čtvrtek 20. července 2017

Odbíhání - trochu o smutku

Stále tomu nemůžu uvěřit. Proklikávám různé weby a snažím se sama sebe přesvědčit, že to není pravda. Že je to jen nějaký hloupý žert. Ale není. Chester Bennington z Linkin Park je navždycky pryč.

V určitém ohledu už svět nikdy nebude takový, jaký býval.

Písničky jako Numb, Crawling, In The End a spousta dalších byly jednou z důležitých součástí mnoha mých období. A podobně jako ty od Placeba, pomáhaly vyrovnávat se se všemi životními vlnami a zvraty.

Jsem člověk, který je extrémně závislý na hudbě. Většinu věcí, situací a zážitků mám spojených s hudbou. Sluchátka tahám kde můžu. Často je hudba to jediné, co potřebuju a co mě dokáže uklidnit.

A když se pak stane něco takového, jako by celá moje realita trochu zavrávorala. Linkin Park vždycky byli jako podpůrné sloupy ve chvílích, kdy jsem to potřebovala. A najednou se hroutí. A všechno, co na nich stálo, padá s nimi.

Nedokážu ani říct, jak moc mě to mrzí. Dobří lidé odcházejí vždycky zbytečně brzy.

Dost v poslední době přemýšlím nad tím, jak těžké je někdy žít v tomhle světě. Jak jsme vychovávaní k tomu, abychom hlavně neukazovali své opravdové pocity. Všude na všech fotkách se všichni usmívají, jsou spokojení. Když se nás někdo zeptá, jak se máme, jen málokdo odpoví, že špatně. Že na nic.

Protože se to nesluší, nehodí a z člověka to dělá slabocha. Zranitelného a tak nějak více nahého před ostatními, kteří jsou v pohodě.



A stejně tak se učíme zavírat oči před tím, když někdo nevypadá ok. Je to mnohem jednodušší, nejít do hloubky, neptat se, nechat být, nepřekračovat vlastní komfortní zónu. Dívat se jinam, když se to zrovna nehodí.

Už kdysi dávno jsem ještě na svém starém blogu zveřejnila článek o sebelásce a mém pohledu na ni a pohledu na to, jak je prezentovaná na sociálních sítích. Je to téma, kterému bych se ráda aspoň ještě v jednom článku věnovala, protože je to věc, která mě tak trochu pronásleduje celý život. A i tady to je potřeba zmínit.

Žijeme v době, která nám cpe sebelásku na každém rohu. Ale zároveň na rohu druhém podněcuje sebenenávist, neustálé srovnávání se s těmi "dokonalými" a vytváří díky moderním technologiím naprosto nedostupné ideály krásy, životního stylu a života obecně.

V době, která nám strčí hlavu pod vodu a pak se naoko snaží podávat první pomoc.

Někdy se honíte za tak strašně povrchními věcmi. A pak přijde něco, co všechno přerazí. Něco, u čeho si uvědomíte, jak jsou všechny ty starosti a situace malicherné. Že opravdu platí takové to staré dobré "Když nejde o život, jde o hovno."


Když jsem byla posledně na horách, vstala jsem jednou ráno dřív. Všichni ještě spali, tak jsem se šla projít. Sedla jsem si na jeden kámen, odkud byl nádherný výhled na údolí. Ráno se tam vždycky kupila mlha a vypadalo to skoro, jako by někdo rozlil mléko. Seděla jsem tam a snažila se to do sebe vstřebat. Tu atmosféru, takový ten klid, který nikde jinde nezažijete. A už tehdy jsem věděla, že nikdy nedokážu nikomu tenhle pocit zprostředkovat. Že když to nezažijete, nikdy nepochopíte. Ani z fotek. A že i ze mně se časem vytratí. A bylo mi to strašně líto.  Protože nikde jsem se nikdy necítila tak svobodná, jako tam. Pryč od všeho, co mě svazovalo v normálním životě.

Pryč od všeho.



Každý to asi občas potřebuje. Ale ne každý má únikovou cestu. Ne každý si dokáže najít, jak ven z toho, co ho trápí.

Jsme jen lidi. A jako lidi máme potřeby. Mimo jiné i sdílet. Ale nejen usměvavé obličeje a nastavené situace. I ty skutečné věci, co máme uvnitř a kterých se bojíme.

A přitom sem tam stačí fakt málo, abychom je aspoň na chvilku setřásli.Jedna jediná osoba ochotná naslouchat, obejmout, pohladit, říct, že bude všechno v pořádku. Jedna jediná osoba, která projeví opravdový zájem

Slova mají neskutečnou sílu. A to na obě strany.

A stejně tak opravdový, nepředstíraný zájem o druhého. Může zachránit život. Nebo předejít řetězci nešťastných událostí, ze kterých už pak nejde ven.

Sdílené trápení je pořád menší než to, které si navždycky musíte nosit v sobě sami.

Chestere, budeš chybět, snad už je ti tam, kde jsi teď, líp.


Who cares if one more light goes out 
in the sky of million stars?


We do care.

Thank you for making our adolescence and life more tolerable.







4 komentáře:

  1. When my time comes, forget the wrong that I've done, help me leave behind some reasons to be missed...And don't resent me, and when you're feeling empty, keep me in your memory, leave out all the rest❤️

    OdpovědětVymazat
  2. To je moc hezky napsaný článek.. Myslím, že z tebe bude skvělá lékařka, z tvého psaní je cítit hodně empatie :)

    OdpovědětVymazat