úterý 1. srpna 2017

O odvaze

Za tu dobu, co píšu nějak veřejně na internet o svém studiu a teď i práci, mi přišlo nespočet dotazů na to, že máte strach, že medicínu nezvládnete, že si o sobě myslíte, že nejste tak dobří, jak ostatní, co medicínu studují a podobné věci.

I proto jsem se rozhodla napsat dnes článek na tohle téma. Protože si myslím, že je to důležitá součást života na medicíně a nejen na medicíně, vlastně života obecně.

Jak získat odvahu, abychom dělali něco, z čeho máme od začátku strach?

Je důležité uvědomit si, z čeho ten strach pramení. Bojím se, že zklamu okolí? Že zklamu sama sebe? Odmítnutí? Toho, že se o sobě dozvím něco, co jsem nechtěla? Bojím se, že nakonec rezignuju a spokojím se s něčím, co dělat nechci?

Čeho se vlastně bojím? Dokážu to vůbec definovat? Nebo je to vlastně jen taková úzkost, která se ve mně probouzí pokaždé, když na to pomyslím?


Možná se vám to zdá zbytečné tohle dělat. Ale aspoň u mě to funguje. Projít si krok po kroku to, čeho se vlastně bojím. A zkusit se tomu postavit čelem.


Pokud mám strach, že zklamu okolí, zkusím přemýšlet nad tím, kdo to vlastně je, moje okolí. Rodina? Přátelé? Lidi, co mě sledují? A jakou k nim mám zodpovědnost.

Ano, je třeba nepříjemné něco tady na blogu přiznat. Že se mi něco nedaří. Říct to před tolika lidmi. Ale pak se zamyslím a řeknu si " A co, třeba zrovna to, že to tady přiznám, někomu, kdo je v podobné situaci pomůže. Nebo "I kdyby si o mně někdo pak myslel něco špatného, co z toho mám? Záleží mi vůbec na tom?"

Ano, samozřejmě mi na vás záleží, jsem ráda za každou reakci, komentář, podporu, všechno. Koneckonců hodně z věcí, které dělám, dělám pro vás. Ale když mě bude někdo z vás nenávidět, nebo mnou bude pohrdat, nebude mě to tížit. Protože mě neznáte. Znáte jen můj projev tady na netu a nevíte, jaká ve skutečnosti vlastně jsem.

Stejně tak je to s cizími lidmi, jejichž odsouzení se bojíte. Bojíte se vyjít ven nenamalovaní, protože co by si řekli lidi. Bojíte se mít staršího/mladšího přítele, protože zase, co by řekli lidi. Bojíte se přiznat, že děláte tu a tu práci. Protože lidi.

Ale co?

Copak vám natolik záleží na názoru cizích lidí, že kvůli tomu potlačujete to, co doopravdy chcete? Ti lidi se za vámi maximálně otočí, podrží vás v hlavě minutu, dvě a zase budou myslet na jiné věci. Každý to tak přece děláme.

Nebo se bojíte, že zklamete rodinu a přátele? Proč? Nejsou přátele a rodina právě od toho, aby vás podpořili, když něco nejde nebo když se něco nepovede? Aby tu pro vás byli, stejně jako vy pro ně.

Uvedu příklad.

Byla jsem vychovaná poměrně přísně. Táta je v některých věcech dost nekompromisní a vyžadoval po mně a později i po bráchovi absolutní poslušnost. Vždycky mě tak trochu tlačil k lepším výkonům, k tomu, abych na sobě pracovala a byla ještě lepší, než v ten daný moment. Dlouhá léta jsem se snažila hlavně kvůli tomu, že jsem měla strach, že kdybych neuspěla, zklamu ho. Že by mě pak měl míň rád.

Ale pak jsme se jednou bavili, když už jsem byla starší, a tehdy mi došlo, že to tak vůbec není. Že vlastně i když naši nikdy nesouhlasili s mým rozhodnutím stát se psychiatrem, vždycky mě podpořili a pomohli mi. A že byli sice zklamaní tím, že nejsem třeba praktikem, což má podle nich daleko větší prestiž, ale rozhodně to nijak neovlivnilo jejich vztah ke mně. Stále mě mají stejně rádi a měli by i kdybych se rozhodla, že vysokou vůbec studovat nebudu. Asi by jim trvalo delší dobu to překousnout, protože všichni v naší rodině jsou vysokoškoláci, ale pořád by mě měli rádi. Protože jsou to moji rodiče.

A stejně tak přátelé. Pokud jsou opravdoví, podpoří vás, ať už vám věci půjdou nebo ne. A neodejdou v momentě, kdy se zrovna nebude dařit. Stejně jako byste to neměli udělat vy v jejich případě.

Nebo se ve skutečnosti bojíte, že zklamete sami sebe? Že jste si o sobě udělali nějakou představu, která by mohla v případě neúspěchu padnout.

Takhle jsem to třeba měla dlouho já. A stále mám. Nechce se mi do některých věcí pouštět, protože se bojím, že bych zjistila, že mé hranice nejsou zas až tak daleko, jak si myslím.

Tohle je hodně těžké překonat. Ale v podstatě jediná možnost, jak z toho ven, je zkusit to. A když se nezadaří, nedělat z toho hned závěry.

Někdy, když vidíte příběhy některých slavných lidí, dokonce mnoha z nich, stojí tam, že na začátku prošli tolika neúspěchy, ale žádný z nich je nesrazil na kolena a vždycky pokračovali dál. Pokud po jednom neúspěchu všechno zabalíte, nikdy se nedozvíte, jestli na tu věc skutečně nemáte, nebo jestli to byla jen souhra špatných okolností, co vás zrovna v tu chvíli, podrazila.

