sobota 29. července 2017

Muž, který chtěl být šťastný - názor, co mě zaujalo

Dala jsem si předsevzetí, že začnu zase více číst. A protože jsem teď dost cestovala vlakem, byla to ideální doba na to, abych se do svého předsevzetí pustila. Postupně bych vám ráda některé z těch knih, které jsem četla nebo ještě budu číst, a nějakým způsobem mě zaujaly, tady představila.

První z nich bude kniha, kterou napsal francouzský spisovatel a odborník na osobní rozvoj Laurent Gounelle.

Tuhle knihu mi kdysi dávno dala babička. Já ale tehdy měla nějaké jiné věci na práci, tak jsem ji jen založila do knihovny, kde zůstala několik let nedotčená. Až teď, když jsem se stěhovala, jsem si jí všimla a rozhodla se, ani nevím proč, že si ji vezmu do nového bytu. Což je fakt dost zajímavá věc, protože těch knih jsem si s sebou nebrala zas tolik, v podstatě jen ty, které mě nějakým způsobem ovlivnily a kterými sem tam strašně ráda zalistuju. Takže vážně vůbec netuším, jakým záhadným způsobem se stalo, že jsem si s sebou vzala i tuhle, kterou jsem nejen nikdy nečetla, ale v podstatě jsem ani netušila, o čem vlastně je.




Když jsem ji před pár dny vytáhla z poličky, abych si aspoň přečetla něco o autorovi, byla jsem k ní docela skeptická. Musím se přiznat, že když jsem si přečetla, že je Gounelle odborník na osobní rozvoj, trochu jsem se ušklíbala. Protože většinou tenhle typ knih fakt nemusím. Mám pocit, že vždycky shrnují taková obecná fakta, která ví úplně každý a tváří se, jakože jsou to největší moudra světa. Takže jsem po pravdě téhle knížce zas tak velké šance nedávala.


I tak jsem si ale řekla, že když už jsem si ji s sebou vzala, tak si ji teda přečtu. A musím říct, že jsem byla fakt překvapená. A omluvit se autorovi, že jsem ho podceňovala.


"Když si člověk o sobě něco myslí, ať už je to pozitivní nebo negativní, odráží se to v jeho chování. Ostatní to tak mají neustále na očích a ačkoli to na počátku byl výplod mysli, pro vaše okolí a následně i pro vás se to stane skutečností."


Příběh knihy vám až tolik vyprávět nebudu, ale abych vás aspoň trochu uvedla do děje, tak prozradím to,  že je to v podstatě o člověku, učiteli, který jede na dovolenou na Bali, kde pár dní před odjezdem navštíví starého léčitele, nejprve s tím úmyslem, že je víceméně zvědavý na to, jaký člověk to je, vzhledem k tomu, že ho předchází velká pověst. Ale hned první rozhovor s ním ho natolik zaujme, že se k němu vrací opakovaně a postupně se spolu snaží najít nějakou cestu k tomu, jak by on, jakožto obyčejný učitel a muž, mohl dojít k nějakému vlastnímu štěstí.


"Lidé lpí na tom, čemu věří. Nehledají pravdu, chějí jen dosáhnout určité rovnováhy. Vybudují si proto svět založený na představách, který jakž takž dává smysl a ke kterému se podvědomě upnou."


V podstatě jde o na první pohled velmi klišoidní příbéh. Už jen ta postava léčitele je takové typické klišé, které se v řadě knih, zaměřených na tuhle tematiku, objevuje. Ale co jsem se tak dočetla, tak autor celý život cestuje do různých zemí světa, kde vyhledává takovéhle lidi, mluví s nimi a i na základě těchto zkušeností pak vlastně píše své knihy. Což by mohl být i bod k dobru a k tomu, abychom nad touhle ustálenou postavou trochu přivřeli oči.


