pátek 20. října 2017

Stres a jiné podzimnosti

Co začal podzim, úplně na sobě cítím takovou nějakou obrovskou únavu. A útlum. S tím, jak ubývá denního světla a přibývá mrazivých dní, přijdu si čím dál tím víc jako v hibernaci. Jako bych se už připravovala na ty dlouhé zimní večery, které přijdou zanedlouho.

Neříkám, že podzim nemám ráda. Jakožto tvor melancholický, žijící sem tam úplně mimo realitu, je pro mě tohle roční období jako stvořené. Přijít z práce, vlézt si do postele, nalít si skleničku a číst si nějakou hezkou knížku. V teple a bezpečí domova. A za okny stromy, hrající všemi barvami. Krása.





Ale i tak, pokaždé a každoročně, je pro mě tohle období i obdobím takového bilancování. Nevím, proč zrovna podzim, ale vždycky jsem to tak měla. A jak tak koukám kolem sebe, nejsem jediná. Všechny stresy, trápení a starosti na nás teď dopadají s větší intenzitou. Jakoby ten kříž, který každý z nás musí někdy nést, byl teď o něco těžší.

Vypozorovala jsem, že na podzim přibývá i mailů, ve kterých mě lidé žádají o pomoc. Ať už jakoukoli. Ale momentálně hlavně o tu duševní, psychologickou, psychoterapeutickou.

A asi nejčastější otázka teď je: Jak zvládat stres? Jak se vypořádat se splíny?

Vždycky mě jako první věc, co bych odpověděla, napadne, že by bylo krásné, kdyby na tyhle otázky nějaké jednoznačné odpovědi existovaly. O kolik byl život lehčí, kdyby měly jednoznačné řešení.

Bohužel ale nemají.

A bohužel jsme každý úplně jiný. A platí na nás jiné věci.

Mám teď jednoho kolegu, který má před atestací. A vím, že má hrozný strach a je ve stresu prakticky neustále. Nedávno jsme se o tom bavili a snažili se najít něco, co by mu odlehčilo.

A nakonec jsme došli k vlastně úplně primitivní odpovědi.

Vždyť vlastně o nic nejde.

Ano, samozřejmě, jde o hodně. O peníze, čas, tím strávený a taky nějakou hrdost a pozici, kterou člověk před ostatními nechce ztratit.

Ale zase, když se to nepovede, co se stane? Další den bude stejné ráno, jako ten předchozí. On bude žít, dýchat, chodit, bude pořád doktor a pořád bude moci pracovat. A navíc, bude mít další dva pokusy.

A jeden z nich už určitě vyjde.

O nic nejde. Nestane se nic. Tak proč se stresovat? Proč si přidělávat problémy tam, kde by žádné nemusely být?

Já touhle cestou jdu už nějakou dobu. Cestou "O co jde?" Vždycky, když mám z něčeho stres, snažím se chvilku si sednout jen sama se sebou a zkusit si to v hlavě rozebrat takhle, jak jsem to dělala s tím kolegou.

O co jde?

Co můžu ztratit?

Jak mě to ovlivní?

Pokud dojde k nejhrošímu, co se změní?

Můžu něco získat?

A když si to projdu takhle, krůček po krůčku, vytvořím si tím vlastně takový osobní plán zvládání té situace. Vím, co mě čeká, co může nastat, co se stane, když to nastane. A to mě uklidní. Dá mi to takovou trochu jistotu.

A to je, aspoň pro mě, jeden ze základních stavebních kamenů odbourávání jakéhokoli stresu.

Jistota.

Mít plán.

A přestavu o tom, co přijde.

Aspoň trochu.

Zkuste to i vy. Až zas nebudete vědět kudy kam.

Třeba to bude k ničemu.

A třeba vám to pomůže.


6 komentářů:

  1. Dobrý den.

    O co jde? - Čeká nás v práci změna vedení.

    Co můžu ztratit? - S největší pravděpodobností svého úžasného šéfa, který nás skvěle vede, dává nám velkou míru samostatnosti, nebazíruje na hloupostech atd. Můžu ztratit tu pohodu, která v práci je, dobré pracovní podmínky, volnost, možnost rozhodovat, organizovat si práci dle svého, nepitvat se v hloupostech, můžu přijít o šéfa, o kterém vím, že vždy stojí za mnou. A taky můžu přijít o práci. Kdo ví, jak si to nový šéf bude představovat.

    Jak mě to ovlivní? - Pod despotickým šéfem mě práce nebude bavit. Výpověď asi nedám (ale můžu ji dostat, že), ale budu se v práci trápit.

    Pokud dojde k nejhrošímu, co se změní? - Pracovat pod debilem je pro mě psychicky náročné. Práce mě bude štvát, budu z toho ve stresu, začnou mi zase zdravotní obtíže. Mám je už teď, ze stresu z té změny, hůř spím, bývá mi na zvracení, několikrát denně na to myslím, poprvé už ráno v posteli. Nechci si hledat novou práci. A takovou super práci, jakou mám, už neseženu.

    Můžu něco získat? No, třeba ten nový šéf bude ještě lepší než starý. Ale to by museli dělat nábor v nebi. Třeba bude aspoň normální a nebude to tedy taková změna.

    Nevím, co mám dělat. Než to všechno vykrystalizuje, bude to ještě nějakou dobu trvat. Jsem ve stresu a v nejistotě. Není mi z toho dobře na těle ani na duši. Nevím, jak z toho ven. Ke cvokaři nechci. Mám možnost nechat si od známého (není psychiatr) napsat antidepresiva. Mám?

