neděle 20. srpna 2017

Pár slov o psychiatrii - o předsudcích a jiných věcech

Za tu dobu, od okamžiku, kdy jsem se poprvé rozhodla, že budu psychiatr, až do teď, jsem se postupně setkala snad se všemi typy předsudků ohledně psychiatrie, které snad na světě existují. Je určitým způsobem možná i zajímavé sledovat reakce lidí, když jim řeknete, co vlastně děláte. Já si taky prošla různými fázemi reakcí na tyhle věci, které jsem slýchala. Nejdřív jsem se to zarputile, ale vytrvale snažila všem vyvrátit, pak jsem byla naštvaná, rozčilovala mě každá stupidní poznámka, o které jsem věděla, že není ani trochu pravdivá. Potom mi to bylo líto. Že mě nikdo v okolí nedokáže pochopit a že zatímco ostatním jejich volby povolání schvalují, ta moje vždycky bude tak trochu divná. No a nakonec jsem rezignovala. Přestala to řešit a tak nějak vůči těmhle reakcím otupěla. Přišlo mi, že není možné jakkoli s tím bojovat, protože ať děláte, co děláte, dopadnete stejně nakonec jako Don Quijote.

Ale teď, možná tím, že mám kolem sebe najednou spoustu lidí, kteří mají psychiatrii minimálně stejně rádi, jako já, mám najednou znovu trochu energie snažit se náš obor ukázat jinak, v lepším světle, a přesvědčit aspoň pár lidí, že psychiatrie má své právoplatné místo v medicíně. A že je to obor, kde se lidem dá skutečně pomoci. A taky, co je neméně důležité, že se nemusíte bát k psychiatrovi jít, když budete mít nějaký problém. Že to je vlastně úplně stejné, jako byste šli na ORL nebo ke gynekologovi. 

Že to není nic, za co byste se měli stydět.

Velice často slýchám názor, že nejsme doktoři. Vůbec nerozumím tomu, z čeho tahle myšlenka vychází. A jaká je podle těchto lidí tedy definice doktora. Já osobně, stejně jako kterýkoli jiný psychiatr, mám vystudovaných šest let medicíny, prošla jsem všemi obory, od anatomie, až po chirurgii a udělala všech pět státnic, tudíž jsem splnila podmínky pro to, abych měla před jménem titul MUDr., což pro ty, kteří neví, co to vlastně znamená, je medicinae universae doctor, tedy doktor medicíny.

A věřte nebo ne, v těch oborech, kterými jsme za studium museli projít, byla i psychiatrie. A byla tam proto, že má v medicíně své místo. Úplně stejně jako třeba interna nebo patologie.

A proč tedy nejsem doktor? Dělám úplně stejné věci, jako moji spolužáci, kteří pracují v jiných lékařských oborech. Vyšetřuju pacienty, píšu do zdravotnické dokumentace, ordinuju léčebný režim a léky, překládám pacienty na jiná oddělení a propouštím je, když se jejich zdravotní stav natolik zlepší, že můžou domů. Zároveň s tím, se postupně budu připravovat na atestaci a plnit podmínky, abych ji jednoho dne mohla získat. Stejně jako všichni ostatní lékaři.

Ať mi tedy někdo řekne, čím se moje práce liší od těch doktorů, kterým já údajně nejsem.


Druhá věc, se kterou se hrozně často setkávám je ta, že psychiatři umí jen nasadit prášky a to je to jediný, co vlastně dělají. Přijde mi, že tohle tvrzení si ale trochu odporuje s tím prvním, že nejsme doktoři. Protože když nejsem doktor, jak můžu nasazovat nějaký prášky? 

No nic. 
Každopádně ano, samozřejmě, že léky se nasazují. To je v medicíně docela běžná věc. Jdete k doktorovi, jakémukoli, on vás vyšetří a když jste nemocní, nasadí vám nějaké pilulky, po kterých vám bude líp.

