pondělí 24. července 2017

A s čím zápasíte vy?

Tenhle článek nosím v hlavě už strašně dlouho. Vlastně už jsem se tohoto tématu dotkla i na minulém blogu a budu ho tu možná omílat docela často, protože je to něco, co mě provází celým životem. A nejen mě, spoustu lidí.

Zároveň je to věc, o které se mi poměrně těžko píše. Protože je těžké přiznat, že v něčem pokulháváte, nebo že sami ze sebe nemáte dobrý pocit. Obzvlášť před neznámými lidmi, před lidmi, u nichž nikdy nedovedete předvídat, jak na vaše slova zareagují.

Ale napsat jsem to chtěla, už jen proto, že mi sem tam někdo napíše, že se s mými články ztotožňuje, nebo že mu pomáhají. A z toho mám pak hroznou radost a pocit, že to, co dělám, nedělám úplně zbytečně.

I proto se dneska do toho pustím. Pro mě samotnou je to hodně, možná až extrémně, důležité.

Jak už jste asi z mých článků, a kdo sledujete i instagram, tak příspěvků na instagramu, pochopili, že jsem tvor poměrně melancholický. Ne úplně takový ten momentálně moderní "positive mind" člověk. Je pravda, že třeba na facebook píšu hodně různých motivačních příspěvků, ale to je hlavně pro vás, protože vím, že medicína je těžká a že každý občas potřebuje povzbudit. A že, když to slyšíte od někoho, kdo už ji má za sebou, třeba vás to trochu nakopne. Ale já sama v hloubi duše jsem spíš pesimista a takový ten člověk, který vždycky všechno vidí hned od začátku černě.

V některých věcech ty růžové brýle sice stále odmítám sundavat, ale můj převažující náhled na svět je  víceméně pesimistický. Je to dané asi kombinací věcí, ale ta hlavní a převažující složka a kořen melancholie u mě spočívá v tom, jak sama sebe vnímám.

Pan profesor Honzák, kterého si velice vážím, jak jako člověka, tak jako doktora, v jednom z rozhovorů, které jsem s ním viděla, řekl větu, která mi od té doby vrtá v hlavě. Sice to nebylo poprvé, kdy jsem ji slyšela, ale nevím proč, nikdy na mě tak nezapůsobila, jako když ji řekl on. A ta věta je:


"Když člověk nemá rád sám sebe, nemůže mít rád ani ostatní."

čtvrtek 20. července 2017

Odbíhání - trochu o smutku

Stále tomu nemůžu uvěřit. Proklikávám různé weby a snažím se sama sebe přesvědčit, že to není pravda. Že je to jen nějaký hloupý žert. Ale není. Chester Bennington z Linkin Park je navždycky pryč.

V určitém ohledu už svět nikdy nebude takový, jaký býval.

Písničky jako Numb, Crawling, In The End a spousta dalších byly jednou z důležitých součástí mnoha mých období. A podobně jako ty od Placeba, pomáhaly vyrovnávat se se všemi životními vlnami a zvraty.

Jsem člověk, který je extrémně závislý na hudbě. Většinu věcí, situací a zážitků mám spojených s hudbou. Sluchátka tahám kde můžu. Často je hudba to jediné, co potřebuju a co mě dokáže uklidnit.

A když se pak stane něco takového, jako by celá moje realita trochu zavrávorala. Linkin Park vždycky byli jako podpůrné sloupy ve chvílích, kdy jsem to potřebovala. A najednou se hroutí. A všechno, co na nich stálo, padá s nimi.

Nedokážu ani říct, jak moc mě to mrzí. Dobří lidé odcházejí vždycky zbytečně brzy.

Dost v poslední době přemýšlím nad tím, jak těžké je někdy žít v tomhle světě. Jak jsme vychovávaní k tomu, abychom hlavně neukazovali své opravdové pocity. Všude na všech fotkách se všichni usmívají, jsou spokojení. Když se nás někdo zeptá, jak se máme, jen málokdo odpoví, že špatně. Že na nic.

Protože se to nesluší, nehodí a z člověka to dělá slabocha. Zranitelného a tak nějak více nahého před ostatními, kteří jsou v pohodě.


pátek 14. července 2017

Jen tak, trošku o plánech, náladě a rozhodnutích

Tak už je to tady. Poklidným letním dnům už pomalu začíná zvonit hrana. Včera promoce, dnes se zapisuju do oboru a za dva týdny začínám pracovat. Ty dvouměsíční prázdniny skutečně utekly neuvěřitelně rychle. Jako každý rok.

