čtvrtek 13. prosince 2018

Proudy

Z pootevřeného okna se do pokoje pozvolná vkrádá chladný vzduch. Je skoro půlka prosince, necelé dva týdny před Vánoci. Když se vracívám v noci domů liduprázdnými ulicemi, poblikávají na mě hvězdičky a kometky z vánoční výzdoby města.

Utekl další rok, aniž bych si toho vlastně pořádně všimla. A událo se toho v něm spoustu. Vystřídala jsem tři oddělení v práci, udělala spoustu chyb, prožila několik drobných úspěchů a radostí. Našla si užší cestičku, aspoň tu pracovní, po které chci i nadále kráčet.

Taky jsem si pořídila bezdrátová sluchátka, přesně ta, která mám teď na uších. Poslouchám Briana Molka z Placeba, tóny písničky se mísí s nočním vzduchem a přinášejí s sebou nostalgii na časy prožité tak dávno, že už jsou skoro zapomenuty. Život se tiše vlní svou vlastní cestou jako obláčky sraženého dechu, co mě doprovází každodenní ranní procházkou.

Oblíbila jsem si focení. Zdědila jsem po babičce foťák, zrcadlovku. Ne žádný supermoderní model. Ale mám ji ráda. Vlastně moc ráda. Těším se na ty chvíle, kdy ji vezmu, vyjdu ven a všechno kolem získá nový rozměr. Rozměr daný hledáčkem. Rozsypané sklo, proutěný košík převrácený u popelnice na kraji lesa, slunce, prosvítající mezi promrzlými stromy.



pondělí 19. listopadu 2018

Prostě se snaž!

No...prostě se snaž.

Odpověď, kterou jsem většinou dostala, když jsem byla zahnaná do úzkých.

Musíš se snažit.

Dívej se na to pozitivně.

To přejde.

No jo...ale ale jak se to dělá to "prostý snažení se"? To už mi nikdo neřekne.

neděle 30. září 2018

Život je nádherný - někdy

Chtěla jsem napsat nějaký pádný úvod, ale žádný mě nenapadl. Tak prostě jen řeknu, co jsem vám tady chtěla sdělit.

Hlavní popud k napsání tohoto článku mi dala kniha, kterou právě čtu. Kniha s názvem Život je nádherný. Což může na první pohled klamat. Protože nejde o žádné optimistické sluníčkové čtení o tom, jak je život super. Naopak. Je to o vyrovnávání se s různými peripetiemi. O tom, jak to zvládat, když je těžko.

Autorka, mimochodem Tereza Boučková, což je pro ty, kdo to neví, dcera vynikajícího samizdatového spisovatele Pavla Kohouta, v ní popisuje život obyčejné ženské, sebe sama, a starosti, které jsou ne nepodobné těm našim.

Na rozdíl od Roku kohouta, což je kniha na kterou Život je nádherný více či méně navazuje, se v téhle knize věnuje vztahu se svou matkou, která trpí postupně progredujícím Alzheimerem, a tomu, jak vlastně s takovým člověkem jednat. Jak se postarat o tu, která byla vždycky ta starající se.

Boj vnitřního ostychu, sebelítosti, povinnosti a zároveň touhy po volnosti, konci a následných výčitkách. Téma vztahu se svými nezvedenými adoptivními syny, ústředního motivu v Roce kohouta, se tady objevuje spíš už jen okrajově.




pátek 7. září 2018

Ještě existuju....ještě žiju

I po skoro dvouměsíční blogovací pauze. Bylo to potřeba. Potřebovala jsem vydechnout, nabrat sílu, sesbírat se. Jsou období, kdy váháte, bloudíte a nevíte přesně, kterým směrem se vydat. A jestli ten směr, kterým jdete, je vlastně správný. Já to období měla teď. Ne, že bych váhala nad psychiatrií, tenhle obor je mojí součástí, stejně jako srdce, ledviny nebo plíce. Patří ke mně, je se mnou srostlej a spojenej natolik, že bych se ho nikdy nedokázala vzdát. Ani nechtěla.

Ale jiné životní okolnosti mě dovedly na rozcestí. A já najednou začala zmatkovat, dělat překotná rozhodnutí, o kterých jsem pochybovala pár hodin poté, co jsem je udělala. Někdy i za pár minut.

Občas se mi stává, že bloudím. Je mi smutno. Nebo si prostě nejsem sama sebou jistá. A říkám si, komu vlastně můžu dát vědět? Nedávno jsem se bavila s jedním člověkem o tom, kolik má přátel na facebooku, kolik lidí zná. A kolika z nim by zavolal, kdyby se něco dělo.

Skoro nikomu.




čtvrtek 5. července 2018

Patrick Melrose - seriál, který se mě dotknul

Jak už asi někteří pravidelní čtenáři blogu pochopili, jsem seriálový maniak. Viděla jsem tolik seriálů, že bych je asi ani nedovedla dát všechny dohromady. Ale jak už to tak bývá, prakticky se vším, čím víc toho zkouknete, tím těžší je vás pak něčím nadchnout,zaujmout a vůbec udržet při sledování. Možná to je taky tím, že už jsem většinu těch lepších seriálů viděla a teď už sjíždím spíš ty "méně kvalitní."

Což ale není rozhodně případ Patricka Melrose.

