sobota 18. listopadu 2017

Maličkosti v každodennosti...

Mám ráda podzimní večery. Voní nostalgií a starými časy, na které si nepamatuju. A ani trochu to nevadí.

Ráda sedím potmě, poslouchám písničky, které se mi náhodně spouští v playlistu na youtube, dívám se na plamínek svíčky na stole a piju teplý čaj s citronem. To je podzim, který miluju. Sladkobolný, v jednu chvíli ledově řezavý a ve chvíli druhé měkký jako plyšová deka.

Ráda si v takových chvílích čtu příběhy, romány, které mi před očima ožívají a já se do nich jsem schopná tak zabrat, že mám sem tam pocit, že jsem součástí děje. Zapomínám na všechno a na všechny okolo.

Mám podzim mnohem radši než Vánoce, Je upřímný a nenápadný. Dává o sobě daleko míň vědět. Ale je tady. Všude kolem.

Poslední dobou ráda uklízím. Přerovnávám věci. Mám pocit, jako bych si tím dělala tak nějak víc jasno i sama v sobě. Když má všechno to správné místo, mám ho trochu víc i já.

čtvrtek 9. listopadu 2017

Život už není jinakej...

Zbývá chvilka do čtvrté odpoledne. Konce mé pracovní doby. Sedím na sesterně s pacientem, který se před pár desítkami minut dozvěděl od návštěvy něco, co mu úplně převrátí život. Na nějakou dobu, možná na pořád.

Už nějakou chvíli tu takhle jsme vedle sebe na starém nemocničním lehátku. Já, pacient - teprve kluk, sotva dospělý a sestra, která by mohla být nám oběma maminkou, možná dokonce babičkou.

Venku za okny už padá tma a zpoza dveří se z oddělení ozývají klasické odpolední zvuky. Televize, šoupání nohou, vrzání křesel po podlaze a sem tam i odrazy míčku na ping-pongovém stole. Kluk vedle mě se klepe, chvíli pláče, chvíli se vzteká a chvíli jen tak sedí, zdánlivě nehybně.

Měla bych už jít domů, ale dneska cítím, že mám zůstat dýl. Zatímco čekáme, až zabere Rivotril, lék na uklidnění, který jsem mu nechala dát poté, co ani po dvacetiminutovém pohovoru jeho úzkost, zoufalství a stísněnost nepovolila, sem tam se sestřičkou prohodíme pár uklidňujících slov. Povídáme o šťastných koncích, o tom, co se stalo a nestalo. A jak to nakonec všechno vypadá jinak. S čistou hlavou.

Tohle jsou přesně ty chvíle, kdy cítím, jak je někdy těžké přiblížit se ke člověku. Naučila jsem se, že občas je nejlepším řešením všechno to na chvíli odložit. Utišit, co pálí nejvíc - úzkost, stísněnost, strach - a to ostatní nechat na později.



čtvrtek 26. října 2017

Deprese - všechno, co jste o ní chtěli vědět

Nápad na tenhle článek mi vnukla jedna příručka, která se mi nedávno dostala do ruky. Není určená až tak odborné veřejnosti, jako spíš té laické, ale je sepsaná tak hezky, že jsem si ji i já ráda přečetla. A při čtení mě právě napadlo, že by bylo fajn, kdybych něco podobného sepsala i na blog. Přece jen dost dotazů, které mi chodí, se týká právě tohoto tématu. A myslím, že v něm lidé stále hodně tápou, zaměňují jej s jinými věcmi nebo sami odkládají návštěvu lékaře, protože se sami pro sebe stále ujišťují, že ty jejich příznaky klinickou diagnózu deprese ještě nenaplňují.

Možná věci, které tu budu psát, nebudou pro vás nic nového a objevného. Ale jak já vždycky říkám, kdyby to mělo pomoci jen jednomu člověku, má to cenu.


Co je vlastně deprese?

