středa 7. června 2017

Pediatrie a taky trochu o tom, jak si najít práci

Část první -  pediatrie

O pediatrii jsem už trochu psala v minulém článku, ale protože mi přišlo pár žádostí, jestli bych to nemohla sepsat tak, jako minulé státnice, zkusím se k tomu trošku víc rozepsat.

Státnice z pediatrie je u nás v Hradci takový trochu strašák. Kolují o ní různé zvěsti, které jsou všechno, jen ne pozitivní a uklidňující, což jsem zrovna moc nepotřebovala, vzhledem k tomu, že to byla moje poslední státnice a už jsem měla fakt dost. Pokud jste ve druhém běhu, tak máte pediatrii hned jako druhou státnici, po hygieně.

Za sebe musím říct, že mi mnohem více vyhovoval ten první běh, kdy jsem ji měla až jako poslední. A to z jednoho prostého důvodu. Že jsem před ní absolvovala internu a chirurgii. Nechci tím říct, že pediatrii celou splácáte z interny a chíry, jak známo dítě není pouhá zmenšenina dospělého, že ano :D A na státnicích jsou na to docela citliví. Abyste jim nezačali vykládat internu místo pediatrie. Přece jen, u těch dětí je spousta věcí jinak.

Ale řekla bych, že když už máte za sebou internu a chirurgii, hodně vám to pomůže. Já jsem dokonce měla to štěstí/smůlu, že jsem si vytáhla vrozené vady pohybového ústrojí a tam se dá půlka věcí z té chíry nějak vymyslet. Hlavně jsme třeba u otázek z chíry měli dost podstatnou část jedné otázky věnovanou dysplázii kyčelního kloubu a vůbec různým jiným vrozeným vadám, takže se to fakt dobře dalo použít. Ale zas nečekejte, že vám to usnadní úplně všechno. A nespoléhejte na to přespříliš. Taky byste na to pak mohli doplatit.

Učení je těžké. Je toho hodně a v podstatě není žádný kvalitní materiál, který bych mohla doporučit. V knihovně dostanete Klinickou pediatrii od Lébla, pak nějakou tlustou bichli od Hrodka, kterou jsem ani neotevřela, plus novou knížečku Diferenciální diagnóza. Tu jsem sem tam použila, je dobrá na takový přehled, ale je tam strašná spousta zbytečných věcí.




Abych byla úplně upřímná, vzhledem k tomu, že jsem to trochu nestíhala, skončila jsem nakonec u toho, že jsem se učila z vypracovaných otázek a prezentací. A myslím, že jako učební zdroj by to fakt mělo stačit. Prezentace jsou udělaný dobře, většinou jsem se neučila z těch nových, protože jsem je neměla, spíš z těch starších, které jsme měli k dispozici v materiálech. A fakt myslím, že to je tam rozepsaný dostatečně a tak, abyste to jakž takž pochopili. Tím se dostávám k tomu, co pro mě byl v pediatrii největší problém, a sice k pochopení. Jsem takový ten typ, který se nedokáže věci jen tak nadrtit nazpaměť, potřebuju to chápat. Jakmile to nechápu, prostě to do té hlavy nedostanu. Měla jsem u některých věcí fakt problém, a tím, že k tomu není žádnej pořádnej zdroj, bylo dost těžký se v tom nějak zorientovat. Docela dobrý jsou články na pediatriepropraxi.cz a jinak jsem hledala různě po netu. Samozřejmě na mě zase vyskakoval můj starý známý Modrý koník a mimibazar :D To má pak člověk už fakt chuť hodit si mašli, když mu na jeho dotaz opakovaně vyjedou jenom takovéhle zdroje.

Zkouška je jen teoretická, žádné praktické, ani test. Ale i tak trvá poměrně dlouho, vzhledem k tomu, že každého těch minimálně třicet minut zkouší, často i víc. Pak samozřejmě zase čekáte na vyhlášení. My začínali v sedm a končili někdy kolem jedné, se dvěma komisemi a zhruba dvaceti, pětadvaceti studenty.


Otázek je čtyřicet, vždycky po tripletech, takže vlastně sto dvacet. První otázka z tripletu je vždycky zaměřená na diferenciální diagnostiku, druhá je taková obecná a třetí je otázka, která se týká čistě jen dětí. Tam bych doporučila se to fakt naučit a nesnažit se to tahat z interny, protože to je přesně ta věc, kterou nechtějí slyšet.

Co se týče znalostí, tak chtějí víceméně základy, opravdu nezabíhají do nějakých extra podrobností. Ale chtějí to opravdu prakticky. Já jsem si třeba vytáhla akutní selhání ledvin a tahali ze mě snad všechna možná vyšetření a testy, co se na to dělají. Takže se připravte na to, že opravdu nebude stačit říct etiologii, projevy, léčbu a čau. Mimochodem ty projevy po mně taky chtěli docela dost podrobně.

