úterý 27. června 2017

Koncert Placeba a o trochu o tom, proč si jít za svým

Červen se pro mě zatím nese víceméně ve znamení prázdnin a brigád. Přiznám se, že moc neodpočívám, spíš jsem poslední dobou pořád v nějaké té práci. Nějak se prostě neumím zastavit. Když mám volno, mám pocit, že jsem strašný flákač a musím stejně jít hned něco dělat. Je pravda, že zrovna brigáda teda není úplně nejšťastnější způsob trávení volného času po státnicích, ale zas bez práce nejsou koláče. A myslím, že bude lepší, když si nějaké ty koláče naddělám ještě než nastoupím do práce, vzhledem k tomu, že plat začínajícího lékaře není příliš hvězdný.

Na co jsem se ale strašně těšila a o čem jsem taky psala už v minulém článku, byl brněnský koncert mé nejmilovanější skupiny, Placeba, na který jsem dostala lístky a těšila jsem se na něj od té doby jak na Vánoce. Nebo spíš ne jak na Vánoce, protože, ty nemám ráda, ale prostě jako na něco, čeho se fakt nemůžete dočkat.

A musím vám to tu říct. Bylo to úžasné, dokonalé, naprosto naplňující a předčující všechna moje očekávání. Vidět je naživo, byl vždycky můj sen a teď, když tam najednou stáli všichni před námi na pódiu, navíc dost blízko, vzhledem k tomu, že jsme přišli docela brzo a byli jsme skoro až vepředu, byl to naprosto nepopsatelný pocit. 

Abyste mi rozuměli, já nejsem nějaký chronický uznavač různých ikon a model, většinou nemám žádné vzory, ke kterým bych se každý večer modlila a toužila být jako oni, ale Brian Molko je pro mě prostě a jednoduše někdo, kdo mě provázel celé dospívání, dokonce i část dětství, až doteď. A jeho jsem, jako jednoho z mála, skutečně vždycky zbožňovala. 

Líbilo se mi a stále se mi na něm líbí to, jak je trhlý, jiný, jak si jede svoje a je mu jedno, co si všichni myslí. Možná je to pro Placebo sem tam na škodu, protože někteří lidi, když vidí jeho podmalované oči a videoklip kde provádí nejrůznější podivné a často ne zrovna společensky snadno přijatelné věci, si pak hudbu ani neposlechnou. 

Na tohle téma se mi strašně líbil závěr recenze koncertu, která vyšla na internetových stránkách reportu, kde autorka píše:

"Možná si lidé, kteří hudbu Placeba aktivně neposlouchají, pomyslí, co to je za "divnýho chlápka," když si maluje oči. Pro ty je tu ale jeden krátký vzkaz. Kdyby to, že si někdo namaluje oči, mělo znamenat, že vyvolá takové emoce a radost jako Brian Molko se svou kapelou, nechť si ty oči malují všichni, protože by to za to určitě stálo."


A s tím nezbývá, než souhlasit. 

Atmosféra na koncertě byla skutečně úplně dokonalá. Docela dost mě ale překvapilo, jak málo lidí přišlo. Respektive, možná by přišlo i víc, ale vzhledem k tomu, že to bylo na výstavišti, tak ty prostory nebyly úplně největší.

Pro příště by možná stálo za to nad tím zauvažovat.


I tak jsme si to ale myslím všichni neskutečně užili.



Mám takové akce strašně ráda, už z toho důvodu, že se často u lidí setkávám s nepochopením toho, co mě baví, a tady je najednou plná hala lidí, kteří si přišli poslechnou tu stejnou hudbu, co já, mnozí z nich ji možná i poslouchají stejně dlouho a vůbec jim Brian nepřijde divný, naopak ho zbožňují a ječí jak šílenci, když se objeví na pódiu.

Je to trochu stejný pocit jako s tou psychiatrií. Taky se neskutečně těším, až v srpnu nastoupím a konečně budu mezi lidma, kterým nebude vůbec připadat divný, že něco takového dělám zcela dobrovolně, že jsem si to dokonce vybrala už před nástupem na medicínu a nebudou mít hloupé narážky na všechno možné.

V souvislosti s tímhle tématem jsem se tu chtěla věnovat trochu jedné otázce, která se mi poslední dobou sem tam objeví ve zprávách na instagramu nebo facebooku. 

Vzkaz od někoho, kdo by taky chtěl dělat psychiatrii, jít na medicínu nebo cokoli jiného, ale nikdo okolo ho v tom nepodporuje, všichni spíš odrazují a nechápou tohle rozhodnutí. A pak se mě tihle lidi ptají, jak to udělat, když jste na to sami.

Dost dlouho jsem s touhle věcí bojovala. Vždycky si totiž vyberu ze dvou možností tu, která je pro ostatní ta méně vhodná a většinou vůbec nejsou s to pochopit, proč jsem si vybrala zrovna takhle. Ale pokud si něco vyberete a víte, že to tak má být, jděte si za tím. Nepouštějte to jen proto, že si někdo myslí, že to pro vás není vhodné. Ať už se jedná o studium medicíny, nebo třeba výběr partnera.

Samozřejmě není dobré jít si slepě za svým a nekoukat napravo, nalevo. Je fajn si vyslechnout víc názorů, zauvažovat nad nimi, ale pokud jste už pevně rozhodnutí, popřípadě tu věc dokonce děláte, a ostatní vás od toho neustále odrazují a nepodporují vás, zatněte zuby a jděte dál. 

Časem je to buďto omrzí a nechají vás být, nebo zjistí, že to třeba opravdu není tak hrozné, jak si mysleli.

Ale když se necháte odradit a ani to nezkusíte, budete si pak pořád říkat, co by bylo, kdybych to přeci jen zkusil a bude vás to jen trápit. Lepší zkusit, než neuspět, než nezkusit nikdy nic a pořád zůstávat v komfortní zóně ostatních lidí.

Je pravda, že takhle se o tom snadno píše, ale těžko se to udělá. Někdy jsem taky smutná z toho, že nikdo neocení to, co dělám, nebo čeho jsem dosáhla. Ale pak si vždycky řeknu, že to přece nedělám pro ty ostatní, ale pro sebe a že hlavní je, že já uvnitř mám ten pocit, že je to správně. Protože lidi kolem vás se mění, někteří vám do života přicházejí a zas odcházejí, ale vy, sami se sebou, budete muset být až do konce.

Tak se nebojte trochu zariskovat. Být jiní.

Pro vhodný příklad nemusíme chodit daleko. Kdyby si Brian Molko nikdy nezačal malovat oči, nebyl tak potrhlý a stal se bankéřem, místo zpěvákem, tak jak to chtěl jeho otec, třeba by Placebo nikdy nevzniklo.

A to by byla věčná škoda.


2 komentáře:

  1. Ani, kdyby na nějaké škole existoval předmět "jít si za svým", ty bys tam musela vyučovat. Neznám nikoho, kdo by to uměl líp. A neznám ani mnoho lidí, kteří by svůj cíl znali už v patnácti, já třeba tápu doteď.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To je velká pochvala od tebe, to si ani nezasloužím :) Já myslím, že člověk tohle věčný pochybování o tom, jestli to, co zrovna dělá, je to nejlepší, má tak nějak daný, takže je vlastně normální pořád tak trochu tápat :)

      Vymazat