středa 13. září 2017

Psychiatrické Q & A - část první

Po mnoha otázkách a nejasnostech, které jsem, nejen u svých čtenářů, za poslední dobu zaznamenala, jsem se rozhodla začít s touto rubrikou. Rubrikou, kde budu odpovídat na nejčastější dotazy ohledně psychiatrie. A tím se vám tenhle krásný a stále dost záhadný obor, budu snažit zase o něco přiblížit. A tím i zbořit některé předsudky a mylné představy o tom, jak to u nás vlastně chodí a je. Pokud budete mít jakékoli návrhy nebo dotazy, nebojte se je napsat do komentářů a já je časem určitě zpracuju.

Takže jdeme na to.

Co vlastně dělají pacienti na psychiatrii celej den? To je tam přikurtujete k posteli a perete do nich léky nebo jak?

Řekla bych, že všeobecný obraz o psychiatrii je pořád hodně pod vlivem nejrůznějších filmů. Kde jsou bohužel blázince ukazovány v podobě, ve které už dávno nejsou. Jak je to tedy s těmi kurty, svěracími kazajkami a paralyzačními injekcemi? Ano, používají se. Ale minimálně. A jen u lidí, kteří to doopravdy potřebují. Třeba tam, kde pracuju, je na to jeden speciální pavilon. A tam se dávají lidé, kteří jsou v psychiatrické terminologii tzv. "neklidní", to znamená běžnými prostředky nezvladatelní. A ano, tam se kurtují, zavírají do samostatných místností nebo medikují tak, aby byli utlumení. Ale na normálním, klasickém oddělení, třeba i uzavřeném, se tohle nedělá. Takže pokud někdo máte představu, že psychiatři dají svěrací kazajku a tím je všechno vyřešeno, je tahle představa špatná.

A co vlastně teda dělají pacienti na takovém běžném oddělení?

Asi se budete divit, ale jen tak tam nepolehávají jako třeba v klasické nemocnici. Většinou mají docela bohatý program.

Ráno a večer probíhají tzv. komunity. To znamená, že se pacienti sejdou, společně s lékaři a sestřičkami. A ráno se probírá, co se ten den bude dělat, zapisují se na jednotlivé aktivity, hlásí se na pohovory s lékaři, psychologem, sociální pracovnicí. A pokud se dělá rozšířená komunita, povídají o tom, jak se jim daří, jestli se něco zhoršilo, zlepšilo, co dělali předchozí den. Prostě cokoli, na co mají chuť.

No a zbytek dne chodí po nejrůznějších aktivitách. Ti, co mohou být jen na oddělení, mají tzv. činnostní terapii, což je vlastně prostor, kde mohou hrát karty, nejrůznější jiné hry, malovat si, zahrát si třeba na kytaru, nebo si jen povídat, to všechno pod dohledem nějakého terapeuta, který je k tomuto účelu přímo zaměstnaný. Ti, kteří můžou opustit oddělení, chodí do různých dílen, třeba papírenské, sklářské, dřevařské, knihařské, ovčí, možností je skutečně obrovská spousta. Nebo je jim k dispozici knihovna, různé pacientské kluby, arteterapie, hipoterapie, chodí se i plavat. Možností je skutečně strašně moc. Hlavní je, aby měli pacienti nějaký režim. Dokonce existují třeba i cvičné kuchyňky, kde se učí, jak se o sebe postarat, jak si uvařit nějaká základní jídla, aby po propuštění byli schopní zařadit se do nějakého normálního života.

