čtvrtek 26. října 2017

Deprese - všechno, co jste o ní chtěli vědět

Nápad na tenhle článek mi vnukla jedna příručka, která se mi nedávno dostala do ruky. Není určená až tak odborné veřejnosti, jako spíš té laické, ale je sepsaná tak hezky, že jsem si ji i já ráda přečetla. A při čtení mě právě napadlo, že by bylo fajn, kdybych něco podobného sepsala i na blog. Přece jen dost dotazů, které mi chodí, se týká právě tohoto tématu. A myslím, že v něm lidé stále hodně tápou, zaměňují jej s jinými věcmi nebo sami odkládají návštěvu lékaře, protože se sami pro sebe stále ujišťují, že ty jejich příznaky klinickou diagnózu deprese ještě nenaplňují.

Možná věci, které tu budu psát, nebudou pro vás nic nového a objevného. Ale jak já vždycky říkám, kdyby to mělo pomoci jen jednomu člověku, má to cenu.


Co je vlastně deprese?

V psychiatrických klasifikacích existují různé definice toho, co je deprese. Existují různá kritéria, kterými se posuzuje její tíže a pod. Pro běžného člověka je důležité umět odlišit depresi od běžného poklesu nálady nebo smutku, který se v životě každého objevuje a zase mizí a není na něm vůbec nic patologického.

Občas kolem sebe slýchávám nebo momentálně vlastně i někdy vídávám napsané na facebooku, jak ten a ten člověk "má depku". Tohleto sousloví se v našich životech už úplně zažilo, přitom málokdy, se skutečně jedná o opravdovou depresi. Většina lidí ale netuší, jaký je mezi tím vlastně rozdíl.

Pokles nálady, smutek nebo ta tzv. "depka" jsou věci, které jsou víceméně krátkodobé. Nálada se nám během dne může změnit mnohokrát, záleží na prostředí, ve kterém jsme, situaci a tom, jací jsme povahově, jestli spíše jak se říká "náladoví" nebo takoví ti flegmouši, které nerozhodí nic a jsou stále na nějaké stabilní hladině.

Smutek už může být dlouhodobější záležitost. Smutkem reagujeme třeba na ztrátu někoho, koho jsme měli rádi. Většina lidí není schopná se přes to přenést během týdne, nebo dvou, je potřeba delší časový interval, během kterého truchlíme, což je naprosto přirozená část procesu vyrovnávání se s nějakou hlubší ztrátou. Ale ani toto není deprese. Nicméně do deprese truchlení může přejít.

Jaký je tedy rozdíl mezi smutkem a depresí?

Smutek nás neomezuje v běžném fungování. Deprese ano.

Když je někdo smutný, vezme si třeba pár dní dovolenou, ale po pár dnech se do práce vrátí. Vstane ráno z postele, udělá aspoň pár věcí, nakoupí si.

Depresivní člověk ne.

Nebo abych byla přesnější, při mírné depresi, která je někde na pomezí mezi smutkem a depresí, ještě tyhle denní věci zvládat může. Ale jdou mu pomaleji a musí se do toho daleko více nutit. Při středně těžké a těžké depresi už pak tohle nezvládá.



Jak deprese vypadá?

Je potřeba si uvědomit, že deprese není pouze "špatná nálada". Je to choroba, která zasáhne do veškerého fungování člověka. Ovlivní tedy kromě nálady i chování, myšlení, to, jak je člověk celkově schopen fungovat během dne.

A v neposlední řadě i somatiku, tedy tělesné pochody. Určitě už jste slyšeli o něčem, čemu se říká "psychosomatické problém," tedy problémy, které se na první pohled tváří jako tělesné, ale jejich původ je v psychice. Klasickým příkladem jsou bolesti břicha, u kterých není vypátratelný žádný tělesný zdroj. Opakují se, člověk oběhá všechny doktory a všude mu řeknou, že nic špatného žádnou vyšetřovací metodou nenašli. Takže si pak ve výsledku připadá jako simulant a břicho ho bolí dál. Dokud někoho nenapadne, že by to vlastně mohlo souviset s tím, v jakém psychickém rozpoložení se daný jedinec nachází.

Když máte depresi, trpíte kromě pokleslé nálady obrovskou spoustou dalších příznaků.

