sobota 12. srpna 2017

Blýskání na časy

Tento týden utekl tak strašně rychle, že jsem se ani pořádně nestačila vzpamatovat. Už se pomalu začínám ve svém novém zaměstnání zabydlovat, mám své vlastní pacienty a začínám chápat věci, které mi na začátku připadaly totálně nejasné a nenaučitelné. Až mě překvapuje, jak rychle jsem se dokázala jakž takž přizpůsobit.

Je pravda, že mi do karet hrají některé okolnosti, které nejsou úplně běžné. Třeba to, že se naše akutní oddělení momentálně na pár dní změnilo zpět na chronické, vzhledem k tomu, že máme kvůli jisté infekci karanténu a nemůžeme nikam odesílat pacienty, ani žádné nové přijímat. Takže naše osazenstvo teď tvoří více méně stále ti stejní lidé.

Pro začátečníka naprosto ideální stav. Nikam se nehoníte a zároveň máte možnost proniknout k pacientům tak nějak blíž, než když jste akutní oddělení, kde se vám vaši svěřenci cyklí daleko větší rychlostí.

Kromě toho, že stále trochu bojuju s léky, i když musím říct, že je to už lepší, můj největší úkol teď je, učit se reagovat. I v tom je znát určitý pokrok, oproti začátku, a nejen tím, že už vím daleko víc informací, ale i tím, že se otrkávám. A učím se lidem trošku míň věřit. Hlavně těm, kteří mi neustále dokola opakují, že oni by mi nikdy nelhali.

Nezlobím se, když to pak udělají. I opakovaně.

Často si potom čtu jejich příběhy, mnohaleté, někdy i pár desetiletí staré, všechny předchozí hospitalizace a slova, která používali dřív a kterými se snaží mnohdy zapůsobit i teď, leckdy dokonce i těmi stejnými. A je mi trochu smutno. Smutno, že jsem zase v pozici dalšího z řady naslouchajících, kteří je vyslechnou, ale pravděpodobně nepomůžou. Někdy si naivně někde v koutku duše říkám, že třeba zrovna tahle hospitalizace bude jejich poslední. Že teď, po třiceti letech boje, třeba konečně zvítězí. Ale něco mi říká, že zrovna v tomhle případě to tak pravděpodobně nebude.




Tak se snažím aspoň provázet.

Povídat si. O spoustě věcí. S některými jen tak o životě. Někdy zabrousíme do minulosti, skoro na dosah věcí, které se napoprvé strašně těžko chápou. Často je pak musíme odložit. Na další den, nebo i týden. A někdy zůstáváme v přítomnosti a jen tak brouzdáme tím, co se děje kolem.


Učím se reagovat. Na situace, kterým se lidé v životě radši vyhýbají. Na emoce. Přiměřené i nepřiměřené. Vylézat ze své ulity, ale zároveň zůstat bezpečně skryta. Dát do všeho kus sebe, ale zbytečně se neodhalovat. Držet si odstup, ale nepůsobit lhostejně.

Učím se spoustu věcí. A strašně moc mi to dává. Líbí se mi sledovat vývoj. Vždycky jsem takové věci měla ráda. Proces projasňování.

Projasňování.

Neskutečně výstižné slovo.

Jeden den přijmete pacienta, sklíčeného, depresivního, hrbícího se s pohledem upřeným do země.

A po pár dnech pobytu na oddělení proti vám sedí úplně jiný člověk, dívá se na vás, sem tam se usměje a dokonce i zavtipkuje.

Jak ráda pak píšu do dekurzu forie (nálada) projasněná. 

Mám z tohohle projasňování pokaždé radost. Opravdovou.

Je to jen další z mnoha důkazů, že naše práce má smysl. Že skutečně pomáháme. Viditelně.

V pátek, když jsem šla z práce, pršelo. Opravdu hodně, tak, že jste byli po minutě promočení úplně na kost. Kolega nás ještě s jednou kolegyní svezl kousek autem, takže jsem to měla mnohem blíž. Ale i tak jsem domů došla mokrá, jako bych právě vylezla z bazénu. Dala jsem si horkou sprchu, nalila si víno a pustila si svoji oblíbenou hudbu, tentokrát volba padla na Mogwai. A vypnula jsem. Úplně. Jen tlukot kapek na okně, přítmí a Mogwai ve sluchátkách.

A bylo mi strašně fajn.

Stejně jako celý týden.

I když se toho teď valí ze všech stran až příliš, je mi fajn.

Asi nejvíc za celý život.