Hrozně se mi tenhle koncept líbí a i pacienti si to pochvalují. Že mají celý den co dělat, odreagují se a leccos se i naučí.
Kromě aktivit probíhají samozřejmě pohovory s námi, lékaři, na kterých se každého, kdo má zájem individuálně důkladněji vyptáváme, zjišťujeme, jak zabírají léky, jestli je něco, co pro pacienty můžeme udělat. A pokud to jde a pokud jsme tomu nakloněni, děláme někteří i terapeutickou práci. Rozšířené rozhovory, nějaké směřování pacientů v životě atd. Stejně tak mají možnost dát si pohovor s psychologem, který s nimi dělá nejrůznější testy, sloužící k hodnocení emoční, kognitivní, behaviorální a dalších stránek. A v neposlední řadě jsou všude i sociální pracovnice, které s pacienty řeší věci sociální, důchody, bydlení, peníze, protože i to je nedílnou součástí jejich životů. A často si to sami nedokážou vyřídit.

Takže představa, že v psychiatrické nemocnici pacienti jen tak polehávají, přikurtovaní, nebo se poflakují od ničeho k ničemu, je zcela zcestná. Ač, bohužel, stále velmi rozšířená.


Nechápu, k čemu celá psychiatrie je. Vždyť se ty nemoci stejně nedají vyléčit. Magor zůstane vždycky magorem.

Tohle je velký omyl. Ano, většina psychiatrických diagnóz je určitým způsobem na celý život. Ale to neznamená, že by lidi, kteří takovou chorobou onemocní, nemohli žít normální život. Klasicky se začlenit a fungovat. Když se třeba řekne schizofrenie, co si představíte? Většina z vás asi člověka, který je nějak rozdvojený, nebo si o sobě myslí, že je císař pán, nebo bůhví kdo. Že ano? To je totiž asi nejrozšířenější představa. A vtipné je, že takových pacientů se schizofrenií je minimum. Těch, co by si mysleli, že jsou někdo jiný, nebo klasický dr. Jekyl a pan Hyde. Takových je taky minimum. Nejčastější formou schizofrenie je tzv. paranoidní schizofrenie. Kdy má postižený člověk pocit, že ho ostatní pronásledují, berou mu věci, že ho sledují, chtějí zabít. Ano, i tohle je schizofrenie. A pokud takovým lidem nasadíme léky, neskutečně se zlepší. Často ty představy dokonce úplně vymizí. A oni se můžou vrátit domů a normálně fungovat. Pokud léky zase nevysadí. Což je mimochodem u psychiatrických pacientů asi ten největší problém. Že po čase mají pocit, že ty léky nepotřebují. A vysadí je. A příznaky se vrátí. A vrací se i oni k nám. Proto to může někdy vypadat tak, že je celá psychiatrie vlastně k ničemu. Protože se pacienti často vrací. Někteří i sedmdesátkrát, osmdesátkrát, stokrát. Ale jsou i takoví, co berou léky a žijou spokojený život. A nikdo o nich ani neví, že nějakou psychiatrickou diagnózu mají. 

Protože ano, když máte rakovinu, nestydíte se to ostatním říct. Nebojíte se, že vás odsoudí, že se vás budou štítit a stranit. Ale když se léčíte na psychiatrii, bojíte se to komukoli říct. Protože co by na to lidi řekli. Že jste magoři, šílenci, co někoho jednou ještě někde zabijí.

Hrozně zajímavé je sledovat lidi, kteří se třeba na psychiatrii léčí poprvé. Jak se postupně mění jejich názory. Ze začátku jsou nedůvěřiví, chtějí co nejrychleji domů, mají pocit, že je ostuda, že se vůbec v takové situaci, v takovém místě ocitli. Ale časem tak nějak zapadnou. Zjistí, že fungujeme jako úplně normální zdravotnické zařízení. A začne se jim často u nás i líbit. A když pak odchází, děkují, a říkají, že jsou rádi za takovou zkušenost. Že zjistili, že je to všechno vlastně trochu jinak, než jak se to všude prezentuje. A že to budou třeba i šířit dál.

A o to jde. 

Šířit to dál. Že psychiatrie není novodobá mučírna. Ani šílený šaškec, ve kterém by pobíhali polonazí svěřenci ve svěracích kazajkách. Je to nemocnice. S rozšířeným programem. 

