čtvrtek 1. června 2017

Moje cesta a jaký byl šesťák

Když jsem psala nadpis, myslela jsem, že bude celkem jednoduché napsat článek na tohle téma. Ale když tak o tom přemýšlím, je docela těžké shrnout to nějak stručně a zároveň výstižně.

Tak tedy začnu oklikou. A sice tím, že se trochu představím, pro ty, co by mě náhodou neznali. 

Ráda o sobě říkám, že jsem taková holka. Tahle charakteristika je pro většinu lidí asi nicneříkající, ale pro mě to má určitou tradici a tak nějak se mi nechce se jí vzdát, takže se opět popíšu takto. 

Taková holka, která posledních šest let strávila studiem medicíny v Hradci.

A nějakým záhadným způsobem se jí povedlo to studium i zdárně zakončit. Tím pádem se momentálně nachází v bezprizorní době mezi nástupem do práce a posledními státnicemi. 

V době posledních prázdnin v životě.

Jak říká můj tatínek: "Ještě si to užij, takovéhle už to pak nikdy nebude."

A tak si užívám. 

Je to hodně zvláštní pocit, když víte, že už vás nečeká žádná škola, žádná praktika, přednášky, žádné zkouškové. Že už vlastně nejste studenti. Já se totiž za studenta stále považuju. Ono, když strávíte předchozích devatenáct let svého života tím, že studujete, tak vlastně ani pořádně nic jiného neznáte.

Ale jak je všeobecně známo, jedna věc končí a další, leckdy mnohem zajímavější, začíná. Tak je to i v mém případě.


Jak se to vlastně stalo, že jsem se rozhodla studovat zrovna medicínu? Lidi se na to často ptají. Hned po otázce "A jakou máš specializaci?," což je mezi mediky samozřejmě už naprostý evergreen. A kdo to nikdy nezažije, není medik.

Ale zpátky k tématu. U mě, jakožto holky z jazykového hodně humanitně zaměřeného gymplu, všichni předpokládali, že se vydám nějakou z těchhle cest. Navíc jsem věčně četla, sem tam i něco napsala, prostě takový ten klasický "humanitní nerd" :D

Není se čemu divit, že když jsem pak v oktávě, kdy jsme museli říkat do nějakých statistik na jakou školu chceme jít, oznámila, že na medicínu, většina mých blízkých lidí byla dost překvapená. Mimochodem ze třídy jsme šly na LF tři holky, z toho jedna na zubní. Což si myslím, že byl dost nadprůměr na to, jak jsme byli zaměření.

Já to ale věděla už mnohem dřív, než v oktávě. Věděla jsem to už asi ve třinácti letech. Tehdy jsem poprvé k psychiatrii trochu přičichla. A naprosto mě to zaujalo a fascinovalo. A už mě to nikdy nepustilo.

Někdy si říkám, že kdyby se některé mé věci v životě staly jinak, pravděpodobně bych se nikdy takhle nerozhodla a nikdy bych se nedostala až tam, kde jsem teď. Někdy stačí jedna křižovatka a odbočka a všechno se najednou ubírá úplně jiným směrem.

A tak jsem skončila na medicíně. S vizí toho, jak jednoho dne se tenhle můj sen stane skutečností. Tehdy jsem tomu opravdu pevně věřila. Protože jsem vůbec netušila, do čeho vlastně jdu.

Popisovat tady celé studium asi nemá moc smysl, je spousta blogů, kde se to dozvíte mnohem líp a podrobněji. Já bych k tomu řekla asi jen to, že to bylo strašlivě náročné. A že jsem o sobě během té doby pochybovala tolikrát, že bych to ani nedokázala spočítat.

Ze začátku to bylo čistě "jen" studiem. Kdy toho prostě bylo moc. Tak moc, jak jsem si nedokázala na gymplu ani představit. A to jsem si myslela, že nejsem třeba úplně hloupá. Ale na medicíně si musíte zvyknout na takový ten pocit, kdy vůbec nerozumíte tomu, o čem se mluví.  A že je to normální a nic špatného to o vás nevypovídá. To mi chvíli trvalo.

