pondělí 24. července 2017

A s čím zápasíte vy?

Tenhle článek nosím v hlavě už strašně dlouho. Vlastně už jsem se tohoto tématu dotkla i na minulém blogu a budu ho tu možná omílat docela často, protože je to něco, co mě provází celým životem. A nejen mě, spoustu lidí.

Zároveň je to věc, o které se mi poměrně těžko píše. Protože je těžké přiznat, že v něčem pokulháváte, nebo že sami ze sebe nemáte dobrý pocit. Obzvlášť před neznámými lidmi, před lidmi, u nichž nikdy nedovedete předvídat, jak na vaše slova zareagují.

Ale napsat jsem to chtěla, už jen proto, že mi sem tam někdo napíše, že se s mými články ztotožňuje, nebo že mu pomáhají. A z toho mám pak hroznou radost a pocit, že to, co dělám, nedělám úplně zbytečně.

I proto se dneska do toho pustím. Pro mě samotnou je to hodně, možná až extrémně, důležité.

Jak už jste asi z mých článků, a kdo sledujete i instagram, tak příspěvků na instagramu, pochopili, že jsem tvor poměrně melancholický. Ne úplně takový ten momentálně moderní "positive mind" člověk. Je pravda, že třeba na facebook píšu hodně různých motivačních příspěvků, ale to je hlavně pro vás, protože vím, že medicína je těžká a že každý občas potřebuje povzbudit. A že, když to slyšíte od někoho, kdo už ji má za sebou, třeba vás to trochu nakopne. Ale já sama v hloubi duše jsem spíš pesimista a takový ten člověk, který vždycky všechno vidí hned od začátku černě.

V některých věcech ty růžové brýle sice stále odmítám sundavat, ale můj převažující náhled na svět je  víceméně pesimistický. Je to dané asi kombinací věcí, ale ta hlavní a převažující složka a kořen melancholie u mě spočívá v tom, jak sama sebe vnímám.

Pan profesor Honzák, kterého si velice vážím, jak jako člověka, tak jako doktora, v jednom z rozhovorů, které jsem s ním viděla, řekl větu, která mi od té doby vrtá v hlavě. Sice to nebylo poprvé, kdy jsem ji slyšela, ale nevím proč, nikdy na mě tak nezapůsobila, jako když ji řekl on. A ta věta je:


"Když člověk nemá rád sám sebe, nemůže mít rád ani ostatní."

Vždycky jsem se zatvrzele tomuto tvrzení bránila a říkala jsem, že to tak stoprocentně není. Že přece to, jak vnímáte ostatní, vůbec nezávisí na tom, jak vnímáte sami sebe. Ale čím jsem starší, tím víc začínám chápat, v čem tkví pravdivost tohohle moudra. A že to tak asi opravdu nakonec bude.

Ale abych se vrátila k té melancholii a k tomu, proč jsem následně mluvila o téhle větičce, chci říct, že jsem nebyla vždycky taková. Jako malá jsem byla celkem veselé dítě. Ale pak jsem najednou, někdy hned na začátku puberty, nabyla dojmu, že nejsem taková, jaká bych měla být. Vedly k tomu samozřejmě i nějaké pošklebky ze strany okolí, však víte, jaké děti dokážou být, ale o tom tenhle článek není.

Je o tom, že jsem tehdy, někdy kolem dvanáctého, třináctého roku, začala vnímat své vlastní tělo jako nepřítele, jako něco, s čím musím bojovat a přetvořit ho tak, aby bylo podle představ, které byly tehdy řekněme "normální".

Už tehdy, ve dvanácti letech, jsem si velice dobře uvědomovala, že se nemám ráda. 



Prošla jsem pak různými obdobími, nepěknými, i více pěknými. Jedno ale měla všechna tato období společné, ať už jsem vypadala jakkoli, dělala se sebou cokoli, stále jsem měla pocit, že to není dost. Že to není to ono, to, jaká bych vlastně chtěla být.

Stále jsem se s někým srovnávala, hnala se za nedosažitelnými cíli a sama sebe zahlcovala úkoly, které v tu chvíli byly nad moje schopnosti. 