Časté jsou pocity strachu, úzkosti, vnitřního napětí, pocity bezmoci a beznaděje. Ty jsou pro depresi hodně typické. Depresivní člověk má pocit, že není možné, aby se někdy z tohoto stavu dostal. Nevidí žádné východisko, žádnou cestu, kterou by se mohl vydat a která by mu ve výsledku mohla pomoci. Často zažívá také pocity nerozhodnosti, neschopnosti cokoli udělat, neschopnost jakékoli vůle.

Depresivní člověk ale může být i vzteklý, podrážděný a popudlivý. Pramení to z toho, že se cítí bezmocný a zoufalý z celé té situace, ve které se nachází. A vztek a hněv jsou jen přirozenou únikovou reakcí.

Velmi častá je samozřejmě plačtivost a lítostivost. Často, když vyšetřuju depresivní pacienty, během rozhovoru se mi rozpláčou. A není to nic, co bychom měli potlačovat a říkat "Neplačte, bude to zas dobrý." To nikomu nepomůže. Je potřeba nechat ty emoce vyjít ven, slzy jsou v mnohém osvobozující.

V chování člověka s depresí najdeme řadu nápadností. Především je to jakási sociální staženost. Nemocný zůstává většinou doma, izoluje se od všech lidí, i od těch, kteří jsou mu nejbližší. Vyhýbá se jakékoli příležitosti, kdy by musel vyjít někam do společnosti. Takže třeba i člověk, který původně vymetal večírky a pořádal sám různé sleziny,  může najednou zmizet a takovýmhle způsobem se izolovat.

Další nápadnou změnou chování je změna chuti k jídlu. Většina pacientů s depresí hubne, vzhledem k tomu, že chuť k jídlu ztrácí. Ale není to pravidlem! Jsou i pacienti, kteří se v depresi naopak přejídají a mohou pak na váze přibývat. Neplatí tedy, že depresivní pacient = hubnoucí pacient.

Změny nastávají i ve spánkovém rytmu. Často dochází k brzkému rannímu probouzení, to je pro depresi poměrně typické. Ale může to být i tak, že se člověk často budí během noci nebo naopak nemůže usnout vůbec. A nebo naopak spí pořád.

Jedna z věcí, která je na depresi vůbec nejnebezpečnější, je sebevražedné jednání. Obrovské množství depresivních pacientů pomýšlí na sebevraždu, nebo ji plánuje nebo dokonce vykoná.

Pokud máme podezření u někoho blízkého na to, že by se mohl pokusit o sebevraždu, je potřeba okamžitě vyhledat lékařskou pomoc! Jakmile se člověk dostane až do této fáze, jedná se většinou o velmi vážný stav a příliš nemá cenu snažit se mu to sám svépomocí nějak rozmlouvat. A co už jste nejspíše slyšeli mnohokrát, ale podle mě je důležité to říct klidně i po sté: Pokud někdo mluví o sebevraždě, neznamená to, že ji neprovede! Nebo pokud se někdo během života pokusil o demonstrativní sebevraždu, neznamená to, že by nebyl schopný ji příště dokončit.

Takže ještě jednou pro zopakování, u sebevražedného jednání a proklamací se jedná o velmi závažný stav, který vyžaduje lékařskou intervenci prakticky téměř vždy.

V neposlední řadě k depresi patří depresivní myšlenky. Jsou to negativní úvahy, které člověka napadají při každodenních situacích, které je zdravý člověk schopný úplně normálně zvládnout. Depresivní člověk je ale vyhodnocuje naprosto jinak. Například pokud se nám něco nepodaří, většinou jsme z toho smutní. Ale za čas si řeknem, že příště se to třeba povede. Že není všem dnům konec. Depresivního pacienta hned napadne, že se to už nepovede nikdy, že je neschopný, že nestojí za nic, že všem jen přidělává starosti a že by vlastně možná i bylo lepší, kdyby tady vůbec nebyl. A to všechno třeba i jen kvůli drobnému problému nebo překážce v životě.

Časté jsou autoakuzační, tedy sebeobviňující myšlenky. Pacient se dostane do jakéhosi bludného kruhu, ve kterém sám sebe neustále utvrzuje o tom, co všechno způsobil a udělal, což vede jen k dalšímu a dalšímu prohloubení deprese. Má pocit, že selhává ve všem, co dělá. A to vede k pocitům viny. Které opět posilují depresivní prožívání.