Ano, na tomto místě by mnoho lidí určitě namítlo "Ale psychické poruchy jsou přece v hlavě, na to přece žádný prášky nepomůžou." 

A víte co?

Tohle je ten největší omyl.

Možná to částečně pramení i z toho, že to občas šíří i samotní pacienti. Hlavně proto, že mnoho psychiatrických pacientů bohužel na tu jejich nemoc nemá opravdový náhled. A mají pocit, že brát prášky vlastně nepotřebují. Ale je potřeba si uvědomit, že je to jen další součást jejich choroby a nepřebírat hned jejich názory za své.

Viděla jsem o prázdninách hrozně hezký rozhovor na DVTV s panem Tylem, trpícím bipolární poruchou. A padla tam mimo jiné právě i ta všemi omílaná otázka, jestli si myslí, že mu psychiatrie nějak pomohla, potažmo léky, které bral. Jsem hrozně ráda, že se na tohle paní Drtinová zeptala, i když mě to v tu chvíli zároveň trochu naštvalo, vzhledem k tomu, že je to něco tak strašně předsudečného. A ještě víc mě potěšila odpověď pana Tyla, který řekl, že si je vědom toho, jak moc mu psychiatrie pomohla a že bez ní by vlastně vůbec nemohl fungovat. Pokud se chcete podívat na celý rozhovor, je k dispozici tady. A opravdu to doporučuju.

Ale vraťme se zpátky k původnímu tvrzení. 

Ano, nasazujeme léky. Protože i psychické nemoci mají nějaký podklad v mozku, který se dá ovlivnit léky. Je to asi jako když máte angínu a víte, že je způsobená streptokokem. Tak nasadíte antibiotika, které toho streptokoka zabijí. Stejně tak u psychických poruch víte, že chybí nebo naopak přebývá některý neurotransmiter v mozku. Tak nasadíte léky, které zvýší, popřípadě sníží jeho hladinu.

A těm lidem to pomůže. Doopravdy.

Samozřejmě je pravda, že u psychických nemocí je často velice silná i ta stránka skutečně duševní. Zážitky, rodinné pozadí, zpracovávání situací. A na to je potom další pomoc, kam pacienty směřujeme - psychologická, nebo třeba psychoterapeutická. 

Není v možnostech nemocnice, která povětšinou slouží jako akutní zařízení, aby tuhle pomoc poskytovala. My musíme fungovat především jako lékaři, kteří pacienta co nejrychleji zbaví těch nejhorších obtíží, které ho leckdy ohrožují na životě. Proto hned ty léky. Protože je to rychlé a účinné. A potřebné. A poté, když je v jakž takž stabilním stavu, uvolní se cesta pro jiné metody. Metody, které jsou mnohdy na mnoho let. A které by v akutní fázi stejně většinou nebylo možné použít.

Takže ano, píšeme léky. Ale píšeme je proto, že těm lidem skutečně pomůžou. Přála bych vám někdy vidět tu proměnu člověka. Před nasazením těch správných léků. A po jejich nasazení. Někdy je to až neuvěřitelné.



Další z mnoha předsudků, kterým se tu budu postupně věnovat, je to, že psychiatři sami nemají daleko do toho stát se pacienty

Asi znáte takovou tu rádoby vtipnou věc, že psychiatr se liší od pacienta jen tím, že má klíče.

Ano, máme klíče, to je pravda. A s našimi pacienty máme spoustu věcí společnou. I my jsme lidé. A máme za sebou nějaké životní příběhy, před sebou plány do budoucna. Máme rodinu, přátele. Žijeme a dýcháme.

Ale jedna věc nás od nich odlišuje. Krom toho, že máme klíče.

Nejsme nemocní.

Nevím, proč se tohle říká zrovna o psychiatrech. Představte si, jak absurdně by to vyznělo třeba v onkologii. Kdybyste řekli, že onkolog se od svého pacienta liší jen tím, že chodí v bílé.

Směšné, co?

Tak proč to není směšné i v psychiatrii? 