18 komentářů:

  1. ahojky a to je normální, že už máš vlastní pacienty? absolventovi-chirurgovi snad taky neřeknou 1. den, aby řezal, ale nejprve se dívá, pak šije, pak asistuje... a až za dlouho řeže.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ahoj, je to vcelku normální :) Ono je to hlavně daný i personální situací, nejsou doktoři a je potřeba, aby se ti noví zaučili co nejrychleji, což se skutečně nejlépe děje za chodu. A já prakticky třetí den, co jsem tam byla, jsem už normálně dělala sama vyšetření a psala dekurzy a tak. Ale samozřejmě je to tak, že mě ještě kolegové hodně pomáhají, není problém, když něco nevím, jít se zeptat, nebo za mnou i přijdou a ptají se, jestli něco nepotřebuju, jsou fakt strašně super. Ale je to tak, u těch chirurgů je to možná trochu jinak, těch je taky přece jen víc, než psychiatrů, ale zas tu nechci plácat nějaké nesmysly, moc nevím, jak je ta situace u nich v reálu :)

      Vymazat
  2. Článek se hrozně hezky četl. Držím palce, ať tě nadšení neopouští!

    OdpovědětVymazat
  3. Věřím, že člověk žije šťastná a nešťastná období. Žiju teď to šťastné a věřím, že to tvé šťastné začalo.


    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já jsem moc ráda, že žiješ to šťastné a taky jsem ráda, že jsme se stihly během prázdnin vidět, i když jen na chvilku :)

      Vymazat
  4. Ahoj, zrušila sis ask, nebo jen nechodí dotazy? :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ahoj, nezrušila, jen jsem zakázala anonymní komentáře, otázky můžou dávat jen lidi pod nějakou přezdívkou. Už mi došla trpělivost s těmi anonymními urážkami.

      Vymazat
  5. Co si myslíš o domácích porodech?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nejsem jejich zastáncem, pro mě osobně je to naprosto zbytečné riziko, jak pro matku, tak pro dítě.

      Vymazat
  6. Nemám ráda své dítě. Občas mi hlavou projede myšlenka, jaké by to bylo kdyby se topilo když ho koupu. Když neutěšeně pláče přistihla jsem se, že jsem s ním chtěla hodit o kachličky, samozdřejmě bych to neuděla v tu ránu jsem se rozbrečela, že mě to napadlo, ale přivádí mě k zoufalstvi. Těhotenství bylo plánované 2 roky ale v jádru jsem ho nikdy nechtěla, toužila jsem pouze po změně ze stereotypu. ( práce, drogy a okoukaný přítel ) Teď vím, že jsem měla raději s přítelem odcestovat za prací nebo cokoli jiného, než vervomoci mít dítě. (Zdravotně to byl zázrak, že jej máme) Ničí mě, jak kolem něj musím běhat, nebaví mě si sním hrát a nesnáším když ho musím kojit. Když jej vemu do náruče brečí, pořád jen brečí, neznám ho dele jak 10min v klidu přes den, ale když přijde přitel dokáže si sním poradit a uspat ho. Já ho za celé 2 měsíce skoro nikdy neuspala, akorát jej uspal vždy kočárek a odpo se o něj stará většinou přítel. Na venek se tvářím jak jsem štastná, když přijedou babičky na návštěvu ale uvnitř jsem rozpolcená. Nemám ani nikoho s kým bych šla na procházku s malým a tak kočárkování protrpím vždy sama do doby než usne únavou. Vím, že jsem asi zralá na antidepresiva, ale nejsem člověk, který by tohle někdy někomu řekl z očí do očí i kdyby to byl doktor. Přejde to?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Dobry den, vzhledm k tomu, ze neznam vasi rodinnou historii ani jakekoli dalsi informace o vas, nedokazu vam rict, jestli to prejde nebo ne. Ale pokud jste stale schopna uvedomovat si neadekvatnost tech myslenek, nemelo by se jednat o nic zavaznejsiho. Přesto bych urcite minimálně ke zvazeni doporucila psychoterapii, kde by vam urcite pomohli najit puvod techto uvah, pripadne v pripade nutnosti vas odeslali nekam dal. Urcite se nemusíte bat obratit se s timto problemem na jakehokoli terapeuta a ja za sebe bych vam to opravdu doporucovala. Vice vam z techto informaci skutecne nejsem schopna rict.

      Vymazat
  7. Prosím nezamykej insta. Nejdřív šel do kopru ask, teď i insta? :((((

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ano, bohužel mi jak na ask, tak i tady na blog chodily hnusné vzkazy i ohledně insta. Sice je nezveřejňuju, ale už prostě nestojím o urážky, je to fakt nepříjemné a otravné.

      Vymazat
    2. stejně seš hnusná jak prdel, i když schováš fotky

      Vymazat
    3. Tohle zverejnuju proto, at vidite, co mi mimo jine chodi. Vetsinou to rovnou mazu, ale jen tak pro ilustraci, proc uz nechci mit fotky verejne.

      Vymazat