Tu nefrologii speciálně bych doporučovala se naučit fakt dobře, vzhledem k tomu, že paní docentka je nefroložka :D

Jako druhou otázku jsem si vytáhla ty vrozený vady a tam to moc podrobně nechtěli, asi i s ohledem na to, jak moc rozsáhlá otázka to je. Víceméně jsem jen vyjmenovala, jaký vady můžou být a pak trochu mluvila o dysplázii kyčlí, myasthenii gravis a Duchennově svalové dystrofii. Ale na tomhle mě nijak zvlášť netrápili, myslím, že je samotné to ani moc nebavilo :)

Třetí otázku jsem měla infekce novorozence, což je zase strašně rozsáhlá otázka. Tam je asi důležitý vědět, který jsou už prenatálně, co je postnatálně a během porodu, pak ty původce, který jsou rozdílný od dospělých, projevy, který jsou taky rozdílný a tak nějak obecně ke každýmu umět něco říct.

Kdybych to měla nějak shrnout, tak bych řekla, že to nebylo tak příšerný, jak nás všichni strašili. Je pravda, že jsem se celou zkoušku necítila moc dobře, ale nikdo na mě nebyl zlej, nebo takovej, že bych cítila, že se mě snaží vyhodit. Určitě tu zase platí to, že věci, které se vyprávějí jsou často hodně zveličené. Takže ano, pediatrie je hodně těžká zkouška a není radno ji zanedbat, nebo to jít zkusit s tím, že to třeba vyjde, ale ani zdaleka není tak nezdolatelná, jak se o ní tvrdí :)


Část druhá - jsem v šesťáku, a co teď?

V téhle části se vám pokusím dát takový menší návod ohledně hledání práce v šesťáku. Rozhodně se nepovažuju za nějakého odborníka, ani nejsem personalista, takže nečekejte něco objevného :) Spíš se pokusím zodpovědět na dotazy, které jsem třeba měla já sama, nebo které mi i občas chodí od vás.

První a úplně základní věc, která mi vrtala na začátku šesťáku hlavou, byla otázka, kdy si vlastně tu práci začít shánět. Jestli už někdy v září, v listopadu, nebo až po novém roce. Hledala jsem různě na internetu, ale nikde k tomu nic pořádného nebylo.

Takže asi takhle, co mám zkušenosti, není potřeba to řešit třeba už na začátku roku, nebo před vánoci. Pokud nejdete na nějaké místo, které je fakt něčím speciální, tak stačí začít to nějak všechno obvolávat a obepisovat po Novém roce. Klidně i později. Já sama jsem odpovídala na inzerát někdy v únoru, s tím, že pohovor byl stejně až v květnu.

Samozřejmě jiné to asi bude u rezidenčních míst, tam to bude potřeba obvolávat asi trochu dřív, abyste něco dobrého sehnali. Ale k tomu vám bohužel nic moc neřeknu, vzhledem k tomu, že o tom moc přehled nemám a nechci tu plácat nějaké blbosti.

Druhá otázka byla, jak si tu práci vůbec najít.

Je několik možností. Dneska už, čím dál tím častěji, chodí na fakultní mail různé nabídky, často i třeba se různými formami stipendia, takže není nic jednoduššího, než si tam něco vyhlídnout a napsat tam.Pokud se vám nic z toho nepozdává, můžete, podobně jako já, zkusit projet inzeráty, klasicky na praci.cz. A pokud máte už alespoň trošku představu, stačí to sledovat a ve vhodný okamžik odpovědět.

Jestliže přesně víte, kam byste po škole chtěli nastoupit, je nejlepší kouknout se, jestli zrovna nějaké místo nenabízí a pokud ne, zkusit napsat primáři. Co jsem tak slyšela, tak je nejlepší komunikovat přímo s primářem. I když mě třeba takhle primářka přesměrovala na personální, kdy jsem pak v podstatě komunikovala jen s personalistou. Ale jako první kontakt je to asi dobré.

Určitě je potřeba vytvořit si nějaký životopis. Na internetu je spousta různých předloh, dokonce i takové, do kterých jen nasázíte data a ony to nějak vytvoří za vás. Do životopisu určitě nezapomeňte napsat všechny stáže a praxe, které jste měli navíc a mimo vaše studijní aktivity, hodně se na to ptají a dá vám to nějaké body do plusu. Stejně tak se nebojte vypsat tam i jiné dovednosti, jako jazyky, různé certifikáty apod. Mně třeba řekli, že je výhoda, že mluvím francouzsky, takže je určitě dobrý tam takové věci mít. Někde po vás možná budou chtít i motivační dopisy, to se dá taky pohledat na netu a najít nějaké vzory.

