pondělí 2. října 2017

O hledání klidu v neposedné době

Dnešní odpoledne mě zaskočilo naprosto nepřipravenou. Od rána lítáme na oddělení jak hadry na holi, vyřizujeme telefony, přání pacientů, jejich rodin, sestřiček.

A najednou klid.

Ticho.

Sedím u stolu a čekám, co po mně zas kdo bude chtít, kdo mi zavolá, jestli bude příjem a jaký.

A ono nic.



Jen stromy za pootevřeným oknem poklidně šumí v posledních záchvěvech babího léta. Dokonce i na chodbě je klid, přesto, že se pacienti právě vrátili na oddělení z odpoledních terapií.

Okamžitě se mi vkrádá na mysl obraz ticha před bouří. Nabírání sil k útoku.

Jsem natolik zvyklá na to, že se pořád něco děje, že ve mně klid vyvolává nepříjemný pocit. Pocit očekávání něčeho, co přijde potom. Něčeho zničujícího.

Poslední roky to tak mám. Věčně v poklusu, věčně nastražená, připravená vyřizovat věci, které se kolem mě stahují. Sžila jsem se s tím, že se neodpočívá. Že je to luxus, který si já už pár let nemůžu dovolit.

Nedokážu jen tak ležet a nedělat nic. Vždycky mi hlavou probíhají minimálně čtyři proudy myšlenek. Co musím udělat tam, co musím udělat tady. A když už ne tohle, tak se toulám v minulosti. Jestli jsem udělala věci tak, jak jsem je udělat měla, jestli jsem se radši neměla zachovat jinak.

A teď, když tu tak sedím za svým pracovním stolem, napadá mě zase spousta věcí, které bych měla dělat. Spousta myšlenek a nápadů. A tak znovu, jen tak pro sichr, kontroluju v počítači, jestli jsem na něco nezapomněla. Vytisknout žádanky na zítřek, obvolat, co jsem obvolat měla. Jestli jsem si nenaplánovala nějaký pohovor s rodinou.

Ne, nedokážu prostě jen tak sedět.

Klid se pro mě stal něčím, co mi stále uniká. Někdy si připadám jako nětkeří naši pacienti se syndromem neklidných nohou. Jsou pořád jako na jehlách.

Podobně jako já.

Ale rozhodla jsem se, že se nedám. A budu bojovat. Naučím se odpočívat. Dát si chvilku pauzu.

Možná to zní směšně.

Ale kdy jste to naposledy udělali vy?

Opravdový relax.

Včera?

Před týdnem?

Před měsícem?

Vzpomenete si vůbec?

9 komentářů:

  1. Nechci se chlubit, ale v téhle disciplíně jsem dost dobrý. Jestli máš zájem o kurz, první lekce bude zdarma :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. A další už placený, jo? :D To jseš teda kamarád :D

      Vymazat
  2. Zlato, doporučuji nějakou úžasnou voňavou bombu od Lush a pořádnou vanu ♥ Při tom vypneš tak, že ani nebudeš vědět jak.
    Btw, vždycky mám doma ve skříni schovanou jednu (bombu) na horší časy a myslím, že to brzy přijde :D

    Tak se drž a konečně se nauč odpočívat :) I nuda je někdy fantastická, jak jsem nedávno zjistila :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já nemám vanu :D Mám jen sprcháč, takže koupel moc nepřipadá v úvahu. Ani jsem na to moc nebyla, vždycky mám blbej pocit, že se tam jen tak válím :D