A nakonec, jak už jsem zmínila, k depresi patří i příznaky tělesné. Nejčastější jsou pocity tíhy na hrudi, bušení srdce, zácpa, bolesti břicha, bolesti hlavy, únava, malátnost, ztuhlost a bolestivost svalů. Pro všechny tyto příznaky platí, že pro ně v podstatě neexistuje žádný tělesný původ.


Jak je vidět z výše popsaného, je deprese skutečně velmi komplexní nemocí. Tedy ne tou "depkou," o které lidé běžně mluví. Existuje mnoho různých škál pro zjišťování míry deprese a toho, jestli depresí vůbec trpíte. Pokud byste si chtěli nějaký takový test udělat, doporučuji Beckovu škálu deprese. Je to asi nejrozšířenější stupnice pro hodnocení deprese, která se i v praxi běžně používá. Najdete ji třeba tady.


Mám depresi, co dál?

Zjistili jste, že vy nebo někdo z vašich blízkých trpí depresí. Jak tedy dál postupovat? Dá se vůbec něco takového léčit? A vyléčit?

Ano dá.

První věcí, kterou byste měli začít, je návštěva lékaře, psychiatra, který posoudí nejlépe zda se o depresi jedná a pokud ano, nasadí léčbu. Deprese se dá léčit několika způsoby, ideálně ve vzájemné kombinaci.

Základem stále zůstává farmakoterapie pomocí antidepresiv. Vím, že o těchto lécích koluje obrovské množství pověr. Z nichž většina je naprosto irelevantní. Hodně lidí říká, že jsou to jedy a drogy, které škodí zdraví. Nedávno jsem četla jednu takovou hezkou větičku, kterou si neodpustím ani tady. A sice, že deprese škodí zdraví daleko více, než užívání antidepresiv. Skutečně. Často jsem také slyšela, že někdo nechce brát antidepresiva z toho důvodu, že po nich přibere. To je taky hloupost. Je možné, že během léčby deprese člověk přibývá na váze, ale to spíše z toho důvodu, že opět dostane chuť k jídlu, kterou před tím neměl. A když začnete jíst, je logické, že něco přiberete. Ale není to antidepresivy. Dalším mýtem je to, že z vás antidepresiva udělají magora. Jak mi pěkně řekl jeden pacient: "Když ty léky začnu brát, bude ze mě salát." Tak prosím vás, to taky není pravda. Žádný salát z vás nebude, antidepresiva nic takového nedělají, většina moderních přípravků dokonce ani nijak netlumí, takže vás v běžném životě nijak omezovat nebudou.

Problémem u léků taky bývá to, že se lidé cítí nepatřičně ohledně toho, jak zareaguje jejich okolí. Na to, že berou nějakou psychiatrickou medikaci. Tady zase platí to, že vaše okolí bude mnohem radši, když začnete normálně fungovat, budete schopní se radovat, chodit do práce, zlepší se vám nálada, byť s psychiatrickými léky, než když budete hrdinové bez nich a nebudete schopní absolutně nijak vykonávat běžné denní činnosti.

Co jsem se tak dočetla, tak v současné době trpí depresí asi pět procent populace, tudíž je to obrovsky rozšířené onemocnění a je potřeba ho tak brát. Především je potřeba brát ho jako opravdovou nemoc, srovnatelnou třeba s cukrovkou nebo žaludečními vředy. A nestydět se za ni. Když jste nemocní, je úplně normální, že se vám nasadí nějaká léčba, pokud existuje. Tak proč to tak neudělat i u deprese? V čem je to jiné, než cukrovka nebo vředy?

Jak antidepresiva vlastně fungují? Jsou bezpečná?

Většina moderních antidepresiv, která se aktuálně nasazují, patří do skupiny tzv. SSRI. Což znamená selective serotonin reuptake inhibitors, tedy inhibitory zpětného vychytávání serotoninu. Serotonin je poměrně známý neurotransmiter, mezi laickou veřejností taky jako "hormon štěstí" Když máme depresi, hladina serotoninu a dalších neurotransmiterů v mozku klesá. A s tím klesá i nálada a přicházejí všechny příznaky, které jsem už výše popsala. Antidepresiva ze skupiny SSRI fungují tak, že brátní zpětnému vychytávání serotoninu a tím pádem jeho hladinu v mozku zvyšují.

