úterý 29. srpna 2017

A rána jsou tu chladná....

Milý deníčku,

nějak se mi ani nechce věřit, jak rychle to všechno ubíhá. Léto se pomalu začíná měnit na podzim, rána jsou mnohem chladnější a noci přinášejí odněkud zdaleka o hodně studenější vítr, než na jaký jsem byla za poslední týdny zvyklá. Někdy, když v noci ležím v posteli pod otevřeným oknem, mám pocit, jako bych v něm cítila i závan zimy.

Za dva dny to bude měsíc, co jsem v práci. Ještě teď se musím usmát, když si vzpomenu, jak jsem ten den ráno poprvé vešla do konferenční místnosti,kde seděl celý tým lékařů, mých budoucích kolegů. Byl to zvláštní pocit, takové rozechvění, smíšené se špetkou strachu a očekávání.

Teď už je tolik věcí jinak.

Ale ten pocit se pořád ještě sem tam ozve. Jen už v něm není tolik strachu. Spíš radost a vděčnost.

Že jsem tam, kde jsem. A můžu dělat práci, která mě naplňuje a baví.

Jsou dny, kdy jsem dost unavená. Ze všech těch příběhů a nových věcí. Protože i teď, po měsíci, stále přicházejí další a další, které jsou pro mě velkou neznámou a které se teprve musím naučit. Ale dělám to ráda. A do práce se každý den těším. Ráda poslouchám vyprávění lidí a ráda je sleduju. A čím víc toho vím, tím víc si těchhle drobných věcí můžu všímat. Když se tolik nemusím soustředit na administrativní úkony a jejich zvládání, jak tomu bylo na začátku.





Zjistila jsem, jak obrovskou sílu skrývá rodina. Kam až jsou někteří lidé ochotni zajít jen proto, že nedokáží opustit své dítě. Zpovzdálí vždycky obdivuju sílu rodičů, kteří to nevzdávají, i po xtém selhání a věří, i když jsou permanentně znovu a znovu podváděni.

"Co mám dělat, paní doktorko, stále je to můj syn."

Jedna z nejsilnějších vět, jakou jsem zatím slyšela. Zvlášť od ženy, na které bylo tolik znát, čím vším už si prošla. A nevzdala to.Nikdy, ani v té nejhorší době.


Tolik mě fascinuje vnitřní síla a možnost s ní pracovat. A i když chybí prostor a čas, zkouším to. Opakovaně.

Postupně se učím rozeznávat i své vlastní pocity a reagovat na ně. Někdy to vyplyne samo a někdy se zastavím a chvilku přemýšlím, co se to teď vlastně se mnou děje. Co cítím a proč to cítím.

Vychutnávám si dlouhé podvečerní procházky a noční jízdu metrem. Chvíle, kdy můžu být jen sama se sebou a přemýšlet. Rovnat si věci v hlavě tak, abych mohla další den vstát s o něco čistší hlavou.

Ještě před rokem, kdy jsem se touhle dobou učila na své první státnice, bych nikdy neřekla, jak moc mi nástup do práce dá. A jaký klid v ní konečně najdu. Paradoxně. I když je to tak náročné. Teď najednou dávají všechny ty roky na medicíně, kdy jsem o sobě pochybovala, o tom, jestli zvládnu dokončit i jen tu školu, natož pak jak zvládnu přechod do zaměstnání, najednou dávají všechny ty roky smysl.  A zapadají do kontextu, který jim já sama postupně dávám.

Strašně bych si přála předat něco z toho pocitu všem, kteří bojují, podobně jako jsem ještě nedávno bojovala já. Ale vím, že to úplně nejde. Že na tyhle věci si každý asi musí přijít sám. Najít si vlastní cestu.

I tak si neodpustím o tom aspoň psát. A šířit to dál, jako vlnu, která pevně obemkne a nepustí.

Jako pocit bezpečí. Které tu je. Pořád.

Když je zrovna špatně.

A nejde to dál.






6 komentářů:

  1. Jééé! To je tak super, že se ti v práci líbí, jsi spokojená a naplňuje tě to =). Doufám, že jednou, až se doperu s druhou půlkou medicíny, která mi chybí, to budu mít stejně. To asi nejde popsat, že se měníš ty, i tvé okolí. Jen to prostě najednou všechno do sebe zapadá a dává smysl. A to je bezva =). Ať se daří i dál! =)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju moc za takový krásný komentář a moc držím palce, ať ta druhá půlka studia rychle uběhne :)

      Vymazat
  2. Pěkný článek, je z něj hezky cítit, že se Ti práce líbí. Mám z toho radost a držím palce ať to tak je i nadále a ať se daří, jak v práci, tak i v životě! Doufám, že si na nás, čtenáře, občas vzpomeneš, ráda bych si od tebe přečetla i další články. :)
    Četla jsem tě ještě coby Medičku z HK a je zajímavé vidět ten posun :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju moc, moc si vážím lidí, co mě čtou takhle dlouhodobě a články určitě budou, dělám to ráda :)

      Vymazat
  3. Já jsem hrozně ráda, že všechny ty pocity sdílíš. Sama na medinu teprve nastupuji a s duševním (ne)zdravím mám bohaté zkušenosti. Takže moc děkuji. S radostí budu hltat články v rámci prokrastinace v nejbližších šesti letech a třeba se se spoustou věcí ztotožním:-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To mám velkou radost! Tak hlavně ať se ti na medicíně líbí a daří a všechno to přežiješ ve zdraví :)

      Vymazat