A to jen proto, že jsem si myslela, že až splním další pomyslnou metu toho, co jsem si předsevzala, až se dostanu ještě o kousíček dál, všechno najednou nějak secvakne a já budu jak lusknutím prstu šťastná. A začnu po všech těch letech všechno kolem sebe a hlavně sebe samotnou vnímat jinak.

Samozřejmě se to nikdy nestalo.

Musím se přiznat, že jsem měla období, kdy jsem nedokázala hodnotit člověka, hlavně sebe, jinak, než podle toho, jak vypadá. Měla jsem pocit, že nic důležitějšího na světě neexistuje. A jelikož jsem sama se sebou neustále nebyla spokojená, i moje hodnota v mých vlastních očích byla mizerná.

Když to teď tak píšu, bojím se, že to některým lidem vůbec nebude dávat smysl. Že mě budou vnímat jen jako nějakou povrchni pipku, ale to vůbec není smyslem tohoto článku. Ani to tak nikdy nebylo.

Jsem na facebooku členem mnoha různých skupin, mimo jiné i těch, které jsou zaměřené na cvičení a různé rady ohledně nabírání svalové hmoty, hubnutí a prostě obecně lidského těla. A není den, kdy by se tam neobjevila nějaká holčička, záměrně říkám holčička, protože těm děvčatům je třeba jedenáct, dvanáct let, někdy i míň, která tam strčí polonahou fotku, u které se ptá, jak zhubnout, protože si přijde strašně tlustá. Když se člověk na tu fotku podívá a oprostí se od toho, že tam vůbec nemá podobný obsah co dělat, vidí normální holku, které většinou nikde nic nepřebývá. A v žádném případě nepotřebuje hubnout. A stejně se tam vždycky najdou lidi, kteří ji nějak shodí, popřípadě ochotně poradí, jak nějaké to kilčo zhubnout.

Vždycky se na to dívám a říkám si, co se to s náma sakra děje. Říkám si, jak bude taková holka asi vypadat za deset let, o čem bude uvažovat, když už teď sama sebe vidí takhle. Jak bude vnímat změny, které se na jejím těle budou dít v průběhu puberty. Má vůbec šanci mít se někdy ráda, když už teď nabyla sama ze sebe pocit, že je ošklivá.

A jako protiváha tomuhle pak stojí obrovská kampaň na všech sociálních sítích, a hlavně instagramu, propagující sebelásku. Když si najedete na hashtag selflove, vyjede vám tisíce a tisíce příspěvků. Každý druhý si to hrdě zavěsí k fotce a já vždycky jen přemýšlím, kolik z těch lidí, kteří tenhle hashtag používají se taky nenávidí. Kolik z nich doma před zrcadlem brečí a slibuje si, jak začnou odznova zase zítra. A když ne zítra, tak určitě pozítří. A pak jdou a vyfotí fotku ke které plácnou selflove. A spousty dalších pozitivních hashtagů.

Co to s námi je? 

Schováváme se sami před sebou a před něčím, co nás stejně jednoho dne, dřív nebo později, dožene.

Stejně jako to vždycky dohnalo mě.



Jak už jsem říkala, jsem melancholik a pesimista. A někdy hodně bojuju s vlastní hlavou a myšlenkami, které se v ní rojí. Ale přestala jsem se schovávat sama před sebou. A zkouším, krůček po krůčku odstraňovat zpětně ty balvany, které mi popadaly už jako tomu malému dítěti do cesty a navždycky změnily mé vnímáni sebe sama.

Snažím se neschovávat se za hashtagy, nikdy bych se neodvážila slovo selflove v něčem, co se týká mě samotné, použít. Protože tím, že všechno zaplácnete jedním slovem nic nevyřešíte. Je potřeba řešit příčiny. A tahle naše ztřeštěná doba, v tomhle ohledu tak strašně nemocná, by tolik potřebovala řešit příčiny a ne jen schovávat následky. Zahodit všechny ty nálepky, za kterými se tak snadno ukrývá a zkusit nazvat aspoň jednou věci pravými jmény. 

