sobota 15. července 2017

Jen tak, trošku o plánech, náladě a rozhodnutích

Tak už je to tady. Poklidným letním dnům už pomalu začíná zvonit hrana. Včera promoce, dnes se zapisuju do oboru a za dva týdny začínám pracovat. Ty dvouměsíční prázdniny skutečně utekly neuvěřitelně rychle. Jako každý rok.

Tohle období je u mě plné změn. Definitivně jsem se odstěhovala od našich, tentokrát už na stálo. Já vždycky mívala takové utíkací tendence, ale ne proto, jak si často mnozí myslí, že bych s rodiči nevycházela, jsou skvělí, mám je moc ráda a vím, že bez nich by se asi žádný z mých snů nestal skutečností. Ale jsme jiní, oni a já. Jsem taková rozlítaná, impulsivní a hlavně neustále mám takové puzení měnit se, utíkat a hledat něco, o čem nevím, co to vlastně je.




A tak, když jsem se na konci gymplu rozhodovala, do kterého města jít studovat medicínu, první věc, kterou jsem udělala, bylo to, že jsem vyloučila medicínu v Brně, v mém rodném městě. Vím, že tenhle krok je pro spoustu lidí nepochopitelný. Že když mám místo, kde bych mohla žít, domov, kde bych se nemusela starat v podstatě o nic a všechno bych měla zařízené, uteču někam jinam. Ale já musela, věděla jsem, že to je to správné rozhodnutí. A časem se mi to potvrdilo. Poznala jsem několik nových měst, naučila se žít sama a získala spoustu zkušeností, samozřejmě i těch negativních, které mě ale taky určitým způsobem dotvořily. Nebylo to vždycky jednoduché a nebude ani dál. Já si ale vždycky vybírám tu těžší cestu, někdy i schválně, jen proto, abych se zocelila, abych zkusila, co všechno ještě vydržím a kde jsou mé opravdové hranice.



A teď, teď jsem zase měla tu divnou touhu někam utíkat. Ale tenhle krok jsem měla naplánovaný už dávno. Už od doby, kdy mě poprvé přepadla ta myšlenka jít dělat psychiatrii. Tehdy jsem si naplánovala i přesné místo, kde ji chci dělat. A po mnoha letech, letech, kdy jsem se na to připravovala a často pochybovala o tom, jestli to bylo vůbec to správné rozhodnutí, jestli na to mám a jestli to zvládnu, jsem tady, v Praze, v bytě, který zatím není mým domovem, ale už si na něj zvykám a když se večer vracím, cítím se tam dobře. Mám krásný výhled na stromy a v noci jsou z přímo z postele vidět hvězdy. A nutkání utíkat je zase na nějakou chvíli zahnáno.

Jsem dítě velkoměsta, většinu života jsem prožila v Brně, takže nemám problém ani tady. Naši mi říkají, že jednoho dne budu chtít pryč, stejně jako oni, když utekli po dvaceti letech z Brna na vesnici. Já ale tak nějak cítím, že do města patřím. Ač miluju přírodu, hory a nedokážu si ani bez jednoho svůj život představit, zároveň potřebuju tu anonymitu, kterou nabízí právě jen velká města. Někdy potřebuju být prostě jen součástí davu, nechci, aby mě každý druhý poznával a všichni o mně všechno věděli. Chci jen splynout.

A k tomu je Praha naprosto ideálním místem.

Pořád se učím se sebou zacházet. V průběhu života jsem si prošla různými obdobími, kdy jsem se snažila najít sama sebe, udělala jsem spoustu chyb, často jsem se vydala úplně opačným směrem, a myslím, že jsem ještě stále nenašla, ale blížím se. Máme dneska tolik možností, tolik identit, kterými se můžeme stát, že někdy to, co jsme doopravdy, úplně překryjeme něčím jiným, tím, co se od nás vyžaduje, abychom byli. A to je špatně. Před pár měsíci jsem se rozhodla, že už nebudu tím, čím mě ostatní chtějí mít a zkusím to sama, na vlastní pěst. A snažím se to plnit, přemýšlet a rozhodovat se tak, jak by to opravdu udělala a chtěla ta holka ve mně. Někdy se postavím proti všem lidem, kteří mě mají rádi a vedu si svou. Někdy pak slýchávám, že jsou zklamaní, že to viděli jinak, že mysleli, že budu jiná. Ale to už bych to potom nebyla já. Byla by to holka, kterou si vytvořili oni tak, aby jim pasovala do jejich ideálního obrazu. Udělala bych radost všem okolo, ale byla bych šťastná já? Tam někde uvnitř, kdybych věděla, že věci, které dělám nejsou opravdu ty, které dělat chci. Žijeme jen jednou a většina věcí, které uděláme, pro které se rozhodneme už pak nejde vrátit. Nikdo nám většinou nedá druhou šanci udělat to jinak a líp. Tak proč se nesnažit žít ten život hned na první pokus co nejlépe to jde. Nebo to aspoň zkusit. Třeba se pak ukáže, že ti ostatní měli pravdu, že věci, které vám říkali, by pro vás skutečně byly lepší. Ale třeba taky ne a třeba ta trnitá cesta, kterou jste si vybrali, bude mít na konci něco, co jste celý život hledali a k čemu vás to podvědomě táhlo, i když to nikdo okolo vás nedokázal pochopit.