Jednoduché co?

A nebezpečné to opravdu není.

Jediná nevýhoda antidepresiv, se kterou se musí počítat, a na kterou vás každý lékař vždycky upozorní, je ta, že fungují až za nějakou dobu. Ty změny se prostě nestanou hned, chvilku to trvá. Takže když začnete antidepresiva brát, nějakou chvíli se zdánlivě nic neděje. Což může být pro daného člověka velmi demotivující a může to vést k tomu, že léky svévolně vysadí, protože má pocit, že mu stejně nepomáhají.

Nejčastěji se nástup účinku antidepresiv pohybuje někde mezi 3 - 6 týdny, u některých novějších ta doba může být kratší, ale pod dva týdny to většinou nejde. Je potřeba s tím počítat v době, kdy účinek ještě nenastoupí, pacienta co nejvíce podporovat a motivovat k léčbě.

Další velice častá otázka je, jak dlouho vlastně budu muset antidepresiva užívat. Jestli je to léčba doživotní, podobně jako třeba některé antipsychotika.

Není. Většinou by se měly léky užívat ještě asi devět měsíců po odeznění klinických příznaků deprese. Tak je to aspoň doporučeno Světovou zdravotnickou organizací. Toto platí o první depresivní epizodě v životě. Pokud jde o opakovanou depresi, je vhodné antidepresiva užívat ještě minimálně další dva roky. Je dokázáno, že pokud se léky vysadí předčasně, dochází častěji k tomu, že se pak deprese vrací.

Další, neméně efektivní, léčbou deprese je psychoterapie. ať už individuální nebo skupinová. U velmi lehkých depresí je dokonce možno ji zvolit jako jedinou léčbu. Většinou je ale ideální ji kombinovat s farmakoterapií. Psychoterapie vám pomůže porozumět kořenům vašeho prožívání, vám samotným a provede vás cestou vypořádávání se s věcmi, které jste si v sobě třeba schovali a teď postupně vyplouvají na povrch a komplikují vám život.

Hodně často slýchávám, že na nějakého terapeuta přece nemáte peníze. Je pravda, že velká část psychoterapeutů je placená, ale co možná hodně lidí neví, jsou i terapeuti, jejichž služby jsou hrazené pojišťovnou. Stačí trochu pohledat na internetu, obvolat pár míst a nenechat se odradit, když vás vícekrát odmítnou. Bohužel je v téhle sféře převis poptávky nad nabídkou, tak je potřeba být trpěliví a zkusit toho obvolat více. Jestliže jste hospitalizovaní v nemocnici, většinou dostanete přímo nějaké kontakty, kam si zavolat a případně informace o tom, kde by mohlo být ještě místo.

Psychoterapie je metoda léčby, která je velmi účinná a není potřeba se stydět za to, že na ni docházíte.


Další metodou léčby, zejména u hluboké deprese, je elektrokonvulzivní terapie, tzv.elektrošoky. Používají se tam, kde veškerá ostatní léčba selže, pacient na léky ani psychoterapii nereaguje a stále zůstává v tom stejném stavu. O elektrošocích se nese asi taky obrovská spousta pověr, které jsou založeny nejspíše zejména na jejich fimovém zpracování. Pokud jste viděli například Requiem for a dream, nabyli jste asi dojmu, že je to naprosto drastická procedura, při které trpíte jako kůň. Tak prosím to zase vůbec ne. Elektrošoky fungují na tom principu, že vám v celkové anestezii (!), tudíž ne při vědomí, jak bylo v tom filmu, do mozku pustí elektrický impulz, který vede k určité synchronizaci. A po čase k výraznému zlepšení depresivních příznaků u velké části pacientů takto léčených. Z negativních účinků se může projevit jen přechodná bolest hlavy, slabost a krátkodobá ztráta paměti. Ale rozhodně to není nic tak drastického jako si většina lidí myslí.


Jak můžu pomoct, když někdo blízký trpí depresí?

Jestli jste dočetli až sem, asi už chápete, jak závažný stav deprese je. A že pokud jí někdo trpí, potřebuje odbornou léčbu. Ale krom toho, potřebuje taky podporu od okolí. A to je věc, se kterou můžete pomoci vy, i jako nelékaři.