"Výraz mé tváře, stejně jako gestikulace, může být interpretován různě. V jeho výkladu vám může pomoci vaše přesvědčení. Úsměv si vyložíte jako znak laskavosti, přátelství, šálení či ironie, výsměchu či blahosklonnosti. Naléhavý pohled zase jako znamení zájmu, nebo naopak jako výhrůžku, či jako pokus vyvést vás z rovnováhy. A každý hned bude přesvědčen o správnosti svého výkladu. Váš náhled na svět má vliv na to, jak si vyložíte jevy, jejichž výklad je nejasný, nejednoznačný. A to následně utvrzuje vaše přesvědčení. Zas a znovu."


Za sebe musím říct, že byla místa, kdy příběh skutečně sklouzával k takovým těm ohraným scénářům a formulkám, hlavně v druhé části knihy, ale i tak mi celkově ta postava léčitele zas až tak nevadila a myslím, že to nijak násilně v příběhu nepůsobí.

Stejně tak motiv hledání vlastního štěstí je v dnešní době strašně ohraná věc. Existuje na to tolik knih a návodů, že kdyby se tím člověk skutečně chtěl zabývat, mohl by tím strávit klidně celý život a stále by neprošel všechno.

Ale cesta, která byla podaná v téhle knize, se mi zamlouvala zatím asi nejvíc ze všech těch knih, co jsem na toto téma četla.


"Bojíte se, protože to nemáte zcela srovnané v hlavě. Mícháte odmítnutí žádosti s odmítnutím osoby jako takové. To, že někdo nevyhoví vaší žádosti ještě neznamená, že vás nemá rád, nebo že si vás neváží."

"Snad máte pravdu."

"Na druhou stranu, vy vůbec nevíte, jestli by zareagoval odmítavě. Nemůžete odpovídat za ostatní. Jistotu budete mít teprve, až tu otázku položíte.

"Asi jsem na to málo masochista."

"Většina našich obav jsou jen výplody naší mysli. Možná si to neuvědomujete, ale umět se obrátit na ostatní s prosbou o pomoc je naprosto zásadní. Všichni lidé, kteří v životě něčeho dosáhli, tuto schopnost mají."



Štěstí je tu podáno jako něco, k čemu může v podstatě dojít každý člověk, jako něco, k čemu vede série rozhodnutí, která postupně uděláme. Není tam nějaký přímý návod, jak být šťastný, patnáct kroků, které když splníte, tak se váš svět úplně změní. Ne. Tahle kniha neříká, co máte dělat, spíš je jako noha, která vás nakopne do zadku v tu pravou chvíli a donutí vás trochu přemýšlet.

Neříkám, že se všemi myšlenkami, které jsou tam nastíněné, souhlasím. To se mi u knih tohoto typu asi nestalo nikdy. Ale musím říct, že když jsem to četla, úplně jsem v některých místech cítila, jak na mě jde taková správná energie a vlna motivace k tomu něco se sebou dělat. A to jsem skutečně v tomhle ohledu vždycky velice skeptická.

Ano, nejsou tam vyloženě žádné momenty, kde bych si řekla "teda, tohle je fakt síla, to mi nikdy nedošlo," to skutečně ne, ale celá ta kniha jako celek prostě funguje. I přes ty klišoidní pasáže a trošku takový obehraný příběh. Funguje a zasahuje na těch správných místech.


"Lidé, kteří se bojí být odmítnuti, nemají potuchy, jak vzácně nás ostatní odmítají. Dá se říct, že je obtížné takového výsledku dosáhnout. Lidé mají obecně spíš tendence vám vyhovět, nezklamat vás a jednat v souladu s vaším očekáváním. Právě, když máme obavy z toho, že nás někdo odmítne, skutečně k tomu dojde. Takový je mechanismus přesvědčení, do jehož zákonitostí jste již pronikl."


Jediná věc, která mě fakt zklamala, byl závěr. A to ani ne tak závěr příběhu, i když je pravda, že byl docela předvídatelný, spíš závěr celé knihy, poslední kapitola.

Jsem strašně zatížená na závěry. A je pro mě tudíž strašně důležité, aby kniha měla nějaký pořádný konec. Ale zas to není tak, že potřebuju nutně, aby to autor uzavřel nějak jednoznačně. Nevadí mi, když děj vyplyne tak nějak do ztracena a je na čtenáři si to domyslet, ale vadí mi, když je závěr zpackaný.