Žijte ten život. Protože nic není víc.

A tak i já v tom svém malém útulném novém místečku tiše doufám. I když mě spousta lidí nechápe, moji vlastní rodiče nejsou vůbec nadšení většinou mých rozhodnutí a často mi to dávají najevo, i když jdu zase proti všem, stále jdu po té cestě, kterou jsem si vybrala a cítím, že je to ta pravá.


Možná ještě stokrát zakopnu a nabiju si hubu, jako už mockrát předtím. Ale jedno vím jistě, nikdy nebudu litovat. Nikdy jsem nelitovala, ač jsem často slýchala, že budu. Často jsem byla třeba smutná, z toho, že mi věci nevycházejí tak, jak by měly, ale nikdy jsem nelitovala. Protože jak říká Exupéry, můj nejmilovanější spisovatel a člověk, jehož myšlenky jsou neskutečně podceňované, hlavně ty, které nejsou sepsané v Malém princi:

"Cesta je cíl. Protože pouze ona trvá."


Cesta je cíl. Touhle myšlenkou se řídím celý život a budu i nadále. Tak mi promiňte, pokud někdy nebudu taková, jakou byste mě chtěli. A odpusťte i vy, sami sobě, když nebudete vyhovovat požadavkům, které na vás ostatní kladou. Odpusťte i jim. Většinou jednají v dobré víře a vidině toho, jací byste mohli být a jak by vás chtěli vidět. 

Žijeme proto, abychom žili. Ne přežívali.

Žijeme proto, abychom byli. Sami sebou.

Protože nic není víc.




6 komentářů:

  1. Ojeee. Dneska se mi povedlo si přečíst články, které jsou o užívání života a pak vždy přemýšlím, že vlastně neumím žít a bla bla bla. Děsný.
    Každopádně strašně hezky jsi to napsala. Opravdu. :)
    Docela se s tebou ztotožňuji s tou anonymitou. To se mi na Brnu líbí. Líbilo se mi to i na Florencii, kde jsem byla cizinec. Jen další cizinka. To, že jsem se tam mohla projevit jak jsem chtěla, protože byla minimální pravděpodobnost, že bych ty lidi znovu viděla. Neskutečně jsem ten pocit milovala.
    Ale jednou za čas je fajn se vrátit domů. Pocházím z malého města, ale jelikož už tu moc času nejsem, lidé si mě neumí zařadit, takže i tady, doma, mám kousek své anonymity. ♥

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ano, přesně jak píšeš, taky jsem se vždycky v zahraničí cítila taková svobodná. Když jsem nějakou dobu žila ve Francii bylo to úplně nejhezčí, lidi se tam na mě dívali tak nějak jinak, než tady. A s tím malým městem to mám podobně. Naši teď bydlí na vesnici, ale protože se tam vyskytuju docela minimálně, víceméně mě ti lidi, krom naší ulice, neznají :)

      Vymazat
  2. ty nemáš ráda své rodiče?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Osmá věta.

      Své rodiče mám velmi ráda, vždycky jsem měla a vždycky budu mít. Nikdy nebránili v mých rozhodnutích, ať už se jim to líbilo, nebo ne, vždycky mi nakonec pomohli, když jsem potřebovala.

      A jinak, pokud jsi ten stejný člověk, který mi minule psal, že nejsem doktor, tak ti chci říct jednu věc. Pokud ses rozhodl/a, že si budeš chodit na blogy vybíjet nějaké svoje frustrace, je to smutné, ale upřímně, o zášť a nekonečné debaty o ničem tady na tomhle blogu nestojím. Pokud chceš diskutovat normálně, tak klidně ano, v opačném případě se stane pravděpodobně to, že na tebe přestanu reagovat.

      Pokud nejsi ten stejný člověk a je to jen shoda náhod, tak se omlouvám, každopádně i tak mi ten dotaz přijde dost divný, vzhledem k tomu, co v tom článku píšu.

      Vymazat
  3. Tvoje články se mi hrozně hezky čtou a velmi rozumím tomu, co píšeš. Ať se daří. V životě a tak :).

    Z.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju, od tebe mě to moc těší :) A nápodobně :)

      Vymazat