Především je potřeba, abyste člověka, u kterého máte podezření na depresi, přesvědčili k tomu, aby navštívil lékaře. Což může znít jako banální věc, ale leckdy je to neuvěřitelně obtížné. Jen málokdo jde rád k psychiatrovi, bohužel předsudky v naší společnosti vůči tomuto oboru jsou stále obrovské. Ale jak už jsme si tu mnohokrát uvedli, je velmi důležité, aby člověku s depresí byla nasazená léčba. A to pokud možno co nejdříve.

Léčba pacienta s depresí je dlouhodobá a svízelná a klade velké požadavky i na okolí. Nevyčítejte mu jeho smutek nebo neschopnost něco dělat. Naopak zkuste ho jemně podporovat v tom, aby nějaké činnosti zvládal. A nezlobte se na něj, když mu to nepůjde. Člověk s depresí nemůže za to, jaký v tu chvíli je. A je potřeba to nějak zkousnout a dát mu tu podporu, kterou v danou chvíli potřebuje. Neříkám, že to je lehké. Často vídávám rodiny, které si se svým blízkým vůbec neví rady a samy jsou na pokraji zhroucení. I proto je dobré najít si někoho, s kým si o tom všem budete moci promluvit a třeba se i odreagovat.

Nechte nemocného, aby vyjádřil své emoce. Když chce plakat, nechte ho plakat. Neříkejte mu, že je slaboch, že se to přece dá všechno překonat vůlí, když se chce. Nedá.

Pokud chcete pomoct, musíte si uvědomit, že deprese je nemoc. Nepřekonáte vůlí cukrovku.

Nepřekonáte vůlí depresi.

Chce to odbornou léčbu. A není hanba jít k psychiatrovi.

Není hanba jít k psychiatrovi.

To je strašně důležité.





10 komentářů:

  1. Děkuji moc za článek.
    Moc dobře vím, jak se lidé dívají člověka s depresemi a psychickými problémy. Jak jím opovrhují, jak si myslí, že ten člověk je neschopný, líný, že se mu jen nechce a proto se od něj ještě více odtahují (přestože by spíše potřeboval podporu). Vím to, jelikož jsem také dlouho mezi tyto lidi patřil (a hrdý na to nejsem). Také díky Vám a Vaší práci jsem prozřel. Mnoho lidí neví, že psychické problémy jsou také nemoc.
    A proto je dobře, že se někdo ochotný našel.
    Někdo, kdo zasévá semínko vědění mezi náš český lid.
    Vaše práce má smysl.
    Děkujeme.

    Martin G.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Moc děkuju za takový krásný komentář, vážím si toho. A přeju, ať se vám daří co nejlépe! :)

      Vymazat
  2. Proč odmítáš zveřejnit muj názor?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Protože by to popřelo celej smysl tohoto blogu. Čtou mě i pacienti, co k psychiatrovi chodí, lidi, co se třeba stydí k němu jít. A tenhle blog slouží k tomu, aby se předsudky odstraňovaly, ne posilovaly. Vkládám do toho úsilí, je to můj blog a platí tu moje pravidla. A to, že se tu někdo musí ze zášti vyjadřovat takhle, neznamená, že to tu budu zveřejňovat. Narozdíl od tebe se snažím lidem pomáhat, ne je shazovat.Tečka.