A pak, když jsme se dostali do praxe, byla to druhá rána, přímo mezi oči. Strašně mě v určitých ohledech zklamalo, jak jsou někteří lidi schopní se k doktorům chovat. Měla jsem ještě takové ty naivní představy, že si nás ostatní budou vážit a tak podobně. A ono to pak bylo úplně jinak. Popisovat to tady taky přímo nebudu, protože by ten článek byl asi nekonečnej, ale pokud mě vydržíte číst, slibuju, že se tu postupně články z praxe budou objevovat. A budu se snažit psát upřímně, tak, jak to skutečně je.

Dneska bych se trochu chtěla zastavit u šesťáku. Roku, kdy děláte pět státnic po sobě a trávíte veškerý čas před nimi na praxi v nemocnici. Vybrala jsem si zrovna tenhle rok, protože ho mám stále ještě v živé paměti, na rozdíl třeba od prváku :D A myslím, že by to mohlo někomu trochu i pomoct, nebo aspoň vytvořit nějakou představu o tom, jak to chodí.

Jak to tedy fungovalo?

Celé se to samozřejmě týká hradecké fakulty, ale i na ostatních to myslím probíhá víceméně podobně.

V letním semestru v páťáku si vyberete nemocnici, ve které chcete státnicovou praxi vykonávat. Nemusí to být jen jedna nemocnice, jsou lidi, kteří byli na každou praxi někde jinde, třeba i v zahraničí. A studijní vám to buďto schválí, nebo neschválí. Nečekejte, že se všichni dostanete do Hradce, tam je to přednostně určené zahraničním. Takže spíš skončíte někde na nějaké menší nemocnici v okolí nebo si to samozřejmě můžete zařídit v místě bydliště.

Já se rozhodla absolvovat všechno praxe v kolínské nemocnici. Asi nejlepší bude, když vám přidám své hodnocení, které jsem psala už na instagramu.





Ano, přesně jak tu píšu, praxi v téhle nemocnici bych klidně doporučila. Pokud budete někdy váhat, určitě se toho nebojte.

Před každou státnicí takhle strávíte určitou dobu, na gyndě a pediatrii dva týdny, na interně jedenáct týdnů a na chirurgii sedm. Když jste hodní a hezky se zeptáte, tak vám to někde třeba i zkrátí :))

Jakmile odchodíte praxi, máte ještě dva týdny volné, na učení a pak už je samotná státnice. Musím se přiznat, že moje učení během praxí bylo na dosti bídné úrovni. Možná to bylo i tím, že jsem vstávala každý den o tři čtvrtě na pět a když jsem se odpoledne vrátila unavená domů, už prostě nebyla síla něco dělat. Max. přečíst jednu, dvě otázky, což je fakt zoufale málo. Ale myslím, že jsme to tak měli víceméně všichni. Možná nějaký robot ne :D

Takže jsem to pak většinou musela horko těžko dohánět ty týdny před státnicí. A to se samozřejmě dělá dost blbě, obzvlášť pokud jste takový typ jako já, který si to potřebuje minimálně třikrát přečíst.

Ty první státnice ještě jakž takž šly, ale čím víc jsme se blížili závěru, tím víc už jsem byla unavená a neschopná jakékoli činnosti. I když jsem věděla, že už mi těžce teče do bot. Dostatečně o tom vypovídá i to, že během státnicového roku jsem stihla vidět úplně nejvíc seriálů za celý můj dosavadní život.

A teď si určitě někteří řeknou:

"No jo, tak se není co divit, že nestíhá, když čumí na seriály." 

Ale ono to tak není. Jste pak už v takovém stavu, kdy se prostě učit nedokážete. Můžete do toho třeba vykoukat díru, ale do té hlavy vám to nenaleze. A když si pustíte seriál, klidně i pár dílů, a chvilku si odpočinete, jde to pak většinou o něco líp.

