čtvrtek 5. července 2018

Patrick Melrose - seriál, který se mě dotknul

Jak už asi někteří pravidelní čtenáři blogu pochopili, jsem seriálový maniak. Viděla jsem tolik seriálů, že bych je asi ani nedovedla dát všechny dohromady. Ale jak už to tak bývá, prakticky se vším, čím víc toho zkouknete, tím těžší je vás pak něčím nadchnout,zaujmout a vůbec udržet při sledování. Možná to je taky tím, že už jsem většinu těch lepších seriálů viděla a teď už sjíždím spíš ty "méně kvalitní."

Což ale není rozhodně případ Patricka Melrose.

Tenhle seriál jsem úspěšně nějakou dobu ignorovala. Téma mě sice na první pohled zaujalo, ale odradila mě délka. Celé to má totiž jen pět dílů. Pět dílů. To ani nestojí za to, aby si to člověk vůbec pustil. Můj oblíbený typ seriálů je ten, který má nejméně dvanáct sérií, každou o pětadvaceti dílech.

No, ale protože už jsem fakt nevěděla, na co koukat, a z víc stran jsem slyšela, že tenhle seriál za to fakt stojí, nakonec jsem si ho pár týdnů zpět pustila.

A už první díl mě totálně přibil k obrazovce. A vyvolal ve mně takové emoce, jak asi ještě žádný jiný seriál. Musím sice říct, že první díl pro mě byl obecně nejlepší z těch pěti, ale i tak, ten příval empatie a ztotožnění se s hlavní postavou, mě samotnou překvapil.




čtvrtek 21. června 2018

Závislosti a co si o nich myslím

Pomalu ale jistě končím svůj pátý měsíc na závislostech. Nedokážu říct, jestli to uteklo rychle, nebo pomalu. Sem tam se mi zdá, že jsem tam teprve chvilku, občas zas mám pocit, že už jsem tam celou věčnost a už si ani pomalu neumím vybavit, kde jsem byla předtím.

Když jsem přemýšlela nad tím, o čem by měl být další článek, protože ano, jsem ostuda a docela to tu zanedbávám, napadlo mě, že bych vám mohla napsat právě něco o téhle části psychiatrie. Třeba proto, že se často setkávám z nejrůznějšími názory ohledně závislostí. Nebo taky proto, že já sama jsem si prošla několika fázemi toho, jak se k nim stavět. A v neposlední řadě proto, že se o tom málo mluví. A asi by mělo víc. Protože některé ty názory, co jsem si vyslechla, jsou opravdu předpotopní. Ale není se čemu divit, když chybí základní proinformovanost.

Já a závislosti?

Ač to tak možná vypadá, tak se vám tu skutečně nechystám psát žádný svůj dojemný příběh o tom, jak jsem byla závislá a jak mi nakonec pobyt na našem pavilonu otevřel oči. To doopravdy ne. Bude to spíš o tom, jak to vnímám já, svýma vlastníma očima a na svoji vlastní kůži.

Na závislosti jsem přešla ze všeobecné psychiatrie. Což v podstatě znamená, že jsem tam sem tam někoho závislého potkala, ale nebylo to nijak časté. Spíš jsem byla zvyklá na takové ty chronické, toho času zdekompenzované, schizofreniky, sem tam nějaké deprese, mánie apod.

Hned na začátek musím říct, že spektrum pacientů na závislostech je poměrně hodně široké. Od lidí, kteří žijí na ulici, až po lidi na vysokých společenských pozicích. Co mi přišlo hned od začátku jiné, oproti té všeobecné psychiatrii, na které jsem byla předtím, bylo to, že jsem s těmi pacienty byla v daleko lepším kontaktu. Měla jsem to štěstí, že jsem začínala na pavilonu následné péče, což znamenalo, že tam ti pacienti byli už v relativně dobrém psychickém i fyzickém stavu a věnovali se víceméně pouze té režimové léčbě. Když jsem pak přešla na detox, kde jsem doposud a kde jsem strávila většinu času mého pobytu na závislostech, bylo to zas trošku jiné. Ale globálně si s těmi pacienty prostě víc pokecáte tak nějak normálně.


sobota 5. května 2018

Jak zahnat stres - o (ne)vyhoření

Určitě všichni znáte takový ten pocit, kdy máte dojem, že na vás všechno padá, že je toho prostě moc a že se to nedá zvládnout ani za deset let, natož za dobu, kterou na to máte určenou. Ať už se jedná o cokoli.