Tohle období je u mě plné změn. Definitivně jsem se odstěhovala od našich, tentokrát už na stálo. Já vždycky mívala takové utíkací tendence, ale ne proto, jak si často mnozí myslí, že bych s rodiči nevycházela, jsou skvělí, mám je moc ráda a vím, že bez nich by se asi žádný z mých snů nestal skutečností. Ale jsme jiní, oni a já. Jsem taková rozlítaná, impulsivní a hlavně neustále mám takové puzení měnit se, utíkat a hledat něco, o čem nevím, co to vlastně je.



úterý 4. července 2017

Dá se medicína vystudovat na první pokus? A trochu o všem okolo.

Tenhle článek mě napadlo napsat jako reakci na to, co jsem si přečetla v komentářích na instagramu Nadšené a taky v reakci na množící se útoky na ni. Je jasné, že čím víc budete mít sledujících, tím více se mezi nimi najde takových, kteří budou i proti vám. Je to docela přirozený proces. Lidi už jsou takoví a zdá se mi, že si místy pletou svobodu slova s hulvátstvím, respektive tyto dva rozdílné pojmy libovolně zaměňují, podle toho, jak se jim to hodí.

V komentářích na jejím instagramu mě ale obzvlášť zaujal jeden, ve kterém holčina psala, že je hezké, že Nadšená dokáže přiznat neúspěch a na nic si v podstatě nehraje jako všechny ostatní "dokonalé" blogy. Už víckrát jsem si tohohle všimla. Že když se někomu něco nepovede, je to vnímáno jako v pořádku, což samozřejmě i je. Všichni víme, že ne vždycky se prostě zadaří, zvlášť na medicíně. Ale pokud jedete všechny zkoušky napoprvé, jste vnímáni úplně jinak, v podstatě až negativně, nebo tak, že si hrajete na ty dokonalé v těch pěkných úvozovkách.

Tak jsem si říkala, že tentokrát napíšu článek úplně jiný, než ty, které se obvykle píšou. Článek o pohledu z druhé strany. Předem upozorňuji, že tímto nechci nikoho shodit, ani se nikoho dotknout. Je důležité, abych to zmínila hned takhle ze začátku a věřte mi, že to myslím opravdu upřímně. Vím, že je tohle trochu tenký led, ale prostě mi to nedá, abych nezareagovala.

Jak to tedy s medicínou je? Opravdu se nedá zvládnout tak, abyste nemuseli žádnou zkoušku opakovat a zatajovat neúspěchy?

úterý 27. června 2017

Koncert Placeba a o trochu o tom, proč si jít za svým

Červen se pro mě zatím nese víceméně ve znamení prázdnin a brigád. Přiznám se, že moc neodpočívám, spíš jsem poslední dobou pořád v nějaké té práci. Nějak se prostě neumím zastavit. Když mám volno, mám pocit, že jsem strašný flákač a musím stejně jít hned něco dělat. Je pravda, že zrovna brigáda teda není úplně nejšťastnější způsob trávení volného času po státnicích, ale zas bez práce nejsou koláče. A myslím, že bude lepší, když si nějaké ty koláče naddělám ještě než nastoupím do práce, vzhledem k tomu, že plat začínajícího lékaře není příliš hvězdný.

Na co jsem se ale strašně těšila a o čem jsem taky psala už v minulém článku, byl brněnský koncert mé nejmilovanější skupiny, Placeba, na který jsem dostala lístky a těšila jsem se na něj od té doby jak na Vánoce. Nebo spíš ne jak na Vánoce, protože, ty nemám ráda, ale prostě jako na něco, čeho se fakt nemůžete dočkat.

A musím vám to tu říct. Bylo to úžasné, dokonalé, naprosto naplňující a předčující všechna moje očekávání. Vidět je naživo, byl vždycky můj sen a teď, když tam najednou stáli všichni před námi na pódiu, navíc dost blízko, vzhledem k tomu, že jsme přišli docela brzo a byli jsme skoro až vepředu, byl to naprosto nepopsatelný pocit. 

Abyste mi rozuměli, já nejsem nějaký chronický uznavač různých ikon a model, většinou nemám žádné vzory, ke kterým bych se každý večer modlila a toužila být jako oni, ale Brian Molko je pro mě prostě a jednoduše někdo, kdo mě provázel celé dospívání, dokonce i část dětství, až doteď. A jeho jsem, jako jednoho z mála, skutečně vždycky zbožňovala. 

Líbilo se mi a stále se mi na něm líbí to, jak je trhlý, jiný, jak si jede svoje a je mu jedno, co si všichni myslí. Možná je to pro Placebo sem tam na škodu, protože někteří lidi, když vidí jeho podmalované oči a videoklip kde provádí nejrůznější podivné a často ne zrovna společensky snadno přijatelné věci, si pak hudbu ani neposlechnou. 

