středa 14. června 2017

Bilanční - o udržování rovnováhy

Tak jsem se přistihla, že se poslední dobou potácím v něčem, co bych sama nazvala jako krizi post-mladého věku. Což je věk, kdy už jste moc staří na to, abyste pubertálně bilancovali a příliš mladí na to, abyste trpěli krizí věku středního.

Co jsem vyšla ze školy, je najednou kolem tolik různých nových věcí. Někdy si připadám jako dítě, co se teprve učí chodit a každou chvíli si natluče hubu. Zjistila jsem, jak málo vlastně vím o tom životě po vysoké. Že jsem si celých devatenáct let žila ve své studijní bublině a opomíjela všechno, co bylo mimo ní.

Vždycky jsem byla věrná existenciální myšlence "tady a teď," což mě ne zrovna málokrát uchránilo od různých újem, ale tentokrát je to asi poprvé, co se mi to úplně nevyplácí.

Navíc ještě stále neopadla únava z posledního státnicového roku, do toho brigády a spousta, spousta zařizování, které jako by nebralo konce.

Někdy mám chuť jen tak sedět a hloupě civět na oblohu. Počítat letadla, která proletí nad hlavou. Pustit si do sluchátek nějakou boží muziku a proplout dnem až k večeru. Pak si sednout na terasu se skleničkou vína a koukat na hvězdy. Nebo se projít při západu slunce mezi poli, natrhat cestou pár třešní a po cestě je sníst.

Mám chuť žít ten život, který jako by mi během studia medicíny trochu utekl.


Když to teď tak píšu, napadá mě jedna kniha, kterou jsem nedávno četla a se kterou jsem se z velké části sama dost ztotožnila. A kde se řešily věci, nad kterými momentálně často přemýšlím.

Ta kniha se jmenuje Veronika se rozhodla zemřít. A je od brazilského spisovatele Paula Coelha, od něhož většina lidí zná Alchymistu, ale už méně jich zná i ty ostatní skvělé knihy.

Já osobně jsem s ním měla dlouho trochu problém, jako by mi na jeho stylu psaní něco vadilo. Ale čím jsem starší, tím více si k jeho věcem nacházím cestu.

Takže pokud tápete, podobně jako já, a nechcete v tom být sami, rozhodně doporučuju.

Momentálně se neustále potácím mezi touhou zahodit všechnu odpovědnost někam stranou a touhou plnit všechna očekávání okolí. Až pak někdy ztrácím sama sebe ve víru všech těch povinností.

Někdy se vůbec necítím připravená do toho života, který mě čeká, ale zároveň jsem dávno cítila, že ani do toho předchozího, bezstarostně studentského, už nepatřím.

A tak jsem tady, na hraně, s miliardou myšlenek a sem tam vybuchující hlavou. Holka snažící se ukočírovat sama sebe. Paralela s pubertou. Ty přechody mezi životními etapami mi prostě nejdou. A nikdy nešly.

Ale cítím, že si už krůček po krůčku začínám přivykat. Učím se dělat kompromisy. Těším se na nové město, šesté město, ve kterém budu za svůj nepříliš dlouhý dosavadní život žít.

A tentokrát snad už definitivně.

I když je pravda, že jsem přesně ten typ, co má problém vydržet na jednom fleku delší dobu. Ale o to rychleji si zvykám na místa nová.

Těším se na nová zákoutí, vůně i lidi.

Na první minuty. Jsou plné optimismu a horizontů, které z dálky vypadají vždycky nadějně.

Mám ráda začátky.

A toho se držím. Když mě přepadnou pochybnosti.


A jiné nepříjemné věci.

Ale toho teenagera a melancholickou bytost v sobě nezapřu. A vlastně ani nechci. Tak jsem si koupila lístky na koncert Placeba, skupiny,která v mém životě znamenala strašně moc. Přestože jinak na koncerty moc nechodím.

A těším se jak malej Jarda.

Někdy se v téhle době ztrácím. Nerozumím spoustě věcí, ale jejich muzika vždycky smysl má. Proto jsou tak důležití.

Pevný body a tak.

To musí být.



2 komentáře:

  1. Tak tohle je krásný článek, přesně o tom přemýšlím téměř každý den. Přestože není žádná jiná vysoká pro kterou bych byla ochotná tohle dělat (holt nepatřím k žádnému nadprůměru a tak většinu mého času dostanou učebnice), stále se nemůžu smířit s větou, kteoru jsem před časem zahlédla, že "pro záchranu lidského života se vyplatí obětovat pohled na západ slunce" ale otázkou zůstává, co zachrání život mně a jestli se o něho tak náhodou dobrovolně nepřipravuju. Krásně jsi to vystihla, prostě jenom k zamyšlení, možná pro budoucí mediky, pro středošoláky, kteří se teprve rozhodují. A pro nás pro všechny až budeme řešit děti a jestli trávit čas s nimi nebo v práci při službách :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ano, to je taková ta věčná ambivalence. Myslím, že každý to občas zažije, někteří lidé možná víc, jiní míň. Ono je to vždycky o tom, co si člověk vybere, i když leckdy ani na výběr moc nemá. Ale dali jsme se na vojnu, tak holt musíme bojovat. A děkuju :)

      Vymazat