Přiznat si, že se skutečně spousta z nás nemá ráda. A nedospěla k tomu během hodin nebo dnů. Ale dlouhých let, kdy jsme nevěděli, jak sami se sebou naložit a nebyl nikdo, kdo by nám v tom tápání nějak pomohl.

A skutečně platí, že čím víc budete v tomhle stavu setrvávat, tím těžší pro vás bude mít rád okolí. Když se kousek po kousku začnete měnit vy, změní se i váš vztah k těm, které máte rádi. 

Ale je to běh na dlouhou trať. Pro někoho i celoživotní. A vůbec ne jednoduchý.

Vím, že takových příběhů jako je ten můj, jsou v dnešní době stovky, tisíce, některé se šťastným koncem, jiné s méně méně šťastným. Jsou obrazem generace, ve které vyrůstáme, generace, která zametá věci pod kobereček a ukazuje jen to, co ukazovat chce. 

Jsme mnohem zranitelnější a možná proto se už odmala  učíme své rány dobře skrývat.

Ale všechno, co si jednou do sebe uložíme, s sebou budeme nosit už po celý život. A pokud to nějak nevypustíme ven, bude to jen doutnat a narůstat a v určité chvíli nás to přeroste.

Není chyba, když někdy nejste pozitivní. Když je vám smutno a někomu to řeknete. Není chyba pochybovat sám o sobě a nevidět se vždycky v tom nejlepším světle.

Je ale chyba to ignorovat a dělat,že se nic neděje.

Ani milion hashtagů selflove  a milion lajků na instagramu vám totiž nepomůže, když se každé ráno budete budit s tím, jak moc se nemáte rádi. A večer s touhle myšlenkou půjdete spát.

Buďte sami k sobě aspoň jednou za čas upřímní. 

A zkuste mít pochopení pro ostatní. Buďte laskaví.

Nikdy nevíte, co člověk proti vám uvnitř skutečně prožívá.


12 komentářů:

  1. Super článek! Sleduju tě skoro už od začátku a je strašně vidět, jak ses za těch pár let posunula, jen tak dál :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju, takový komentář fakt potěší :)

      Vymazat
  2. Děkuji za tento článek! Cítím z něj to, co jde i nejde uchopit. Přijmout se, s chybami, nedostatky i originalitou, to je to, o co se každý den snažím. A najednou je tak nějak líp, lehčeji =). Ať se ti daří =)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju, za tu druhou větu obzvlášť. A nápodobně :)

      Vymazat
  3. S mojí "selflove" to taky není úplně v pořádku. Strašně si nevěřím. V prvé řadě musíme být laskaví sami k sobě...myslím, že to je to nejdůležitější, co pro sebe můžeme udělat.
    NM

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ano, pravda, jenže když člověk žije skoro celý život ve špatné myšlence, tak to pak jde těžko, ale časem snad...bude líp :)

      Vymazat
  4. Opět výborně vystiženo aktuální téma, co se tolika lidem honí hlavou, ale snaží se ho potlačit nebo ignorovat. Nebo si to ani neuvědomují - jak moc důležité je pracovat na příjetí sebe sama. Díky, že nám otvíráš oči a léčíš duši, doktorko :)
    Medička z Prahy

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To je krásný komentář, moc za něj děkuju, měla jsem trochu strach z reakcí a mám fakt radost, že jsou takové, jaké jsou :)

      Vymazat
  5. Je to krásně napsané a věř tomu, že to učitě pomůže spoustě lidí, kteří s tím mají problém a zamyslí se nad sebou a svými problémy. Obecně dnešní doba svádí k tomu, abychom na sociálních sítích ukazovali jen "to nejlepší" a zbytek nechávali zavřený někde hluboko ve skříni, kde ho nikdo nenajde a neuvidí a je to smutné. Holčino (paní doktorko), věřím, že i ty k té sebelásce jednou dojdeš a bude opravdová ♥

    Do té doby se tvůj pesimismus budu snažit vyvažovat svým zbytkem optimismu :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jasně :D Optimisty potřebujem, aby svět udržoval tu svoji rovnováhu. A děkuju ♥

      Vymazat
  6. Úžasný článok, ďakujem zaň. Nech sa darí v novej práci :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. A já moc děkuju za takovou reakci a za přání :)

      Vymazat