    Děkuju Vám.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Dobrý den, rozebrala jste to hezky. Pokud jsem to správně pochopila, tak ten nový šéf tam ještě není. Být vámi, počkám, jaký bude a nestresuju se už takhle dopředu. Vždyť nikde není psáno, že bude horší. Změny někdy můžou být i pozitivní, ale pokud k tomu člověk přistupuje už od začátku s tím, že to bude negativní, může si i pak sám zavinit to, že to skutečně negativní bude. Počkejte až nastoupí a uvidíte, jak se to bude vyvíjet.Pokud by skutečně byl takový, jaký píšete, nebo jste měla ty potíže, které popisujete, stálo by možná za to nějakou psychologickou ambulanci navštívit. Nemusíte ke cvokaři. Antidepresiva, myslím, nejsou hned potřeba, ale ten psycholog by vám pomoci mohl. Je normální, že se v životě dějí změny a člověk se musí naučit se jim nějak přizpůsobovat. Zkuste začít tím, že nebudete hned myslet na to, že budou negativní. To je dobrý základ :)

      Vymazat
    2. Dobrý den a velké díky za Vaši reakci. Ano, nový šéf ještě nebyl vybrán. Třeba bude v pohodě... A třeba taky ne. Když si vezmu, jaké šéfy mají jiná oddělení, tak takové bych nechtěla. Změny nemám ráda, to jste jistě poznala. Vím, že bych se změnou šéfa neměla předem trápit, navíc když to nemůžu ovlivnit, ale nedá se to ovládnout. A v práci to pořád někdo probírá. Trápí mě ta nejistota, bojím se, co bude. Možná bude nový vedoucí v pohodě. Ale už to nebude takové, jako dřív... A třeba to bude úplně na *****.

      Vymazat
    3. Trochu mi to připomíná situaci, jakou jsem vždycky zažívala před zkouškama. Kdy všichni vykládali, co o té zkoušce slyšeli, kolik lidí vyhodili a já byla totálně vystresovaná už jen z toho děsivého očekávání. Pak jsem to prostě přestala poslouchat, přestala jsem číst, co lidi o zkouškách píšou na facebooku apod. A zjistila jsem, že když jsem pak na tu zkoušku šla, byla jsem daleko klidnější, než když jsem tam šla se všemi těmi hrůznými povídačkami, co se o ní šířily. Chápu, že když to máte v práci, tak se tomu těžko dá vyhnout. Ale i tak bych vám doporučovala, abyste se snažila nezapojovat do těch debat o novém šéfovi a spíš si třeba šla dělat svoje věci a opravdu se snažila počkat až do doby, než přijde. Třeba nakonec budete ještě spokojenější, než teď. A když ne, postavíte se tomu v momentě, kdy to nastane. Třeba s tou psychologickou pomocí :)

      Vymazat
  2. Milá medičko :),

    moc ti děkuji za tento i ostatní velmi užitečné články. Pomáháš mi získat zdravý nadhled, motivuješ, bavíš a myslím, že by si tvé články potřebovalo přečíst mnohem víc lidí. Jsi úplně skvělá (a hrozně rozumná) a jsem moc ráda, že ještě stále publikuješ, ačkoliv vím, že stejně jako jiní blogeři-medici musíš snášet hnusné komentáře od lidí, co ti závidí. Dobře že na ně kašleš, karma jim to vrátí. Děkuju, že ses nevzdala!! :)

    Na tvůj blog jsem narazila, když jsem se rozhodovala, který obor na medicíně později zvolím. A v úvahu přišla na prvním místě psychiatrie (ano, je to hodně dopředu, protože jsem teprve v prváku, ale jsem dost plánovací typ :D). Říkala jsem si, jestli nejsem divná, protože moc psychiatrů osobně neznám, není to totiž tak častý obor a ano, lidé mají různé představy o tomto povolání a ne vždy to berou bez předsudků.

    Ale pak jsem narazila na tebe a tvoje články a úplně jsem zajásala. Všechno, co jsem se zatím o psychiatrii dozvěděla, mě utvrzuje v tom, že chci být taky psychiatričkou... a je to obor přesně pro mě. Dokonce i prarodičům jsem citovala jeden z těch článků, kde píšeš, jak probíhá tvůj normální den v práci a babičce se dost ulevilo, že nebudu pracovat každý den několik hodin s bláznama, kteří musí být připoutaní k židli a chtějí mě zabít :). Chápu, že občas se nějaký takový případ najde a počítám s tím (ale není to na denním pořádku, což je super, protože mi to pomohlo je přesvědčit, že jsem se nezbláznila a nepouštím se do něčeho, na co bych neměla).

    Tak jsem ti to jen chtěla dát vědět a poděkovat za všechno, co děláš :)
    Měj se krásně a ať se ti daří v osobním i pracovním životě :)
    Léňa

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ahoj Leni, tenhle tvůj komentář mě úplně dojal. Strašně moc děkuju za takovou reakci, moc si ji vážím. A stejně tak mám radost, že máš zájem o psychiatrii, je to krásný obor, zajímavý a perspektivní, jen bohužel stále hodně podceňovaný. Takže mě vždycky potěší, když se objeví někdo z mediků, kdo ho chce dělat :) A snad i tvoje rodina časem změní názor, to bohužel bývá většinou běh na dlouhou trať. Měj se krásně a ať se ti daří :)

      Vymazat