úterý 4. července 2017

Dá se medicína vystudovat na první pokus? A trochu o všem okolo.

Tenhle článek mě napadlo napsat jako reakci na to, co jsem si přečetla v komentářích na instagramu Nadšené a taky v reakci na množící se útoky na ni. Je jasné, že čím víc budete mít sledujících, tím více se mezi nimi najde takových, kteří budou i proti vám. Je to docela přirozený proces. Lidi už jsou takoví a zdá se mi, že si místy pletou svobodu slova s hulvátstvím, respektive tyto dva rozdílné pojmy libovolně zaměňují, podle toho, jak se jim to hodí.

V komentářích na jejím instagramu mě ale obzvlášť zaujal jeden, ve kterém holčina psala, že je hezké, že Nadšená dokáže přiznat neúspěch a na nic si v podstatě nehraje jako všechny ostatní "dokonalé" blogy. Už víckrát jsem si tohohle všimla. Že když se někomu něco nepovede, je to vnímáno jako v pořádku, což samozřejmě i je. Všichni víme, že ne vždycky se prostě zadaří, zvlášť na medicíně. Ale pokud jedete všechny zkoušky napoprvé, jste vnímáni úplně jinak, v podstatě až negativně, nebo tak, že si hrajete na ty dokonalé v těch pěkných úvozovkách.

Tak jsem si říkala, že tentokrát napíšu článek úplně jiný, než ty, které se obvykle píšou. Článek o pohledu z druhé strany. Předem upozorňuji, že tímto nechci nikoho shodit, ani se nikoho dotknout. Je důležité, abych to zmínila hned takhle ze začátku a věřte mi, že to myslím opravdu upřímně. Vím, že je tohle trochu tenký led, ale prostě mi to nedá, abych nezareagovala.

Jak to tedy s medicínou je? Opravdu se nedá zvládnout tak, abyste nemuseli žádnou zkoušku opakovat a zatajovat neúspěchy?


Když jsem nastoupila do prváku, byla jsem ze střední zvyklá na samé jedničky, více méně. Nejsem nějaký šprt nebo člověk, který by nedělal nic jiného, než že by se učil, ale prostě mi na tom záleželo, na test jsem se vždycky naučila a prostě to tak vyšlo. V prváku ale přišel obrovský zlom, kdy jsem najednou z mikrotestů dostala třeba i čtyřku, což byla ta nejhorší známka. A už jsem nebyla mezi těma nejlepšíma, ale spíš takový ten průměr, někdy lepší, jindy horší.

Postupem času jsem si na to ale zvykla, stejně jako na skutečnost, že dost lidí tehdy tvrdilo, že mě jednou prostě od nějaké zkoušky vyhodí. Že dřív nebo později to přijde a ať si z toho potom nic nedělám, že se to na vysoké stává. Tak jsem to tak brala.

Učila jsem se, asi tak jako ostatní, nijak jsem nevyčnívala, ani o to nijak nestála. A zkoušky na konci prváku jsem dala obě dvě napoprvé, stejně jako dost jiných lidí. Končila jsem na začátku července a měla pak poměrně dlouhé prázdniny. Na druhou stranu vím, že je dost lidí, kteří zkoušky dodělávali až v záři, nebo případně šli do meziročníku. Prostě se nezadařilo, ať už jejich vinou nebo vinou vnějších okolností. To nikdy takhle neposoudíte, pokud s nimi na té zkoušce přímo nejste. Však víte, jak to chodí.

Další ročníky jsem se vezla prakticky na stejné vlně. S tím, že jsem se ale učila každý rok o trochu míň. A postupně se ze mně stal až takový flákač. Ale ne ten, kterému je úplně všechno jedno. Na zkoušku jsem se vždycky nakonec nějak naučila. Ale rozhodně to nebylo tak, jak se občas různě na netu dočtu, že bych jen seděla nad učebnicema a nedělala nic jiného. Mám toho mimo školu poměrně dost, co na netu ani neventiluju, protože to není potřeba. A má to tak většina z nás. Postupem času každý trochu otupí, najde si svoje tempo i triky, které platí na něj, případně na zkoušející. Naučí se rozeznat podstatné od nepodstatného a odhadnout, co je potřeba se naučit urgentně a co už třeba spíš ani ne.  Naučí se učit míň. A nepřenášet si toho tolik do toho vlastního osobního života.