      Vymazat
  3. Ahoj Iluzionistko. Mám takový malicherný problém... "Zamlada" jsem bývala obletovaná, teď mi bude za chvíli 30, zájem chlapů opadl, pracuju s dětmi, takže ani moc není kde brát "obdivovatele"... Myslím, že objektivně to se mnou není tak zlý, ale subjektivně se sebou nejsem spokojená. Vzhled, pleť, vlasy, postava, šatník... Přitom nejsem schopná se dokopat ke změně (cvičení nesnáším, patlat si něco na obličej/vlasy taky, nakupování by mě i bavilo, ale máloco se mi líbí, takže se mi asi kabelka dřív rozpadne, než si vyberu novou :D ). Tak nevím... Smířit se s tím, že si ze mě nikdo na zadek nesedne? Nebo se dokopat k "proměně" (jak?)? A kdo tu proměnu ocení? Děti nebo snad kolegyně-důchodkyně? Takže se raději smířit...? Díky.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ahoj, já myslím, že je to součást toho věku a taky nějakého stereotypu a pracovní únavy. Pokud člověk pořád děla každý den víceméně to stejné, tak do toho zapadne tak nějak celkově a nechce se mu nic. Je možné, že už se ti třeba i změnily priority, že prostě víš, že ten vzhled a zájem spousty chlapů není v životě to nejdůležitější. Myslím si ale, že pokud s tím chceš něco dělat, bude to chtít změnu nejen v té "proměně," ale celkově životního stylu. Pokud změníš ve svých zvycích nějaké věci, začneš dělat něco jinak, pak se asi i snadněji dokopeš k tomu, abys něco dělala i s tím vzhledem. Hlavně myslím, že je důležitý se zamyslet, proč to vlastně chceš udělat. A jestli za tou touhou proměnit se, nestojí spíš něco jiného. Nespokojenost s něčím jiným ve tvém životě. Třeba se vztahem nebo něčím takovým. A jestli by to ta proměna nějak vůbec ovlivnila. Tohle bych si možná předtím srovnala v hlavě. Protože člověk může vypadat sebelíp, ale pokud je se sebou nebo s někým jiným vnitřně nespokojenej, nikdy ho ten vzhled a zevnějšek nenaplní.

      Vymazat
    2. Děkuju za odpověď. Práce mě baví, resp. někdy mě ty děti pěkně štvou, ale práce mě naplňuje, mám skvělé šéfy i podmínky, slušný plat... Na změnu nepomýšlím. Jinak se svým životem nejsem moc spokojená, přítele nemám, moc kamarádů taky ne, zájmy nic moc... Ale to jsem tak měla vždycky, realizovala jsem se v práci/ve studiu. Neumím si představit, že bych chodila z kafíčka s jednou kamarádkou na kafíčko s druhou kamarádkou a mezitím si zaběhla zacvičit a na další "kroužek". A nevím, kde bych ty kamarády vzala a jak bych si ty zájmy našla. Realizuju se tou prací, tam jsem pintlich a dělám spoustu věcí navíc, asi toužím po uznání a pochvale aspoň tam...

      Vymazat
    3. Pokud nebudeš odpovídat, tak to prosím smaž. Děkuju.

      Vymazat
    4. Odpovídám, jen většinou trochu s latencemi, podle toho, jak mám čas :) Z toho, co píšeš, mám pocit takové nějaké rozladěnosti, až skoro naštvanosti na ten život, nebo situaci, ve které jseš. Může to být samozřejmě zkreslené tím, že tě u toho nevidím a jen čtu slova, ale i tak mi to tak přijde. Možná už cítíš nějakou potřebu začít třeba budovat rodinu nebo i nějaký pevnější vztah. Neříkám, že není možné se celý život realizovat v práci a určitě jsou lidé, kterým to stačí, ale otázka je, jestli to stačí tobě. Člověk je tvor, který má tendenci být ve dvojicích, mít nějakého parťáka k sobě a dřív, nebo později, to dožene víceméně každého. Ale zas asi není potřeba nějak usilovně začít hledat, to stejně většinou k ničemu nevede. Asi bych, být tebou, začla nějakými drobnými změnami, třeba novým účesem, oblečením a sem tam vyšla někam mezi lidi. Protože když člověk sedí doma, je sice šance, že někoho pozná, ale když tomu půjdeš trochu naproti, bude větší :) A přes ty malé změny se potom možná odehraje i nějaká velká :)

      Vymazat