A to se podle mě v případě téhle knihy stalo. Poslední kapitola je jedno velké klišé. A je to strašná škoda. protože až do té doby jsem měla ze čtení docela příjemný pocit. A tímhle se to celé zabilo. Myslím, že kdyby si ji autor odpustil a uzavřel to celé kapitolou předcházející, vůbec nic by se nestalo.

Ale i tak, myslím, stojí Muž, který chtěl být šťastný za přečtení. Ať už jste fandové tohoto stylu, či nikoli. Je tam pár skutečně hezkých míst, které vás nenechají jen tak. Donutí aspoň trošku se zamyslet.

Já se dokonce po dočtení rozhodla, že si přečtu i jiné knihy, které Gounelle napsal. Protože jeho styl je mi fakt sympatický a zajímá mě, jestli je schopný udržet nějakou rozmanitost a neopakovat ve všech stále jedno a to samé.

"Lidé touží po nějaké věci, autě, něčem na sebe, bůhvíčem ještě a vezmou si do hlavy, že to, že tu věc budou vlastnit, je bude naplňovat. Prahnou po ní a chtějí ji mít a nakonec, když ji získají, na ní zakrátko zapomenou a začnou si brousit zuby na jinou, která jim určitě přinese kýžené uspokojení. Ta honba nemá konce. Lidé nevědí, že kdyby jezdili ve ferrari, bydleli v hollywoodském apartmá, cestovali soukromým letadlem, dokázali by se přesvědčit o tom, že právě jachta, kterou ještě nemají, je učiní šťastnými. Přirozeně ti, kteří si ani zdaleka nemůžou dovolit ferrari se nad tím pohoršují a říkají si, že jim by stačilo být jen o trochu bohatší, než jsou teď. Nechějí hollywoodské apartmá, to ne, jen trochu větší byt, a jsou přesvědčení, že to by je uspokojilo a pak už by po ničem dalším netoužili. A právě v tom se mýlí. Ať chce člověk dosáhnout jakéhokoli stupně hmotného zajištění, jakmile jej dosáhne, chce víc. Je to skutečně začarovaný kruh."


A co vy? Četli jste od něj něco? Nějaké tipy na dobré knihy?

2 komentáře:

  1. "Mám pocit, že vždycky shrnují taková obecná fakta, která ví úplně každý a tváří se, jakože jsou to největší moudra světa." - Někde jsem četl označení pro tyhle týpky, které se mi moc líbí: "géniové samozřejmosti". Taky se nad nimi ušklíbám :-)
    Z toho, co píšeš a cituješ mi vychází, že pan Gounelle se mezi ně řadí. Tvoji výzvu k přečtení nejspíš neuposlechnu, promiň :-)
    Teď momentálně poslouchám v autě Quo vadis. Klasiku od Henryka Sienkiewicze. Já vím, to už jsem měl mít dávno přečtené, ale některé knihy k člověku putují déle. Tahle má už sto let, popisuje příběh starý dva tisíce let, ale je to pořád zážitek. Nemám rád v knihách popisy. Ať už krajiny, postavy, prostě čehokoliv. Tahle začíná dlouhatánským popisem. Málem jsem ji kvůli tomu odložil. Ale to by byla velká chyba. O hodně bych přišel.
    Měj se! Radek

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Heh, to je docela výstižné označení :) Já na tu knihu fakt narazila takhle úplně náhodou, ale je pravda, že se poslední dobou i snažím tuhle literaturu trochu vyhledávat. Už jsem takhle pár pěkných myšlenek vyštrachala. A na téhle knize se mi líbilo, že podává takový trošku jiný pohled na úvahy o štěstí.

      Ale ve srovnáví s Quo vadis by samozřejmě neobstála, ono tyhle věci ani srovnávat nejde, každá je o něčem jiném a sepsaná s jiným cílem. Ale je to moc hezká knížka, já ji četla kdysi u babičky, tehdy mě v její knihovně zaujala kvůli tomu názvu :D

      Taky se měj a naši pozdravujou z Ruska :D

      Vymazat