevychované (z mého subjektivního pohledu). Jsem z toho na nervy, neustále je mi něco vytýkáno (maličkosti stylu: “kam jsi dala moje razítko, to byly moje nůžky…”) a také je důležité zmínit jeden fakt: na práci naštěstí nejsem finančně závislá, je to fajn mít něco bokem, ale velmi nadstandartně naši rodinu zabezpečuje manžel a plně moje event. ukončení prac. poměru podporuje. Já učím, protože mě to baví, je to moje vášeň, ty peníze nepotřebuju. A tak si kladu otázku: dát výpověď,, vykašlat se na závazky (morální) vůči třídě, kt. vedu a mám je ráda, nebo tam něco někomu dokazovat, očistit svoje jmèno, dělat, že se nic nestalo. Co byste udělala vy?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Dobrý den, kdybych se já dostala do nějaké podobné situace, pravděpodobně bych změnila místo. Píšete, že je učení vaše vášeň, tak bych asi zkusila chytit se někde jinde. Je fajn, že na tom nejste finančně závislá, můžete v podstatě kamkoli. Z toho, jak to popisujete, se mi to jeví tak, že v podstatě asi nemáte žádnou vyhlídku na to, že by se to na současném pracovišti nějak zlepšilo. Tím, že se vás nezastanou ani vaši kolegové, se těm dětem vlastně potvrzuje to, že si k vám mohou dovolit v podstatě cokoli. Pokud tam budete nadále setrvávat, bude vás to jen vysávat a stresovat. Ten pocit bezmoci, který si pravděpodobně zažívate už teď, se bude taky dál stupňovat. A nakonec to stejně dojde k tomu, že tu práci opusítte. Asi takový je můj pohled na věc. Kybych byla vámi, našla bych si jiné místo, někde, kde se nebudu cítit takhle nepříjemně.

      Vymazat