Tenhle seriál jsem úspěšně nějakou dobu ignorovala. Téma mě sice na první pohled zaujalo, ale odradila mě délka. Celé to má totiž jen pět dílů. Pět dílů. To ani nestojí za to, aby si to člověk vůbec pustil. Můj oblíbený typ seriálů je ten, který má nejméně dvanáct sérií, každou o pětadvaceti dílech.

No, ale protože už jsem fakt nevěděla, na co koukat, a z víc stran jsem slyšela, že tenhle seriál za to fakt stojí, nakonec jsem si ho pár týdnů zpět pustila.

A už první díl mě totálně přibil k obrazovce. A vyvolal ve mně takové emoce, jak asi ještě žádný jiný seriál. Musím sice říct, že první díl pro mě byl obecně nejlepší z těch pěti, ale i tak, ten příval empatie a ztotožnění se s hlavní postavou, mě samotnou překvapil.




čtvrtek 21. června 2018

Závislosti a co si o nich myslím

Pomalu ale jistě končím svůj pátý měsíc na závislostech. Nedokážu říct, jestli to uteklo rychle, nebo pomalu. Sem tam se mi zdá, že jsem tam teprve chvilku, občas zas mám pocit, že už jsem tam celou věčnost a už si ani pomalu neumím vybavit, kde jsem byla předtím.

Když jsem přemýšlela nad tím, o čem by měl být další článek, protože ano, jsem ostuda a docela to tu zanedbávám, napadlo mě, že bych vám mohla napsat právě něco o téhle části psychiatrie. Třeba proto, že se často setkávám z nejrůznějšími názory ohledně závislostí. Nebo taky proto, že já sama jsem si prošla několika fázemi toho, jak se k nim stavět. A v neposlední řadě proto, že se o tom málo mluví. A asi by mělo víc. Protože některé ty názory, co jsem si vyslechla, jsou opravdu předpotopní. Ale není se čemu divit, když chybí základní proinformovanost.

Já a závislosti?

Ač to tak možná vypadá, tak se vám tu skutečně nechystám psát žádný svůj dojemný příběh o tom, jak jsem byla závislá a jak mi nakonec pobyt na našem pavilonu otevřel oči. To doopravdy ne. Bude to spíš o tom, jak to vnímám já, svýma vlastníma očima a na svoji vlastní kůži.

Na závislosti jsem přešla ze všeobecné psychiatrie. Což v podstatě znamená, že jsem tam sem tam někoho závislého potkala, ale nebylo to nijak časté. Spíš jsem byla zvyklá na takové ty chronické, toho času zdekompenzované, schizofreniky, sem tam nějaké deprese, mánie apod.

Hned na začátek musím říct, že spektrum pacientů na závislostech je poměrně hodně široké. Od lidí, kteří žijí na ulici, až po lidi na vysokých společenských pozicích. Co mi přišlo hned od začátku jiné, oproti té všeobecné psychiatrii, na které jsem byla předtím, bylo to, že jsem s těmi pacienty byla v daleko lepším kontaktu. Měla jsem to štěstí, že jsem začínala na pavilonu následné péče, což znamenalo, že tam ti pacienti byli už v relativně dobrém psychickém i fyzickém stavu a věnovali se víceméně pouze té režimové léčbě. Když jsem pak přešla na detox, kde jsem doposud a kde jsem strávila většinu času mého pobytu na závislostech, bylo to zas trošku jiné. Ale globálně si s těmi pacienty prostě víc pokecáte tak nějak normálně.


sobota 5. května 2018

Jak zahnat stres - o (ne)vyhoření

Určitě všichni znáte takový ten pocit, kdy máte dojem, že na vás všechno padá, že je toho prostě moc a že se to nedá zvládnout ani za deset let, natož za dobu, kterou na to máte určenou. Ať už se jedná o cokoli.

Když po škole nastoupíte do práce, když máte první zkouškové na vysoké, když vás čeká poslední státnice, když toho máte v osobním životě nad hlavu, a mnohé další situace, to jsou přesně takové ty momenty, kdy se vám velice snadno může stát, že místo toho, abyste se do všeho vrhli po hlavě a začali postupně všechny ty věci redukovat, zůstanete jen ležet v posteli, naprosto neschopní byť jen vstát.

Jsou to přesně takové ty momenty, kdy vám to všechno může přes tu hlavu přerůst a hned máte o dost blíž třeba i k tomu obávanému vyhoření.

Když jsem nastoupila do práce, bylo toho najednou na mě strašně moc. Škola vám dá opravdu jen takové bazální vědomosti a je pak už na vás, abyste se ty hlavní věci naučili za pochodu. A to ani ne tak z knížek, jako z toho, co odpozorujete, ze zkušenosti. A to je velice náročné. Na začátku jste doslova zahlcení informacemi, máte pocit, že máte strašně úkolů a nevíte, který udělat dřív. A pak začnete logicky dělat chyby. Třeba i hloupé, ale i ty vám dokážou pěkně podrýt sebevědomí.

Stejně tak, když se učíte na nějakou zkoušku a těch otázek je prostě hrozně moc a pořád nekončí. V té chvíli se mi stávalo, že místo, abych se učila nějak systematicky, začala jsem podléhat panice, přeskakovala od jednoho tématu ke druhému a nakonec to vzdala s tím, že stejně nemám šanci se to včas naučit.

Takže, jak zvládat takové situace a jak chránit sám sebe před všemi újmami, které nám mohou způsobit?