sobota 5. srpna 2017

První týden - vím, že nic nevím

Milý deníčku,

mám nového kamaráda. Jmenuje se SPC. Spřátelili jsme se teprve nedávno, ale už teď se od sebe nehneme na krok. Když jsem s ním, dokonce mi někdy i připadá, že vím o dávkování léků trošku víc, než moji pacienti.

Ano, říkám někdy. Většinou ne.

Ale díky všem farmaceutickým bohům za to, že je. Bez něj bych byla úplně ztracená.

Pracovat je krásné.

Pracovat je dospělé.

Pracovat je těžké.






Takže, jaký byl můj první týden v práci?

Krásný. A to opravdu. Až jsem byla překvapená. Řekla bych, že to dokonce předčilo všechna má očekávání.

Zčásti proto, že mám naprosto skvělé, milé, moudré a ochotné kolegy. A zčásti proto, že mě to fakt strašně baví. Už když jsem k tomu přičichla první den, odcházela jsem hrozně nadšená. A ten další to samé. Je to asi poprvé, co jsem se dostala na místo, kde cítím, že tam doopravdy patřím. Což v tomhle případě zní pro některé asi dost divně a už  úplně vidím ty narážky na to, že haha však psychiatrie bla bla. Ale opravdu to tak vnitřně mám.


Jsem tam sice pořád trochu jak Alenka v říši divů, protože jak jsem psala v úvodu, plavu ve všech těch lécích, dávkováních, obchodních názvech, co se dává na co, co psát do počítače, jak to psát, proč to psát a tak dále, ale to prostředí! To prostředí, děti, mě tak neskutečně naplňuje, až se tomu sama divím, že je vůbec něco takového možné.

Někdy mám opravdu pocit, že moji pacienti, pro které je to často už x-tá hospitalizace, toho ví o tom, co mají dostat za léky, daleko víc, než já. Ale snažím se tvářit, že tomu rozumím. A když se mě sestřička ptá "Paní doktorko, pro toho pána XY teda deset kapiček Rivotrilu? Jste domluvení?" dělám, jakože nejsem vůbec překvapená, že se někdo ptá na něco takového zrovna mě. I když ještě pořád mívám takový pocit, že to vlastně nebylo na mě a ptala se někoho jiného.

Protože jak já bych tohle jako mohla vědět?

Ale rozkoukávám se. Pomalu, ale jistě. Za pár týdnů snad zapadnu a trošku se do té rutiny dostanu. Teď je to pořád ještě takový adrenalinový sport.

Ale nikdo na mě netlačí. Nikdo mi nenadává. Zatím. Všichni jsou milí a hodní. To už se mi dlouho nestalo. Ten strach, který jsem na začátku měla, už taky není tak velký. A do práce chodím ráda. Těším se tam. I když je to únavné a vždycky se bojím, že mě budou mít všichni za úplného trotla.

A pak si řeknu, že tak to přece měl každý. Že každý nějak začínal a nikdo to na začátku bravurně neovládal. A tak, když už posté hledám, co že je ta Zyprexa, protože to během hodiny vždycky zapomenu, nenervuje mě to tolik, jak by mě to nervovalo dřív. Před medicínou.

Zjistila jsem, že jestli mi medicína opravdu něco dala, je to to, že jsem schopná překlenout začátky. Kdy vůbec ničemu nerozumím a nic mi nejde. Protože na škole jsem to zažila tolikrát, že jsem si na to zvykla. Už pomalu začínám chápat, proč jsme některé věci museli podstupovat, i když v té chvíli se nám zdály zbytečně otravné a buzerující.

První týden byl těžký.

Ale naplňující.

Ano, naplňující. To je to správné slovo.


23 komentářů:

  1. Držím palce do dalších týdnů, za mě je to časem o dost leší :) (jak pravil jeden kolega - začínáš jenom jednou, těžší už to nebude)
    Léků se neboj, to přijde praxí...může se zeptat, kam jsi nastoupila?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky, je vždycky super slyšet to od někoho, kdo tím taky prošel :D Já v to pevně věřím. Nic jinýho mi ani nezbývá :))

      Bohnice, jednadvacítka :)

      Vymazat
    2. Super! Osmička zdraví :) snad se někdy potkáme na obědě :)

      Vymazat
    3. Souhlas, začátky jsou těžký, ale v Bohnicích jsou všichni fajn a na nováčky zvyklý, takže no stres. Mně na začátku nejvíc vadilo, že nevím, co mám pacientům odpovídat na jejich dotazy, na který neznám odpověď. Člověk se naučí improvizovat :-D Ale každým týdnem je to lepší a lepší ;) Každopádně psychiatrie super volba a vítej mezi námi. Osmička ;)

      Vymazat
    4. Jo, přesně, tyhle dotazy, s tím taky mám sem tam problém :D A děkuju, holky :))

      Vymazat
  2. Jaké koření dáváš do rajské omáčky?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Trochu nechápu, jak se to vztahuje k tomu článku, ale proč ne :D Dávám pepř, bobkový list, nové koření a pak ještě strouhaný perník :)

      Vymazat
    2. Díky, chci psát anonymně a to na Asku nejde.

      Vymazat
    3. Jasně, chápu, no já teď ask asi nechám nějakou dobu takhle, už jsem měla těch hloupých řečí, co mi poslední dobou chodily, dost. Bohužel to zavře cestu i těm ostatním slušným lidem, co mi anonymně psali. Ale nedá se nic dělat.

      Vymazat
  3. Vy pracujete v civilním oblečení s pláštěm?