Když už si tu práci nějak dohodnete, většinou vás pak pozvou na pohovor.

To byla taková velká neznámá, která mě už dopředu fakt hodně strašila. A to hlavně proto, že jsem vůbec netušila, co od toho můžu čekat. Samozřejmě jsem už nějaké pohovory absolvovala, ale většinou to bylo na místa, u kterých jsem věděla, že je dostanu, protože tam žádná zvláštní kvalifikace nebyla potřeba a pohovor byl víceméně formalita.

Měla jsem docela strach, aby mě někdo nezkoušel z nějakých praktických znalostí, protože, přiznejme si to, prostě není čas se mezi těmi státnicemi nějak zvlášť připravovat ještě na to, co byste chtěli dělat v budoucnu. A od zkoušky z psychiatrie už to přeci jen nějaká doba byla. Z různých stran jsem slyšela různé věci, dokonce právě i to, že se někde někoho na něco praktického ptali.

Ale když to tak zhodnotím objektivně, poté, co většina mých přátel už nějaké zaměstnání má, a co jsem slyšela od nich, tak se snad nikde na žádné znalosti přímo neptali. Takže asi není potřeba snažit se před pohovorem rychle natlačit do hlavy úplně všechno :)


Na co byste se ale měli připravit určitě, jsou otázky typu:


Proč jste se rozhodli zrovna pro tenhle obor.

Proč to konkrétní pracoviště. Proč ne to, které je třeba v místě vašeho bydliště.

Co můžete nabídnout.

Kladné/záporné vlastnosti.

Jak to vidíte v budoucnosti.

Co vás z toho oboru konkrétně nejvíc zajímá.

Co jste měli možnost vidět na škole.

Absolvovali jste nějaké stáže nebo nějakou jinou činnost v oboru.

Kolik si představujete plat.


Samozřejmě těch otázek je určitě daleko víc a budou se lišit obor od oboru, ale tohle jsou takové úplně základní, na které se vás většinou zeptají, nebo aspoň na část z nich. Je dobrý mít nějaké odpovědi dopředu připravené, hlavně proto, že jste pak nervózní a nenapadne vás třeba hned něco kloudného. Což jsem zažila na vlastní kůži :D

Co mě samotnou ale hrozně překvapilo, a na co jsem nebyla připravená, byl prostor pro vlastní otázky. A to je taky důležité. Připravte si něco, na co se jich zeptáte. Protože když pak zůstanete jako já jen sedět a koukat, max. horko těžko vypotíte jednu, dvě otázky, tak to nevypadá zrovna dvakrát dobře :D 

Je jedno, na co se zeptáte, ale ideální je zeptat se třeba na to, jak to na oddělení chodí, jak je to s předatestační přípravou, co je hrazené a co ne. Jestli jsou schopní vám zajistit všechny stáže, popř., kde pak probíhají. A samozřejmě finanční věci, jestli je plat tabulkový, jak proplácí služby a tak. 

Ale fakt mějte něco připraveného. Mě to zaskočilo hodně.

No a celkově je potřeba přijít nějak slušně oblečení. Já třeba měla sako a šaty, kluci měli kvádro, možná může být i nějaké míň formální oblečení, ale přece jen pořád to o vás něco vypovídá, tak je lepší se asi obléct slušně.

Určitě hodně záleží i na celkovém dojmu, takže platí takové ty klasické věci jako koukat se do očí, nebo aspoň na toho člověka, se kterým mluvím, snažit se mluvit srozumitelně, nekoktat, neplácat pátý přes devátý, když podáváte ruku, tak stisknout, ne jak leklá ryba atd. atd., ale to už asi všichni znáte ze zkoušek.

U mého pohovoru byli dva lidi, oba doktoři. Normálně by tam byl asi ještě personalista, ale ten měl zrovna nějakou práci. Někde s vámi komunikuje třeba jen primář, slyšela jsem i, že někoho třeba vzali kouknout po oddělení, ukázali, jak to tam chodí přímo v praxi a tak. To se ale liší pracoviště od pracoviště.

Potom už jen buď čekáte, až vám zavolají a nebo vám výsledek řeknou hned.

A pak už se jen radujete :))


Tohle by bylo asi tak všechno v kostce, co k tomu můžu říct. Časem určitě vyjde nějaké pokračování ohledně specializační přípravy. Klidně se podělte o nějaké vlastní zkušenosti, čím víc toho bude, tím víc to bude ostatním nápomocné :)

Přeju všem krásný den a držím palce těm, kteří se mordují s nějakou zkouškou :)







4 komentáře:

  1. este ma napadlo k otázkam pri pracovnom pohovore: "Mate jedáleň?" - pre mna dost dolezita vec i to na akej urovni je. Ked som v strese, tak je vazne fajn dat nieco teple do seba (+mam rôzne zažívacie intolerancie). "Ako u vas funguje parkovanie?" (mam auto/rodina ma auto a chce ma pozriet, atd atd). a asi este: "smiem si (mozno za rok) prihodit este jednu specializaciu?" O:) .