Na tohle téma se mi strašně líbil závěr recenze koncertu, která vyšla na internetových stránkách reportu, kde autorka píše:

"Možná si lidé, kteří hudbu Placeba aktivně neposlouchají, pomyslí, co to je za "divnýho chlápka," když si maluje oči. Pro ty je tu ale jeden krátký vzkaz. Kdyby to, že si někdo namaluje oči, mělo znamenat, že vyvolá takové emoce a radost jako Brian Molko se svou kapelou, nechť si ty oči malují všichni, protože by to za to určitě stálo."


A s tím nezbývá, než souhlasit. 

Atmosféra na koncertě byla skutečně úplně dokonalá. Docela dost mě ale překvapilo, jak málo lidí přišlo. Respektive, možná by přišlo i víc, ale vzhledem k tomu, že to bylo na výstavišti, tak ty prostory nebyly úplně největší.

Pro příště by možná stálo za to nad tím zauvažovat.


I tak jsme si to ale myslím všichni neskutečně užili.


středa 14. června 2017

Bilanční - o udržování rovnováhy

Tak jsem se přistihla, že se poslední dobou potácím v něčem, co bych sama nazvala jako krizi post-mladého věku. Což je věk, kdy už jste moc staří na to, abyste pubertálně bilancovali a příliš mladí na to, abyste trpěli krizí věku středního.

Co jsem vyšla ze školy, je najednou kolem tolik různých nových věcí. Někdy si připadám jako dítě, co se teprve učí chodit a každou chvíli si natluče hubu. Zjistila jsem, jak málo vlastně vím o tom životě po vysoké. Že jsem si celých devatenáct let žila ve své studijní bublině a opomíjela všechno, co bylo mimo ní.

Vždycky jsem byla věrná existenciální myšlence "tady a teď," což mě ne zrovna málokrát uchránilo od různých újem, ale tentokrát je to asi poprvé, co se mi to úplně nevyplácí.

Navíc ještě stále neopadla únava z posledního státnicového roku, do toho brigády a spousta, spousta zařizování, které jako by nebralo konce.

Někdy mám chuť jen tak sedět a hloupě civět na oblohu. Počítat letadla, která proletí nad hlavou. Pustit si do sluchátek nějakou boží muziku a proplout dnem až k večeru. Pak si sednout na terasu se skleničkou vína a koukat na hvězdy. Nebo se projít při západu slunce mezi poli, natrhat cestou pár třešní a po cestě je sníst.

Mám chuť žít ten život, který jako by mi během studia medicíny trochu utekl.

středa 7. června 2017

Pediatrie a taky trochu o tom, jak si najít práci

Část první -  pediatrie

O pediatrii jsem už trochu psala v minulém článku, ale protože mi přišlo pár žádostí, jestli bych to nemohla sepsat tak, jako minulé státnice, zkusím se k tomu trošku víc rozepsat.

Státnice z pediatrie je u nás v Hradci takový trochu strašák. Kolují o ní různé zvěsti, které jsou všechno, jen ne pozitivní a uklidňující, což jsem zrovna moc nepotřebovala, vzhledem k tomu, že to byla moje poslední státnice a už jsem měla fakt dost. Pokud jste ve druhém běhu, tak máte pediatrii hned jako druhou státnici, po hygieně.

Za sebe musím říct, že mi mnohem více vyhovoval ten první běh, kdy jsem ji měla až jako poslední. A to z jednoho prostého důvodu. Že jsem před ní absolvovala internu a chirurgii. Nechci tím říct, že pediatrii celou splácáte z interny a chíry, jak známo dítě není pouhá zmenšenina dospělého, že ano :D A na státnicích jsou na to docela citliví. Abyste jim nezačali vykládat internu místo pediatrie. Přece jen, u těch dětí je spousta věcí jinak.

Ale řekla bych, že když už máte za sebou internu a chirurgii, hodně vám to pomůže. Já jsem dokonce měla to štěstí/smůlu, že jsem si vytáhla vrozené vady pohybového ústrojí a tam se dá půlka věcí z té chíry nějak vymyslet. Hlavně jsme třeba u otázek z chíry měli dost podstatnou část jedné otázky věnovanou dysplázii kyčelního kloubu a vůbec různým jiným vrozeným vadám, takže se to fakt dobře dalo použít. Ale zas nečekejte, že vám to usnadní úplně všechno. A nespoléhejte na to přespříliš. Taky byste na to pak mohli doplatit.

Učení je těžké. Je toho hodně a v podstatě není žádný kvalitní materiál, který bych mohla doporučit. V knihovně dostanete Klinickou pediatrii od Lébla, pak nějakou tlustou bichli od Hrodka, kterou jsem ani neotevřela, plus novou knížečku Diferenciální diagnóza. Tu jsem sem tam použila, je dobrá na takový přehled, ale je tam strašná spousta zbytečných věcí.