Protože není tak průhledná.

Lidi neví, co se vlastně v psychiatrických nemocnicích děje. A když něco nevíme, máme z toho trochu strach a podvědomě si vytváříme kolem té věci různé báchorky a historie. Které jsou často umocňovány i samotnými pacienty, tak, jak jsem o tom mluvila už dříve.

Řeknu vám ale jednu věc. 

Nepoznala jsem vyrovnanější lidi, než psychiatry. Z těch, které jsem dosud měla možnost poznat, jde neskutečný klid a když s nimi jste, cítíte se dobře. Ani náhodou to nejsou žádní šílenci s klíčemi. 

Jsme lidé s různými životními příběhy. Leckdy i ne úplně jednoduchými. Ale i s těmi jsem se uměli vyrovnat a zpracovat je v sobě tak, abychom se mohli věnovat pacientům.

Nemůžete dělat psychiatrii, pokud si postupně neurovnáte věci v sobě. Nemůžete pomáhat druhým, když vy sami budete akutně potřebovat pomoc.

Ne. Psychiatři nejsou magoři. Ani trochu.

Jsou to lidé, kteří denně poslouchají příběhy jiných lidí. Příběhy těžké i lehčí. Někdy smutné, někdy vtipné. Zpracovávají je jak nejlíp dovedou a zároveň se od nich dokážou oprostit. Do jisté míry. Nikdy to nejde úplně.

A to, že si někdo myslí, že nejsme normální, vyplývá jen z jeho neznalosti. Většina lidí, kteří tyhle nesmysly rozšiřují, viděla psychiatra možná někde ve filmu. A z toho si potom utváří názor. Který je jen a jen posilován předsudky, které ve společnosti panují.

Circulus vitiosus. 

Bludný kruh.

Jeden předsudek vytváří druhý. A ten se vrací zpět k tomu prvnímu, posilován neznalostí a strachem.

I pro tohle píšu blog.

Postupné přerušování kruhu.

A tak.




12 komentářů:

  1. No, co na to říct - předsudky vůči psychiatrům jsou fakt velký, vidím to i u sebe v kruhu. Nicméně za mě - hrozně moc si vážím každého, kdo se dá touto cestou, protože si myslím, že právě léčení psychických poruch je šíleně náročné. Jsem moc ráda, že tento blog píšeš a doufám, že ten začarovanej kruh přece jen nějak pomůžeš přerušit:)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju moc za takový komentář. Taky to tak mám, že jsem ráda za každého člověka, který jde trochu proti proudu :)

      Vymazat
  2. Nemyslim si, ze jsou psychiatri silenci, ale ani, ze jsou vyrovnanejsi nez treba jina skupina lekaru. Sama jsem na psychiatrii 6 mesicu pracovala, ted jsem na pediatrii a neprijde mi, ze by moji kolegove na psych byli nejak vice vyrovnani...a co se tyce reakci, ze jsem si zvolila psychiatrii, tak naopak vetsinou vsichni rikali, jak je to cool a super a vsechny jsem zklamala, kdyz jsem.zjistila, ze me to nebavi :D. Kazdopadne hezky clanek a psychiatrie je strasne dulezity obor!!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jojo, já to s tou vyrovnaností dost vnímám. Ale asi jsem taky nemyslela, že by byli vyrovnaní víc, než ostatní obory, i když to tak asi vyznělo. Spíš jsem potřebovala dát nějaký ten kontrast. A jestli jsi se s takovými reakcemi nesetkala, je to dobře. Já jsem bohužel z prostřední, kterému ty předsudky vládnou neskutečně, takže jsem si fakt zažila své. A vím, že nejsem jediná. Ale strašně ráda slyším, že to někde funguje takhle! :)