V šesťáku už asi jen velmi málokdo dokáže udržet takové studijní tempo, jako v prváku. Ale zase to neznamená, jak se taky často dočítám, že jsou vyšší ročníky lehčí, než ty první. Nejsou. Jsou možná i těžší, co se týče toho, co musíte pochopit a pospojovat si, určitě, ale vy už prostě máte jiný přístup. Tak to navenek i jinak vypadá.

Ale to podstatné, co jsem chtěla říct je to, že jsem nikdy žádnou zkoušku neopakovala. Všechno jsem udělala napoprvé. A nikdy jsem z žádné zkoušky nedostala trojku. Když to teď tak píšu, tak si uvědomuju, že další nikdy v řadě je to, že jsem tuhle věc nikdy takhle veřejně neřekla. A když přemýšlím proč, tak mě napadá jedině to, že se za to v podstatě stydím. A to je celá ta úvaha, která mě vlastně přivedla k sepsání tohohle článku.

Stydím se za to, že jsem nikdy nevyletěla od zkoušky.

A proč to tak je? Odpovědí na to by mohl být i ten komentář, který jsem zmiňovala na začátku článku. Neúspěch je v pořádku, ale úspěch je vnímán jako něco až negativního, co je potřeba nějakým způsobem shodit, popřípadě z takových lidí udělat šprty, co jim nejde o nic jiného, než o to se před ostatními ukázat a sedí nad knihami od rána do večera.

Ale lidi, takhle to není.

Není chyba, když někdo nějakou zkoušku neudělá hned napoprvé. Vy, co třeba ještě vejšku nestudujete, tak tohle možná nechápete. A píšete tam pak ty hloupé (pardon, ale opravdu jsou hloupé) komentáře o tom, jak takový člověk přece na medicínu nemá. A proč by jako neměl? U nás třeba na anatomii jeden asistent prorokoval skoro všem, co dostali v prváku čtyřky z mikrotestů, že medicínu určitě nedostudují. A víte co? Teď jsou z těch lidí už doktoři.

Ale stejně tak není chyba, když někdo všechny zkoušky udělá napoprvé, bez toho, aniž by ho vyhodili. A není to žádná dokonalost, ani to, že by se bál přiznat chybu. Je to o tom, že se mu to prostě podařilo a že těch chyb třeba udělal spoustu, buďto někde jinde, nebo z toho vždycky uměl vybruslit. Ale neznamená to, že si takový člověk na něco hraje a zastírá vám skutečnost.

A třeba nakonec ten, který všechny zkoušky dělá napodruhé, bude lepší doktor, než ten, který je dělá napoprvé. Nebo taky ne a bude to naopak.

Ale uvědomte si jednu věc, medicína je extrémně těžká škola a každý ji zvládá jinak. A porovnávat nás mezi sebou, navíc pokud soudíte jen podle toho, co se objeví někde na sociálních sítích, popřípadě na blozích, je úplná pitomost.

A odpověď na otázku v nadpisu?

Ano dá. A není to až tak výjimečné. A rozhodně na tom není nic špatného, šprtského, povýšeneckého, nebo zatajovačského.

Buďte tolerantní.

Howgh.

18 komentářů:

  1. Kdybych komentovala aktuální situaci v kontextu s článkem, jen bych parafrázovala to, co jsi napsala. Čili díky za tenhle příspěvek, vše bylo vyřčené :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju, to jsem ráda, že to někdo vidí podobně😊

      Vymazat
  2. Hm, doporučila bych tenhle článek přečíst všem.
    A četla bych to dětem už na základce(jen teda ve zjednodušenější verzi).
    Pěkný článek a klobouk dolů, že jsi to tak hezky zvládla! :)

    OdpovědětVymazat
  3. Tak ale ty nejseš opravdovej doktor, ty seš psychiatr, takže že umíš anatomii atd. na trojku, je dostačující.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Čau anonyme, jen tak mezi námi hnidopichy: Kdo je pro tebe ten opravdový doktor?