Když po škole nastoupíte do práce, když máte první zkouškové na vysoké, když vás čeká poslední státnice, když toho máte v osobním životě nad hlavu, a mnohé další situace, to jsou přesně takové ty momenty, kdy se vám velice snadno může stát, že místo toho, abyste se do všeho vrhli po hlavě a začali postupně všechny ty věci redukovat, zůstanete jen ležet v posteli, naprosto neschopní byť jen vstát.

Jsou to přesně takové ty momenty, kdy vám to všechno může přes tu hlavu přerůst a hned máte o dost blíž třeba i k tomu obávanému vyhoření.

Když jsem nastoupila do práce, bylo toho najednou na mě strašně moc. Škola vám dá opravdu jen takové bazální vědomosti a je pak už na vás, abyste se ty hlavní věci naučili za pochodu. A to ani ne tak z knížek, jako z toho, co odpozorujete, ze zkušenosti. A to je velice náročné. Na začátku jste doslova zahlcení informacemi, máte pocit, že máte strašně úkolů a nevíte, který udělat dřív. A pak začnete logicky dělat chyby. Třeba i hloupé, ale i ty vám dokážou pěkně podrýt sebevědomí.

Stejně tak, když se učíte na nějakou zkoušku a těch otázek je prostě hrozně moc a pořád nekončí. V té chvíli se mi stávalo, že místo, abych se učila nějak systematicky, začala jsem podléhat panice, přeskakovala od jednoho tématu ke druhému a nakonec to vzdala s tím, že stejně nemám šanci se to včas naučit.

Takže, jak zvládat takové situace a jak chránit sám sebe před všemi újmami, které nám mohou způsobit?


pondělí 9. dubna 2018

Všem, kteří potřebují....

Původně jsem si chtěla napsat jen tak něco pro sebe. Na podporu a tak. A pak jsem si řekla, proč to vlastně nedat k dispozici i vám. Vám, kteří mi píšete zprávy a maily s žádostí o pomoc. Proč to nedat sem, kde se k tomu může kdokoli kdykoli vrátit. Když bude potřebovat a chtít.

Takže ahoj,

ahoj kdokoli, kdo tenhle text zrovna teď čteš. Není toho moc, co chci říct. A ani to nejsou žádné objevné věci. Ale stojí za to si je zopakovat a připomenout. Někdy totiž není nejhorší to, co se nám v životě děje, ale to, že jsme na to sami. Že nám nikdo nerozumí a není nikdo, kdo by nás pochopil.

Nemusí to tak být.

Zjistila jsem, že jsem to často byla já, kdo vlastně nikoho k sobě nepustil. Že jsem si radši říkala, že mi nikdo nerozumí a ani porozumět nemůže. A tím jsem obhajovala i to, že jsem nikoho nenechala, aby mi v těžkých chvílích pomohl.

Chtěla bych ti říct, ať už jsi kdokoli a máš jakékoli problémy, že na to nemusíš být sám. Že jsou chvíle, kdy není slabost nechat si pomoct. Naopak.

Taky jsem ti chtěla říct, že nikomu nic nedlužíš. To, co děláš, to jak vypadáš, co si přeješ. Nikomu. A je strašně úlevné si to uvědomit. A hlavně podle toho začít žít. Ve chvíli, kdy to skutečně uděláš, spadne z tebe obrovskej balvan a bude se ti dýchat minimálně o dvě stě procent líp. Tohle je tvůj život a lidi kolem tebe do něj samozřejmě patří. Ale nikdo, nikdo ti nemůže diktovat, jak by měl ten život vypadat. Nikdo ho za tebe nebude žít. Budeš to ty, kdo se každej den ráno na sebe podívá do zrcadla, budeš to ty, kdo každej den půjde v noci spát s myšlenkama na to, co prožil. Budeš to ty, kdo se sebou bude muset vydržet až do konce.

Ne, nikomu nic nedlužíš.

úterý 13. března 2018

Tipy na filmy, seriály....