    PS: mas uzasne clanky, akurat sa ucim na prijimacky, takze prevazne cerpam od ZatímNadšenej :) , ale psychiatria... viac krat som nad tym uvazoval.. a "archa bláznov" - film, ma obcas motivuje.. ked si spomeniem na par viet z neho.. tam "Mudr. Newgate" mal vlastne tiez pracovny pohovor a povedal tam (pre mna to bola proste silná veta) preco chce byt psychiatrom v ustave... skus pozriet O:)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ahoj, moc díky za pochvalu, vážím si toho :) I za tip na film, ještě jsem neviděla, tak se časem určitě kouknu.

      A i tipy na otázky jsou dobré, já si vařím sama, takže mě ani nenapadlo, že by pro spoustu lidí je vlastně otázka jídelny důležitá. A stejně tak s tím autem, vzhledem k tomu, že ho nemám, tak mě to ani nenapadne, takže díky a hodně štěstí na přijímačky, držím palce! :)

      Vymazat
  2. Ahoj,
    moc ráda čtu tvé příspěvky, ať už na fb nebo na blogu. Zaujalo mě, jak jsi v jednom článku psala, že se skoro všechny hovory s tvými přáteli po čase stejně stočí na jejich problémy s očekáváním tvé rady. Toto se mi stalo taky stalo před týdnem a nevím si s tím úplně rady, tak jsem se osmělila napsat ti. Studuji také již posledním rokem na LF.
    Minulý týden mi volal známý. Když budu citovat jeho slova: " Prosím poraď mi, co má dělat těžký alkoholik. Já už nevím, jestli se mám jít zabít. Jsi doktorka, poraď mi." Slíbila jsem mu tedy, že až přijedu domů, tak se s ním sejdu a povykládáme si. Ale nevím, jak přesně vést hovor. Jak ho nasměřovat na cestu, že já mu nepomůžu, že by měl vyhledat lékařskou péči.( což určitě nebude akceptovat, když mu zmíním, že jít za psychiatrem se pobavit o jeho problémech není slabost a ostuda) Nemám s tímto tématem žádnou zkušenost (ani neplánuji se stát psychiatrem) a proto bych ti byla vděčná za jakoukoliv radu.

    A předem se omlouvám, že tě zahlcuji i v mimo pracovní době.
    Pěkný den, Veronika

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ahoj Veru, tohle je hrozně obtížné a asi neexistuje nějaká univerzální rada, kterou bych ti mohla poskytnout a která by byla nějak všespásná v takovém případě. Pokud je alkoholik, tak by se opravdu měl jít léčit, jiná cesta moc není. Ale jestliže není motivovaný, tak v léčbě stejně nevydrží, podepíše revers a bude domů Asi by to chtělo zkusit s ním probrat, co se vlastně děje. Hodně lidí pije proto, že má deprese nebo nějaké problémy. Tak s ním pro začátek probrat ty problémy. Ono se člověku často uleví už jen tím, že si o tom popovídá. Pokud bude dál takhle sebevražedně proklamovat, tak je tam ta psychiatrická péče docela neodkladná. A pokud by nešlo dostat ho přímo k psychiatrovi, jde to vzít třeba přes centrum krizové intervence, pokud jste z Prahy, je to v Bohnicích a slouží tam kromě psychiatra i psycholog, tak by to šlo tak nějak nastrčit, že by šel vlastně k tomu psychologovi, kterej pomáhá lidem v krizových životních situacích. No a pokud by ten psycholog seznal, že je to na hospitalizaci, tak ho k ní rovnou odešle. To mu samozřejmě neříkej, většina lidí se při slově psychiatrická hospitalizace zděsí. Ale pokud by se ti ho tam podařilo dostat, měla bys pojištěný i to, že v případě, kdy by ten stav byl fakt vážnější, tak tam tu hospitalizaci zindikují. Co se týče toho alkoholismu, tak je velice obtížné člověka, kterej je k léčbě nemotivovanej, k ní nějak přesvědčit. To se nám nedaří často ani v nemocnici. Holt každej jsme svého štěstí strůjce a ty nejsi zodpovědná za to, jak tvůj známej bude žít. Můžeš ho vyslechnout, říct mu, co si o tom myslíš ze svýho pohledu. Doprovodit ho k nějakému odborníkovi. Ale pokud se léčit nechce, tak ho, když pominu že by byl bezprostředně ohroženej na životě, k tý léčbě prostě přinutit nemůžeš. To je taky potřeba si uvědomit. I pro zachování nějakého tvého duševního zdraví. Držím palce.

      Vymazat