Takže co se vám stane, když to zkusíte a nepodaří se? Můžete si říct "Aspoň jsem to zkusil a příště to třeba vyjde, teď už vím, jak na to." Místo toho, abyste si řekli "Kašlu na to, na tohle nemám."

Skutečná odvaha totiž nebude nikdy pramenit z nějakých vnějších podnětů. Ano, můžete si přečíst motivační citáty, vytapetovat si jimi byt, dívat se na motivační videa, číst tenhle blog. Ale to všechno je krátkodobé. Nakopne vás to na chvilku a pak to zas vyprchá. Opravdová odvaha vychází zevnitř. A jakmile ji jednou v sobě najdete, dá vám to daleko větší sílu, než celý den vyplněný motivačními řečmi.

Takže taková je moje odpověď na to, jak se nebát medicíny a vůbec čehokoli.

Zkuste se zastavit, v klidu si sednout a popřemýšlet nad tím, čeho se vlastně bojíte a proč. A zkusit si to kousek po kousku rozebrat a místo toho, abyste hned nekompromisně řekli, že se to nedá, zkusit najít nějakou cestu.

Není to na chvilku, bude to trvat dlouho, týdny, měsíce, možná roky, ale na konci zjistíte, že to za to stálo.

A o to přece jde.

10 komentářů:

  1. Wau. Skvělý článek. Fakt. Krásně jsi tady vystihla pocity. A co je (pro mě) hlavní - mé pocity. Na druhou stranu jsi mě zase dovedla k myšlence medicíny. Teď nevím, jestli mám být ráda, že jsem tohle četla, nebo ne.
    Jsem rozhodnutá- děkuji. Teď už o tom jen přemýšlet.
    Jsem si jistá, že se v tomto článku najde nejeden člověk.:)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jé, tak to jsem ráda, díky za takový komentář :)

      Vymazat
  2. Teda, tento článok som potrebovala ako soľ. Hlavne posledného pol roka som mala času a času kvalitne sa pitvať ohľadne názorov iných, pretože každý mal názor a dával mi ho aj patrične najavo... :D :D A prekvapivo to pomohlo, moje lipnutie na tom, čo si o mne kto myslí sa zmiernilo

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No to věřím, že zrovna ty v tomhle teď musíš být kovaná. Ono to podle mě i tak funguje, že když tě pořád někdo řeší, časem přestaneš řešit ty je :)

      Vymazat
  3. Ona ta odvaha je někdy na škodu. Já jsem poslední rok začala pomalu rozšiřovat svojí komfortní zónu, pořád se snažím někam posouvat a překonávat se. Ale většina těch věcí vychází z mojí potřeby něco dokazovat. Sobě, rodině, ostatním lidem... Je to takový začarovaný kruh. Něco zvládnu, ale není to dost, protože to může být lepší a já jsem vlastně sama pro sebe neschopná, protože jsem ještě nesplnila svoje představy, který mám hodně vysoko. A vím o tom. A vím, že mě tyhle ambice jednou sežerou zevnitř, protože s každým úspěchem je to silnější. A nedejbože, když je to neúspěch.
    Je to smutný, mám veškerý předpoklady, abych byla šťastná, mám téměř vše, co jsem si rok zpátky přála a přitom nevydržím být šťastná dýl jak pár dní.

    Ehm, omlouvám se za průchod svých emocí :D Ale aspoň vidíš, že tvoje články mají dosah a naladí lidi na přemýšlení :) Až mi trochu vyšly slzy tady :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já ti rozumím, vím, jak to myslíš. Já myslím, že tahle touha pořád si něco dokazovat, nebo pořád něco dokazovat okolí, pramení z toho, že si sama sebe nevážíš tolik, jako bys měla a jseš ohledně sebe samotné neustále na pochybách. Asi by bylo potřeba začít tímhle. Já na takové věci dost věřím. Že motivace pro spoustu našich činů vychází z něčeho, co máme v sobě třeba neurovnané. A jak to tak popisuješ, tak to byla první věc, která mě u toho napadla.Ono tím, že se budeš neustále snažit změnit něco kolem sebe, ve výsledku zas až tak moc nezměníš. Nejdřív musíš změnit něco v sobě :)

      Vymazat
    2. Otázkou je, jak na tu změnu :) Pokouším se o to dost, docela i s tvým vysvětlením souhlasím, ale mám pocit, že to je jen horší.

      Vymazat
    3. Chtělo by to asi začít tím, co máš v sobě nedořešené. Co je vlastně za tou touhou být pořád lepší. Od toho by se dalo odpíchnout, pokud bys na to přišla :)

      Vymazat
  4. Moc hezky napsaný článek a nemůžu nic jiného než s ním souhlasit, jenže to rozhodnutí "nebát se" a přijmout všechno tak, jak to přijde - úspěchy či neúspěchy, názory druhých, kritiku, pohrdání, lásku - je to všechno otázka dlouhodobého sebeuvědomění se a práce se svým já. Nejde to ze dne na den - bohužel. Ale tvůj článek je výborný start! :)

    OdpovědětVymazat
  5. Ano, ano, proto jsem psala, že to nebude hned, ale možná i v horizontu let :) Nic z těchhle věcí se nezmění během vteřiny :)

    OdpovědětVymazat