Tak jsem tu po delší době opět s tipy na pár věcí, co se mi dostaly do ruky, resp. do oka. Třeba si něco z toho vyberete :)

2 Broke Girls

Na tenhle seriál jsem narazila úplně náhodou, když jsem si projížděla seznam seriálů, které jsem ještě neviděla. Už jen podle názvu a popisku se mi zdálo, že to bude strašná blbost, ale po pravdě mě to chytlo hned od prvního dílu. A drželo mě to úplně všechny série. Je to takový jednodušší humor místy, ale dvě hlavní postavy, i ty další vedlejší, si prostě zamilujete, ať chcete nebo ne. Po dlouhé době je to seriál, který jsem opravdu dokoukala do konce a bylo mi líto, když skončil.



Pustina

Tomuhle seriálu jsem se dlouho bez nějakého většího důvodu vyhýbala. Nejspíš proto, že má jen jednu sérii. A já moc nemám ráda seriály, kde je jen jedna série. Protože jsou krátké. A brzo skončí. Takže mi vlastně ve výsledku nestojí za to se na ně koukat. Ale z nedostatku ničeho dalšího koukatelného, jsem si nakonec pustila Pustinu. A nelituju toho. Myslím, že je to jedna z nejlepších seriálových věcí, která u nás vzešla. Nešlo si nepustit další a další díl. A celá ta ponurá atmosféra, která se táhne přes všechny díly....no, prostě stojí za to.



středa 7. března 2018

Když se...

Poslední dny nějak nejsem ve své kůži. A to nejen té fyzické, která se už snad třetí týden nemůže zbavit jakéhosi moribundu, co si libovolně přechází od chřipky přes zánět nosohltanu, až do zánětu průdušek, ale i v té psychické. Té správné náladě a rozpoložení.

Nevím, čím přesně to je, ale nějak se nedokážu pořádně na nic koncentrovat, jsem roztržitá a sem tam z té roztržitosti dělám i chyby.

Přiznávám, tohle byl vždycky můj problém, koncentrace a soustředění myšlenek pouze na jednu věc. Vždycky se mi rozbíhaly na všechny strany. Ale teď jako by to nabralo jakýsi nezadržitelný spád a já se najednou nedovedu soustředit vůbec.

A tak se mi třeba i stává, že se čas od času přepíšu v dekurzu, napíšu tam nesmysl, který bych normálně nenapsala, nebo sama sebe přistihnu při myšlenkách na věci, na které bych v té dané chvíli rozhodně myslet neměla.

Díky bohu zatím nikdy nešlo o nic, co by někoho nějak ovlivnilo, byly to vesměs hlouposti, ale i tak mě to dokáže pěkně rozhodit, když se to pak zpětně dozvídám.


neděle 11. února 2018

Díky za pozvání, radši zůstanu doma....aneb introvertem ve světě extrovertů

Znáte takovou tu situaci, kdy vidíte někoho, koho znáte, někde na ulici a místo toho, abyste k němu běželi a pozdravili ho, radši jdete oklikou? Nebo takové to, když jste u stolu s více lidmi a většinu času jen posloucháte, co si povídají, nanejvýš místy přikývnete. Nebo ta úzkost, když máte poznat někoho nového, třeba z toho, co si s ním budete povídat.

Pokud tohle všechno znáte, nebo alespoň něco, možná jste, podobně jako já, introverti.

Asi nedokážu říct, kdy přesně všechno tohle začalo. Jako dítě jsem asi byla docela komunikativní, ale čím jsem byla starší a měla "víc rozumu," tím víc jsem se uzavírala do sebe. Vždycky jsem hrozně záviděla lidem, kteří sociální dovednosti měli. A strašně si přála mít to tak taky.

Dlouhá léta mi trvalo, než jsem byla v tomhle sama sebe schopná vůbec nějak přijmout. A říct si, že to vlastně není vůbec nic špatného a už vůbec ne něco, za co bych se neměla mít ráda, nebo co bych se nějak usilovně měla snažit změnit. I proto píšu tenhle text. Třeba pro lidi, kteří jsou jako já a stejně jako já kdysi, mají pocit, že je to špatně.



Abych to nějak přiblížila těm, kteří takový problém nemají, být introvertem je pro mě v podstatě permanentně ambivalentní stav. Cítím se dobře, když jsem sama, když nemusím s nikým komunikovat a složitě vymýšlet témata, o kterých se bavit, zároveň si ale někdy uvědomuju, jak moc bych chtěla mít spoustu přátel, nebo aspoň umět někam přijít a automaticky se zapojit do hovoru. A pak si vyberte, co vlastně chcete, když sami nevíte.