A jako v každé jiné nemocnici jsou tam nemocní lidé. Kterým se snaží lékaři  a všichni ostatní zdravotničtí i nezdravotničtí pracovníci pomoci.

To je psychiatrie.

A byla bych strašně ráda, kdybyste to i vy, mí čtenáři časem nějak z mých článků pochopili a vycítili.

A šířili to dál.


9 komentářů:

  1. Super článek. :)

    Akorát myslím, že ta nemoc "dr. Jekyl a pan Hyde" není vůbec schizofrenie, ale disociativní porucha identity, dřív mnohočetná porucha osobnosti, ne?
    I když teda nejsem odborník, jen mám schizofrenii sama (+ ještě hraniční poruchu osobnosti) a trochu se o psychologii a psychiatrii zajímám, abych trochu rozuměla tomu, co se se mnou děje a taky proto, že mě to baví.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ahoj, ano, máš samozřejmě pravdu, je to tak, ale já se právě v průběhu života setkala s tím, že lidi vnímali schizofrenii právě takhle, proto jsem to tak napsala. Psychiatrie obecně je dost mylně interpretována a jsou zaběhané takové špatné stereotypy. A je strašně super, že se o to tak zajímáš, moc držím palce, je to běh na dlouhou trať :)

      Vymazat
  2. Jeeee, krasny clanok!
    Ked tak na to pozeram, stravit na psychiatrii dovolenku znie skoro ako dobry napad. :d

    OdpovědětVymazat
  3. Na denní režim pacientů jsem se ptala já. Otázka zněla: "Jak vypadá den pacienta na psychiatrii? Neumím si to vůbec představit...". To, že si to neumím představit, neznamená, že si myslím, že jsou přikurtovaní a perete do nich léky. Nevím, proč jsi moji otázku úplně překroutila a ještě podala stylem "vyjadřování vesnické mařky". Abys mě zesměšnila a ukázala, jak blbé čtenáře máš? Jestli tě baví si na nás honit ego... Ano, jsme nuly, které nevědí, jak to na odděleních chodí. A ty zase nevíš spoustu věcí z jiných odvětví.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nevím, proč se hned tak rozčiluješ a děláš, jako bych to nějak překrucovala. Napsala jsem to tak, protože se mě víc lidí už ptalo, jestli tam ty pacienty kurtujeme. Ani mě nenapadlo si to nějak spojovat takhle, jak to píšeš ty. Vzala jsem prostě dvě otázky, co nejčastěji padají a spojila ji do jedné. Tvoje reakce je dost přehnaná a neadekvátní si myslím. Naopak se tu slušně snažím některé stereotypy zbořit. Ale pokud ti dělá dobře urážet mě, tak co se dá dělat :)

      Vymazat
    2. Milá slečno, v úvodu textu je jasně psáno, že se jedná o nejčastější dotazy. Pokud jste teda slečnu doktorku nebombardovala stokrát tou samou otázkou, je velice pravděpodobné, že ji položilo i pár dalších lidí. A z toho vyplývá, že není jediný důvod se rozčilovat, protože, jak už sama autorka psala, celkem logicky zkombinovala dva časté dotazy, které spolu souvisí. Takže pro příště: zkuste se nejdřív zamyslet, než hned začnete útočit. Tento blog tuším nevznikl kvůli honění ega, ale aby pomáhal a poskytoval zajímavé informace. Takže jestli něco poukazuje na blbost čtenářů, tak jsou to hlavně komentáře podobné Vašemu. Kristýna

      Vymazat
    3. Moc děkuju za takový komentář, já to fakt nijak nemyslela, bohužel se tu začínají množit lidi, kteří na mě tímhle způsobem útočí. Vážím si každého takového zastání :)

      Vymazat
    4. tihle lidé jsou beztak kandidáty na budoucí pacienty, takže i takovýhle trénink se hodí :) příště uvést přesný denní rozvrh počínaje budíčkem a večerkou konče - kurtování se realisuje většinou někdy mezi tím ... Lang

      Vymazat