Největší krize přišla před poslední státnicí, pediatrií. Bylo to dané i tím, že mezi předposlední a poslední státnicí nebyl žádný rozumný rozestup. Takový ten týden, dva, kdy se člověk po zkoušce dává dohromady. Museli jsme se začít učit hned. A to, v kombinaci s únavou z celého předchozího roku, byl opravdu vražedný koktejl. Jestli celá medicína byla těžká, tak tohle bylo opravdu excelentní vyvrcholení.

Chtěla bych tu ale napsat jednu věc. Ať se vám to bude v tom šesťáku zdát sebezoufalejší, obzvlášť na konci, nevzdávejte to. Protože vzdát to se strašně nabízí, člověka to láká, když už nemůže, na všechno se prostě vykašlat. Ale nedělejte to. Zatněte zuby a vydržte. I když je to šílené.

Na státnici se vás nikdo nebude snažit vyhodit. Ano, jsou výjimky, ale je jich úplné minimum a většinou se o nich navíc ví, takže si na to můžete dát pozor. Ale třeba právě o téhle pediatrii, kterou jsem dělala jako poslední, kolují strašlivé zvěsti. Že většinu lidí vyhodí, že jsou tam zlí, že se to pomalu nedá udělat. Což vám taky na psychické pohodě příliš nepřidá.

Ale víte co? Ono to tak nakonec vůbec nebylo. Samozřejmě, někoho vyhodili. Ale to bohužel u každé státnice. Ale rozhodně to nebylo tak, že by se snažili a mermomocí hledali cestičky, jak nás vyrazit. Jak vždycky říkám, kdyby nás kdokoli vyloženě chtěl vyrazit, udělá to elegantně do jedné minuty.

Nebudu říkat, že ta zkouška byla nějak extra příjemná, to taky ne, ale nebyla ani taková, jak vás budou strašit.

Proto říkám, ať to nikdy nevzdáváte. A to ať jste v jakémkoli ročníku. Neplatí to jen pro šesťák. Vždycky máte za sebou nějakou cestu, kterou jste ušli, abyste se dostali tam, kde jste. A je strašná škoda to úsilí zahodit jen proto, že momentálně nemůžete. Jednou bysto toho totiž mohli strašlivě litovat. A už by to pak nešlo vzít zpátky.

Takže kdybych měla říct, jaký byl vlastně šesťák, tak řeknu, že nejnáročnější ze všech roků na medicíně, jak fyzicky, tak psychicky. Byl to rok, kdy většina z nás myslím posunula zase o něco dál hranice toho, co všechno dokáže snést. Ale taky to byl rok, kdy jsme se toho strašně moc naučili a který nám toho do praxe dal asi úplně nejvíc.

A teď jsme tady, většina z nás, kdo jsme začínali jako malí vyjukaní prváčci, A teď už jsme doktoři. Zase na začátku další dlouhé cesty. A nepochybuju o tom, že to bude extrémně těžké a náročné, a to nejen na začátku. Ale dokázali jsme to.

Když jsem nastupovala na medicínu, byla jsem úplně jiný člověk, než jsem teď. A i když to bylo náročné, jsem ráda, že jsem si tuhle cestu vybrala a nikdy necouvla. Takže na otázku, kterou taky často dostávám, jestli toho nelituju, můžu s klidem odpovědět, že ne. Nelituju.

A doufám, že následující roky a vůbec celý můj další život mě nikdy nepřinutí říct něco jiného.

2 komentáře:

  1. Líbí se mi, jak jsi to napsala, s tou energií jsem to měla podobně. Zpočátku člověk ani neví, co je všechno schopný snést (anatomie je z hlediska obtížnosti těžce přeceňovaná!), ale když potom nakonec začně dřít o dno, tak to pozná. Trochu se akorát bojím, jestli budu schopná tu vydanou energii ještě nabrat zpátky na původní úroveň. Zatím nic moc teda.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já jsem taky pořád někde u dna, ale doufám, že se to časem přetočí. Jen to bude asi trochu dlouhodobější záležitost :)

      Vymazat