      Vymazat
    2. Tak určitě 😁 Ještě, že existují takoví znalci jako ty, milý anonyme. Kdo by nám to jinak všechno objasnil a uvedl na tu pravou míru 😊

      Vymazat
    3. :D :D A taky jsem pochopila, že se NIKDY nikomu nezavděčíš :D

      Vymazat
  4. Děkuju ♥ Za zastání, za podporu, za všechno! :) I u nás jsou lidi, co jednou všechno napoprvé a skrz prsty se na ně nekoukáme, protože spíš záleží na tom, jak se chovají, že jsou ochotní, nápomocní atd., pak jsou lidi, co jsou např. v meziročníku nebo přetahují zkoušky do dalších semestrů atd. a pak jsou lidi jako já :D Občas se něco podaří, občas se něco nepodaří, ale všichni máme společnou jednu věc - jedeme dál bez ohledu na to, co si myslí okolí :P :))

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jo, to je přesně ta věc, kterou se člověk musí naučit, nebrat okolí vážně a snažit se jít si pořád za svým. Ale někdy je to sakra těžký, víme že jo :))

      Vymazat
  5. Vzhledem k tomu, že to byl můj komentář, tak se musím ozvat. Pochopila jsi ho naprosto špatně, člověk aby se pomalu bál vyjádřit, protože ta druhá strana to naprosto překroutí. Jsou dokonalé blogy? Jsou, tisíce fotek na instagramu s naaranžovanými učícími fotkami, fotky indexů s výbornými známkami, člověk tím naopak tu iluzi toho, že ten, kdo dává všechny zkoušky napoprvé a na samá Áčka, je normální vzorek na medicíně. Není. Pak jsou tu průměrní, kteří ty zkoušky na poprvé nedávají, a připadají si méněcenně. To z nich nedělá horší budoucí doktory. Je normální a lidské zkoušky napoprvé nedávat? Jasně, že je, tím, že to Nadšená přiznala, spoustu lidem pomohla a ukázala, že ne všechno jde vždycky po drátkách a nemůžeme soudit, je tu tisíc faktorů. Stydět se za to, že jsi dala v prváku všechno na poprvé? Proč? Nikdo na premianty neútočil. Sama jsem to taky zfoukla na poprvé a nestydím se za to. Dokonalé blogy nebyly použity v pejorativním smyslu. Linh.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak ono na netu se vždycky pochopí ty věci různě. Mě u toho komentáře dost zarazily ty úvozovky u toho slova dokonalé, to mi, aspoň v psaném projevu, vždycky značí takovou trochu ironii. A celé to tak vyznívalo. Já ale tenhle článek nepsala jen kvůli tomu, spíš proto, že jsem se fakt setkala mnohokrát s tím, že mě hned někdo označil za šprtku, nebo tvrdil, že furt sedím nad učebnicema a že v podstatě nemám jinou životní náplň. Navíc článků o tom, že je normální nedat zkoušky, což jak všichni víme skutečně je, je docela dost, ale takovýchhle pohledů z té strany druhé zas tolik není. Já to ani nemyslela nějak útočně na tebe, spíš je to jen zamyšlení, stejně jako většina věcí tady :)

      Vymazat
  6. Krasne napisane, ty moja neopravdova doktorka <3

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Lienka, ty si se kam ztratila, kočko? Pořád čekám a stále nic <3

      Vymazat
    2. Dnes bude článok! Konečne som sa nakopla :D

      Vymazat
  7. Ámen.

    (ve skutečnosti byl tenhle komentář delší a měl být odeslán 6. července, ale zahraniční wifi řekla ne a celý mi ho shodila, takže se omlouvám, že je až teď a takový prcek :D Ale moc ti za tenhle článek děkuju)

    OdpovědětVymazat