úterý 19. září 2017

Je odpoledne, nějaký čas po obědě...

Je odpoledne, nějaký čas po obědě. Sedím ve své pracovně na oddělení, piju kafe a užívám si chvilku, kdy po mně nikdo nic nechce. Mezera mezi pohovorem s rodinou jednoho pacienta a poradou, kterou pravidelně každý den na oddělení míváme.

Už tu jsem skoro dva měsíce. A můžu říct, že jsem se tu konečně zabydlela. Začátky byly krušné, jak jsem popisovala dříve, než člověk pochopí, co vlastně má dělat, než se vůbec jakž takž zorientujete v takových těch základních administrativních úkonech, nějakou chvíli to zabere. A pak, když se vám to konečně dostane do ruky, přijdou složitější věci, neschopenky, soudní léčby a spousta dalších jiných drobností, které je ale potřeba pochopit a naučit se je dělat správně.

Mám naše oddělení ráda. Mám ráda kolegy i pacienty. Někdy, když jdu do práce, mám špatnou náladu, plnou hlavu věcí. Ale tady se vždycky tak nějak odreaguju. Asi ne úplně v pravém smyslu toho slova, ale vhodnější mě zatím nenapadá. Řeším tolik jiných věcí, vyslechnu si tolik nejrůznějších zajímavých příběhů, postřehů, někdy šílených a ulítlých, někdy normálních, že můj vlastní život na chvíli, po tu pracovní dobu ustupuje do pozadí.

A to mi tak nějak vyhovuje. Vyhovuje mi nemít na sebe čas. Což je trochu opačný postup, než jaký se vždycky všude doporučuje. Udělejte si na sebe čas, čas pro sebe, čas, kdy jste jen sami se sebou.

Děkuji, nechci.


Jsem ráda tady. S mými pacienty a jejich příběhy, jejich životy. Dokonce už začínám chytat do oka trochu i ty léky. Pořád to není žádná sláva, ale co bych taky chtěla po pár týdnech.

Zrovna včera jsem si uvědomila, že je to vlastně skoro přesně rok, co jsem dělala první státnici. Přijde mi to už strašně dávno. I tak si pamatuju doteď ten zvláštní pocit, kdy jsem si říkala, co asi budu dělat za rok touhle dobou. Jestli se mi nakonec podaří dostat se tam, kam jsem se dostat chtěla. Vím, že jsem o sobě strašlivě pochybovala. Přestože mi všichni okolo říkali, jak všechny státnice zvládnu jako nic. Bála jsem se strašně. Přeci jen je to něco, co děláte poprvé v životě a vůbec nevíte, co od toho čekat.

A mně změny obecně nejdou.

A teď, přesně o rok později, sedím tady, na místě o kterém jsem tehdy snila. A dělám práci, která je dokonce ještě lepší, než jak jsem si ji tehdy představovala.

Sedím tu, pod naším nemocničním zamřížovaným oknem a koukám na vrcholky stromů, jak se kolébají ve větru. Z chodby jsou slyšet různé hlasy. Přesně vím, který patří kterému pacientovi. Ne že by u nás byli tak dlouho, ale když jste s nimi v každodenním těsném kontaktu, rozeznáte je velice rychle. I když se tak často střídají.

A cítím takový nějaký vděk. A částečně i zadostiučinění. Ne všechno v mém životě je ideální, vlastně je to z velké části obrovský chaos, něco jako jízda na šílené atrakci v nějakém zábavním parku. Ale tady na téhle židli, pod tímhle oknem, mám svoje místo.

Stejně jako ho jednou budete mít vy všichni, kteří na váš státnicový rok teprve čekáte. Nebo jste právě na jeho prahu.

Myslete na to, až to nepůjde.





6 komentářů:

  1. Je úplne nádherné čítať o živote niekoho, ktorý tak miluje svoju prácu, hotový balzam na dušu :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju, já se těším, až tak budu číst o tobě :) <3

      Vymazat
  2. Je skvělý číst něco tak pozitivního a zároveň vidět, že se jedná o střízlivý úsudek a ne pouhý prvotní nadšení. V té záplavě negativních informací z českého zdravotnictví t to je vážně povzbuzení a ujištění, že ne všechno a všude je tak zoufale špatný. Ať se daří 😊 :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju, ono to má samozřejmě i nějaký negativní stránky, ale ty pozitivní pro mě pořád převažují :)

      Vymazat
  3. Jen jestli se v té nemocnici tak trochu neschováváš sama před sebou ;-) (reakce na odstavec nad obrázkem)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Sám před sebou se člověk nikdy tak docela neschová, i kdyby chtěl :)

      Vymazat