      Vymazat
  3. Jak si získat u rodičů respekt? Mám na mysli konkrétní situaci, nebo předešlé nastavení, kdy vás, nezávisle na věku a dejme tomu pracovnímu/studijnimu zařazení a postavení, či životním zkušenostem, vnímali rodiče a obecně celá rodina pořád jako dítě, nebo teenagera, někoho, jehož názor není brán jako rovný, nebo něčím přínosný?
    Mám dojem, že si všichni snaží dokázat uměle svou nadřazenost danou především věkem, nechápu proč, proč v nich převládá ta touha jednat s jedincem jako s nesvéprávným a neustále komentovat správnost jeho jednání...
    Už nevím, kam dál bych měla zamířit, aby si kolem mě rodina všimla, že jsem někdo, dospělá a samostatná bytost, která má nějakou dosaženou úroveň pracovních zkušeností a studijních výsledků (jsem PhD, mimochodem). Opravdu je mi to záhadou. Hádám, že to má kořeny v útlém věku a v tom, v čem mě vychovávali. Problém je, že tento způsob si zakonzervovali do směšné podoby i v tomto věku? Mám dojem, že ze své strany již víc udělat nemůžu.
    Pořizovat si kvůli tomu dítě nehodlám. To mi vskutku v porovnání s jinými faktory nepřijde jako znak dospělosti.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Dobrý den, s tímhle asi bohužel moc neporadím, protože si osobně myslím, že tohle je prostě dané a nic moc se s tím neudělá. Souvisí to možná i s výchovou rodičů, s tím, že oni tak byli bráni zase od jejich rodičů. Myslím, že to ani tak nesouvisí s tím, jaké máte úspěchy, nebo čeho v životě dosáhnete, oni vás vždycky budou brát jako jejich dítě, což koneckonců jste pořád i teď jako dospělá. Možná by stálo za to si s nimi o tom zkusit promluvit, i když se obávám, že ani to nikam nepovede. Ale za pokus to stojí, říct jim, jak to vidíte z vašeho pohledu a co vám vadí. Ale pravděpodobně to bude jedna z těch věcí, se kterou se budete muset v životě prostě smířit. Většinou jsou tyhlety stereorypy tak hluboce rodinně zakořeněné a ti lidé, kterých se to týká následně vysoce neochotní něco změnit, že se s tím prostě nic moc dělat nedá. Zkuste si prostě v těch situacích, ve kterých vás to trápí, myslet svoje a nějak to překousnout. Oni to asi nijak zle nemyslí, ale bohužel jestli byli vychovávaní v nějakém podobném režimu, tak je pro ně takovéto jednání automatické.

      Vymazat
  4. Dobrý den, paní doktorko. Často se mi v noci zdá, že se na mě někdo dobývá, strká mi klíč do zámku, vylamuje zámek... A já proti tomu nemůžu nic dělat nebo tedy snažím se ty dveře zavřít, ale útočník mě přetlačí. Probudím se pak s bušícím srdcem a bojím se zase usnout. Dá se proti tomu něco dělat? Děkuji. Martina

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Dobrý den, Marti,
      jako první věc bych doporučovala změnit spánkovou hygienu. Chodit spát brzo, nepít před spaním alkohol, tím myslím třeba sklenku vína, jak si hodně lidí takhle večer dává, nejíst před spaním těžká jídla, zatáhnout si žaluzie, mít doma co nejvíc ticho a klid a takovou nějakou optimální teplotu, ani horko, ani zimu. Pokud by to nepomohlo a stále vás to trápilo, půjde pravděpodobně o nějaký hlubší problém. Nevím, jestli jste někdy zažila něco traumatického, nebo s čím se v životě potýkáte, jestli jste ve stresu apod., takže bych vám takhle poradit nemohla. Potom by bylo vhodné navštívit třeba i nějakého psychologa. Ale jako první bych určitě zkusila upravit tu spánkovou hygienu :)

      Vymazat
  5. děkuji za článek. Delší dobu mě kamarád přesvědčuje, abych za psychiatrem zašla, právě z důvodu deprese, sebepoškozování a myšlenek na sebevraždu, jen jsem pořád hodně váhala, hlavně z toho důvodu, že jsem měla pocit že 'to není tak vážné' a nechtěla jsem být za cvoka, co potřebuje psychiatra... Je těžké přiznat si, že je to asi jediná možnost. A tenhle článek je pravděpodobně impuls, který jsem potřebovala. Děkuji tedy ještě jednou. Děláte úžasnou věc, jak v práci tak tady na blogu. Katka

    OdpovědětVymazat
  6. Dobrý den, Kati,
    pokud máte dlouhodobě takovéto myšlenky, trápíte se a dokonce i sebepoškozujete, určitě s návštěvou psychiatra neotálejte. Psychické nemoci jsou, jak jsem psala v článku, nemoci jako každé jiné. A stejně tak si zaslouží a vyžadují léčbu. Vím, že je to těžké a že v naší společnosti pořád panují takové zakořeněné předsudky, ale pokud je vám špatně, dokonce už delší dobu a ubližujete si, mohlo by vám to výrazně pomoci. A nějaká následná psychoterapie by vás pak těchhle obtíží mohla snad i nadobro zbavit. Moc děkuji za komentář, vždycky když čtu takové věci jsem ráda, že můj blog má přeci jen smysl. A budu moc držet palce, ať se vše v dobré obrátí :)

    OdpovědětVymazat