V psychiatrických klasifikacích existují různé definice toho, co je deprese. Existují různá kritéria, kterými se posuzuje její tíže a pod. Pro běžného člověka je důležité umět odlišit depresi od běžného poklesu nálady nebo smutku, který se v životě každého objevuje a zase mizí a není na něm vůbec nic patologického.

Občas kolem sebe slýchávám nebo momentálně vlastně i někdy vídávám napsané na facebooku, jak ten a ten člověk "má depku". Tohleto sousloví se v našich životech už úplně zažilo, přitom málokdy, se skutečně jedná o opravdovou depresi. Většina lidí ale netuší, jaký je mezi tím vlastně rozdíl.

Pokles nálady, smutek nebo ta tzv. "depka" jsou věci, které jsou víceméně krátkodobé. Nálada se nám během dne může změnit mnohokrát, záleží na prostředí, ve kterém jsme, situaci a tom, jací jsme povahově, jestli spíše jak se říká "náladoví" nebo takoví ti flegmouši, které nerozhodí nic a jsou stále na nějaké stabilní hladině.

Smutek už může být dlouhodobější záležitost. Smutkem reagujeme třeba na ztrátu někoho, koho jsme měli rádi. Většina lidí není schopná se přes to přenést během týdne, nebo dvou, je potřeba delší časový interval, během kterého truchlíme, což je naprosto přirozená část procesu vyrovnávání se s nějakou hlubší ztrátou. Ale ani toto není deprese. Nicméně do deprese truchlení může přejít.

Jaký je tedy rozdíl mezi smutkem a depresí?

Smutek nás neomezuje v běžném fungování. Deprese ano.

Když je někdo smutný, vezme si třeba pár dní dovolenou, ale po pár dnech se do práce vrátí. Vstane ráno z postele, udělá aspoň pár věcí, nakoupí si.

Depresivní člověk ne.

Nebo abych byla přesnější, při mírné depresi, která je někde na pomezí mezi smutkem a depresí, ještě tyhle denní věci zvládat může. Ale jdou mu pomaleji a musí se do toho daleko více nutit. Při středně těžké a těžké depresi už pak tohle nezvládá.

pátek 20. října 2017

Stres a jiné podzimnosti

Co začal podzim, úplně na sobě cítím takovou nějakou obrovskou únavu. A útlum. S tím, jak ubývá denního světla a přibývá mrazivých dní, přijdu si čím dál tím víc jako v hibernaci. Jako bych se už připravovala na ty dlouhé zimní večery, které přijdou zanedlouho.

Neříkám, že podzim nemám ráda. Jakožto tvor melancholický, žijící sem tam úplně mimo realitu, je pro mě tohle roční období jako stvořené. Přijít z práce, vlézt si do postele, nalít si skleničku a číst si nějakou hezkou knížku. V teple a bezpečí domova. A za okny stromy, hrající všemi barvami. Krása.





Ale i tak, pokaždé a každoročně, je pro mě tohle období i obdobím takového bilancování. Nevím, proč zrovna podzim, ale vždycky jsem to tak měla. A jak tak koukám kolem sebe, nejsem jediná. Všechny stresy, trápení a starosti na nás teď dopadají s větší intenzitou. Jakoby ten kříž, který každý z nás musí někdy nést, byl teď o něco těžší.

pondělí 2. října 2017

O hledání klidu v neposedné době

Dnešní odpoledne mě zaskočilo naprosto nepřipravenou. Od rána lítáme na oddělení jak hadry na holi, vyřizujeme telefony, přání pacientů, jejich rodin, sestřiček.

A najednou klid.

Ticho.

Sedím u stolu a čekám, co po mně zas kdo bude chtít, kdo mi zavolá, jestli bude příjem a jaký.

A ono nic.



Jen stromy za pootevřeným oknem poklidně šumí v posledních záchvěvech babího léta. Dokonce i na chodbě je klid, přesto, že se pacienti právě vrátili na oddělení z odpoledních terapií.

Okamžitě se mi vkrádá na mysl obraz ticha před bouří. Nabírání sil k útoku.