      Vymazat
  3. Ja som sa s predsudkami voči psychiatrom tiež nikdy nestretla, ale počula som že to takto niekde berú... Blbci. Ja osobne mám aj voči psychiatrickým chorobám (prepáč, neviem ako to správne a poriadne nazvať) destigmatizovaný postoj, z dedkovej strany rodiny majú ľudia problém s depresiami a sú duševne trošku nevyrovnaní. Poviem ti, nič celú rodinu tak rýchlo nevylieči z predsudkov, ako keď sa z dedka, ktorý bol kôpka nešťastia vďaka liekom a hospitalizácií stane ten istý človek, ako predtým. Presne ako si písala, tá zmena je neuveriteľná. Si úžasná, no. :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak to jsem moc ráda, že to u něj takhle zabralo. Taky mám tu zkušenost, že pokud to lidi mají v rodině, tak se k psychiatrii staví pak trochu jinak :)

      Vymazat
  4. Já myslim, že tzv. normální lidé, tj. lidé, kteří sebepoznání pěstují jen dotud, dokud jim pomůže fungovat (a někdy ani to ne), mají z psychiatrů pocit, že jsou blázniví, mimo realitu proto, že na hodně bežných stresových situací dokážou nahlížet s určitým odstupem, vědí, že úzkosti a strachy nepomohou, a tak nemá cenu v nich prodlévat jenom proto, že se to tak obvykle dělá. A to nejen psychiatrů, myslím, že tento předsudek se týká mnoha lidí z různých oborů lidské činnosti, kteří prošli určitou hloubkou sebepoznání a vědí, co je důležité a co ne...

    (a další typinká poznámka - kdo jinej by dobrovolně pracoval s bláznama, když ne blázen? :D)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To je dost zajímavý pohled a určitě to dost dává smysl. Já myslím, že lidi obecně mají strach z věcí, které neznají a nemají ani moc šanci je v podstatě poznat, pokud neprojeví sami nějakou iniciativu. Tím pádem je pro ně jednodušší to, čemu nerozumí, bagatelizovat nebo si z toho dělat srandu.

      A samozřejmě, kdo jinej by s něma pracoval :D

      Vymazat
  5. Ahoj, moc pěkný článek :)
    Nevím, jestli jsi četla knihy Dohoda s nemocí, jsou to dvoudílné knihy, kde autor vysvětluje, že každá nemoc má svůj psychický původ, určitě stojí za přečtení ;)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nečetla, děkuju za tip, určitě na to mrknu :)

      Vymazat
  6. Podle mě jsou tyto předsudky téměř u každého povolání. Lidé mají zkrátka zkreslené představy o věcech kterým nerozumí a kterými si neprošli. Zedníkům se smějí, že se měli lépe učit, že si nic nevydělají, že bankovní poradci jsou zloději apod. Ten kdo ti řekl, že psychiatr není doktor si to podle mě spletl s psychologem. Dle mě si to lidé totiž dost pletou. Nejsem vystudovaný medik a nemám nikoho v okolí, kdo se tímto zabývá, tak doufám, že tě moje rozdělení také nenaštve (mám zkušenost pouze s psychologem), ale podle mě je to takto: Psychiatr je regulérní vystudovaný doktor, který ti může napsat prášky, když to tvůj zdravotní (duševní) stav vyžaduje. Vedle toho psycholog dle mě žádný doktor být nemusí (často mají titul pouze magistr). Spíše než prášky se snaží pomoci různou terapií, případně pacienta pošlou za psychiatrem. Kdyžtak mě prosím oprav, ať neplácám bludy :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ahoj, ti lidé, co mě označují tak, že nejsem doktor, velice dobře vědí, že jsem studovala medicínu, je to jen jejich způsob urážení. Ale ano, máš pravdu v tom, že veřejnost si velice často plete psychiatra a psychologa. A víceméně jsi to napsal/a dobře. Psycholog nemá vystudovanou medicínu, tudíž nemůže předepisovat prášky. A velice zjednodušeně se to dá říct tak, jak je tu psáno. Pak ještě vstupují do hry různé terapeutické výcviky a tak, takže to není tak jednoduché, ale víceméně pro pochopení ano :)

      Vymazat