    OdpovědětVymazat
  4. Jak vypadá den pacienta na psychiatrii? Neumím si to vůbec představit...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ahoj, dost to záleží na tom, na jakém oddělení je, s jakou diagnózou a v jakém stavu. Třeba na tom oddělení, kde jsem teď já, mají pacienti vždycky ráno tzv. komunitu, kde se všichni sejdou, společně s doktory a sestřičkou. Tam se probírá, co se bude ten den dít, co kdo bude dělat, kdo třeba potřebuje k doktorovi, kdo bude mít propustku atd. Pak bývá pohovor s doktorem. To znamená, že si je doktor po jednom bere k sobě, kde se jich ptá, jak se jim daří, jestli něco nepotřebujou, hodnotí, jak fungují léky a tak. Pak mají vždycky dopoledne nějakej program, často různý druh terapií, třeba si malujou, něco vyrábí, atd. Pak mají oběd, chvíli klid a pak zase tyhle terapie, třeba i nějaké se zvířaty, záleží na tom, jak na tom jsou. Oddělení, kde teď jsem, je oddělení uzavřené, to znamená, že pacienti bez dovolení nesmí a ani se nedostanou ven. Takže, když jim doktor povolí propustku, můžou odpo někam ven, buďto sami, nebo s nějakým doprovodem. Odpo se taky chodí ven organizovaně, jakože jde skupina pacientů s doprovodem někoho z personálu třeba na nákup, na procházku a tak. To je tak v kostce zhruba. Různá oddělení mají různé režimy, takže se to liší budovu od budovy. Ale myslím, že tak pro ilustraci to stačí :)

      Vymazat
  5. Pomoc, vůbec si nevím rady. Našla jsem u dcery v pokoji schované dudlíky, je jí už 13 roků, tak jsem si říkala, že třeba blbli s holkama ze třídy a vůbec jsem to neřešila. Po měsíci jsem odcházela z noční dříve domů a nachytala dcerku ve spánku s dudlíkem v puse. Nevím jak to řešit, zatím jsem jí o tom neříkala, jsem z toho úplně mimo a nevím, jak si to mám vysvětlit. Co byste poradila?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Dobrý den, já bych nijak nepanikařila, spíš bych si skutečně být vámi zkusila s dcerou promluvit. Je možné, že má nějaké trápení a dudlík ji dodává pocit bezpečí a nějaké jistoty. Normálně bych si s ní sedla a zkusila se nějak opatrně zeptat, jestli jí něco netrápí, jestli se něco neděje. Je jasné, že v těch třinácti letech s ní ta komunikace asi bude horší, protože už je předpokládám v pubertě. Ale neviděla bych to jako nějaký obrovský problém, docela dost i dospělých lidí, takové věci dělá, je kolem toho dokonce celá velká komunita.

      Opravdu zkuste s dcerou promluvit, ani jí nemusíte říkat, že jste viděla, co dělá, spíš jen tak pozjišťovat, jestli se něco neděje.

      Vymazat
  6. Odpovědi
    1. Aj my sme radi ze ty si rada!

      Vymazat
    2. Děkuju moc a doufám, že ty budeš taky brzo spokojená! :)

      Vymazat
  7. Bohužel mě zubař vytrhal vepředu zuby, byla jsem celkem mladá, a není mi tolik, a měla jsem zubní náhradu - můstek, ale bohužel se mě odlepil, nejde přilepit, a nový bude trvat přes měsíc, a já mám jít za dva týdny na svatbu, šla byste na svatbu bez zubů?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Dobrý den, tohle je velice individuální záležitost, každý to vnímáme jinak a asi vám stejně moc nepomůže, když řeknu, jestli bych já šla nebo nešla. Ale pokud bych měla říct za sebe, tak bych asi zvažovala, jak moc je pro mě ta svatba důležitá. Pokud by se například měl ženit nebo vdávat někdo z rodiny, nebo můj nejlepší přítel, tak bych šla, i přesto, že bych se třeba necítila úplně komfortně. Pokud by to měl být ale jen nějaký vzdálený příbuzný nebo někdo, koho sotva znám, tak bych spíš nešla. Záleží na tom, jak vy sama se cítíte, jestli vám to dělá velké problémy se takhle před lidmi ukazovat. Nemyslím si, že to je něco, za co by se měl člověk stydět, ale vím, že jako žena tohle samozřejmě vnímáte asi jako něco velmi negativního. Je prostě potřeba ujasnit si, jak moc je pro vás ta svatba důležitá a jestli vám stojí za to, abyste obětovala nějakou svou komfortní zónu :)

      Vymazat
  8. Ahoj, sleduji na fb stránky rodiny s nemocnou holčičkou. Holčička umřela. Nevím, co rodičům napsat, aby to neznělo nevhodně.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ahoj, pokud je nijak osobně neznáš, tak je třeba zvážit, jestli je vůbec zapotřebí jim nějak psát. Protože pravděpodobně dostávají obrovské množství kondolencí, pokud tedy existuje nějaká stránka, přes kterou bylo možné příběh holčičky sledovat. Vím, že kondolence je od druhých projev soucitu a toho, že za těmi postiženými stojí, ale nevím, jestli když už je toho pak moc, tak to pro ty dotyčné není spíš na škodu. Ale pokud bys jim chtěla opravdu napsat, tak asi budu nejlepší nějaké klasické, že tě to moc mrzí, že jsi je sledovala, držela palce a je ti líto, že to dopadlo takhle. Pokud sama nemáš nějaký podobný příběh, který bys s nimi mohla sdílet, tak tohle bude asi nejlepší.

      Vymazat