Jsem natolik zvyklá na to, že se pořád něco děje, že ve mně klid vyvolává nepříjemný pocit. Pocit očekávání něčeho, co přijde potom. Něčeho zničujícího.

středa 27. září 2017

Psychiatrické Q & A - část druhá

Vzhledem k tomu, že se u minulého příspěvku objevily i nějaké negativní reakce, chtěla bych hned takhle na začátek říct, že tyto články nemají za úkol nikoho zesměšnit, dělat ze čtenářů ignoranty, co nic neví. Přála bych si, aby sloužily k objasnění nejčastějších otázek, které mi ohledně psychiatrie chodí. A když to takhle bude na jednom místě, bude pro všechny snadnější si to najít. Takže si to nikdo neberte osobně, jak už se bohužel stalo, není to tak myšleno.

Tentokrát bych se více chtěla věnovat nám, doktorům, a obecně tomu, jak se jím stát.


Jaký je vlastně rozdíl mezi psychologem a psychiatrem?

Toto je jedna z nejčastějších otázek a asi i nejčastějších omylů, které lidé o našem oboru mají. Často slýchávám, že psycholog a psychiatr je vlastně to stejné. Ale není. Psychiatr je člověk, který vystuduje lékařskou fakultu, je to lékař, s klasickým medicínským vzděláním. Tudíž, zjednodušeně řečeno, smí předepisovat léky a dělat všechny věci, ke kterým má lékař pravomoc. Zatímco psycholog je člověk, který studoval psychologii, buďto na filosofické fakultě, nebo fakultě sociálních studií. Není to tedy lékař. Nesmí předepisovat léky. Pracuje s pacienty pomocí různých dotazníků, psychologických pohovorů, popřípadě dělá různé terapeutické skupiny.

Co mají psycholog a psychiatr společného, je to, že obě tyto profese mohou absolvovat psychoterapeutický výcvik. A následně vykonávat psychoterapeutickou praxi. Jiank jsou ale v rámci nemocnice samozřejmě ve velmi úzkém kontaktu. Pro nás lékaře jsou psychologická vyšetření velmi přínosná, obzvlášť pokud máme plno pacientů a není čas, abychom s nimi dělali některé věci, které za nás mohou udělat právě psychologové. A některé věci a vyšetření, které dělají, ani dělat neumíme. Tudíž jsou pro nás skutečně hodně užiteční.

úterý 19. září 2017

Je odpoledne, nějaký čas po obědě...

Je odpoledne, nějaký čas po obědě. Sedím ve své pracovně na oddělení, piju kafe a užívám si chvilku, kdy po mně nikdo nic nechce. Mezera mezi pohovorem s rodinou jednoho pacienta a poradou, kterou pravidelně každý den na oddělení míváme.

Už tu jsem skoro dva měsíce. A můžu říct, že jsem se tu konečně zabydlela. Začátky byly krušné, jak jsem popisovala dříve, než člověk pochopí, co vlastně má dělat, než se vůbec jakž takž zorientujete v takových těch základních administrativních úkonech, nějakou chvíli to zabere. A pak, když se vám to konečně dostane do ruky, přijdou složitější věci, neschopenky, soudní léčby a spousta dalších jiných drobností, které je ale potřeba pochopit a naučit se je dělat správně.

Mám naše oddělení ráda. Mám ráda kolegy i pacienty. Někdy, když jdu do práce, mám špatnou náladu, plnou hlavu věcí. Ale tady se vždycky tak nějak odreaguju. Asi ne úplně v pravém smyslu toho slova, ale vhodnější mě zatím nenapadá. Řeším tolik jiných věcí, vyslechnu si tolik nejrůznějších zajímavých příběhů, postřehů, někdy šílených a ulítlých, někdy normálních, že můj vlastní život na chvíli, po tu pracovní dobu ustupuje do pozadí.

A to mi tak nějak vyhovuje. Vyhovuje mi nemít na sebe čas. Což je trochu opačný postup, než jaký se vždycky všude doporučuje. Udělejte si na sebe čas, čas pro sebe, čas, kdy jste jen sami se sebou.

Děkuji, nechci.